Historie podcastů

Prohlášení o neutralitě Laosu podepsané v Ženevě - historie

Prohlášení o neutralitě Laosu podepsané v Ženevě - historie

V Ženevě podepsána deklarace neutrality Laosu

Venkovský Laos

V Ženevě byla podepsána dohoda o obnovení laoské neutrality. Podmínky dohody požadující, aby princ Souvanna Phoumato byl obnoven jako premiér Laosu. Dohoda schválená USA a Sovětským svazem dočasně ukončila občanskou válku v Laosu.


Když prezident Kennedy nastoupil do úřadu, jeho hlavní starostí v jihovýchodní Asii byl Laos, kde zuřila občanská válka mezi komunistickými a nekomunistickými silami. Ženevské dohody, které ukončily francouzskou indočínskou válku, přidělily většinu země Laoskému království a Pathet-Lao poskytly dvě provincie. V roce 1956 se princ Souvanna Phouma vrátil k moci a vytvořil koaliční vládu, která zahrnovala Pathet Lao. USA protestovaly proti přerušení pomoci. K moci se dostala pravicová opozice a dvě provincie, které se krátce integrovaly zpět do ústřední vlády, se opět dostaly pod kontrolu Pathet Lao. USA a Sovětský svaz se na ženevské konferenci v roce 1962 dohodly, že Laos bude ve skutečnosti neutrální a Phouma se vrátí jako vůdce. USA byli tentokrát spokojeni s výsledkem, který severovietnamci, kteří používali část Laosu jako zásobovací linku, nebyli.


Ženevské dohody z roku 1962 o Laosu

dokumenty podepsané v Ženevě ve Švýcarsku během mezinárodní konference (16. května 1961-23. července 1962) o urovnání laoské otázky. Konference se zúčastnili zástupci Laosu, SSSR, Čínské lidové republiky, Vietnamské demokratické republiky, Polska, USA, Francie, Velké Británie, Indie, Barmy, Kambodže, Kanady, Thajska a vlády Saigonu. Na konferenci byli pozváni zástupci tří politických sil v Laosu na stejném základě (princ Souvanna Phouma z neutrálních, princ Souphanouvong z vlastenecké fronty Laosu [Neo Lao Hak Yat] a princ Boun Oum a generál Phoumi Nosavan z pravicové uskupení).

V červnu 1962 dosáhla tři laoská politická uskupení dohody o vytvoření koaliční vlády v Laosu. Spolupředsedou konference byli zástupci SSSR a Velké Británie. Ženevské dohody z roku 1962 obsahují Deklaraci o neutralitě Laosu, jejíž součástí je Prohlášení vlády Laosu o neutralitě (9. července 1962) a protokol k prohlášení, který stanovil, že účastníci konference budou respektovat suverenita, nezávislost, neutralita, jednota a územní celistvost Laosu.

USA flagrantně porušily Ženevské dohody z roku 1962 poskytnutím ekonomické a vojenské pomoci pravicovému uskupení v Laosu při jeho vojenských operacích proti vlasteneckým silám Laosu, které byly zahájeny v dubnu 1963. USA vtrhly do laoského vzdušného prostoru počínaje rokem 1964 a bombardovala území v osvobozené zóně. V důsledku toho byla implementace vnitropolitického urovnání v Laosu rozrušená a koaliční vláda přestala fungovat. V únoru 1971 americké a saigonské jednotky napadly jižní Laos z jižního Vietnamu, ale byly odhodeny zpět vlasteneckými laoskými silami. V únoru 1973 byla podepsána dohoda o obnovení míru a dosažení národního konsensu v Laosu.


Laoská krize, 1960–1963

První krize zahraniční politiky, které čelil zvolený prezident John F. Kennedy, nebyla soustředěna v Berlíně, ani na Kubě, ani na ostrovech mimo čínskou pevninu, ani ve Vietnamu, ani na žádném ze známějších horkých míst chladu Válka, ale ve vnitrozemí, zasáhla Laos chudoba. To byl hlavní problém, který Kennedy a jeho tým pro zahraniční politiku - státní tajemník Dean Rusk, ministr obrany Robert S. McNamara a poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy - zaměřili na dny před Kennedyho inaugurací 20. ledna 1961.

Kennedy se setkal s prezidentem Eisenhowerem den před jeho inaugurací s ohledem na dva cíle. Očekával, že setkání „bude sloužit konkrétnímu účelu při ujištění veřejnosti o harmonii přechodu. Proto posilujeme naši ruku. “ Věcně se soustředil na Laos. "Byl jsem nervózní," líčil své sekretářce, "získat od odcházející správy určitý závazek ohledně toho, jak budou jednat s Laosem, který nám předávají." Zvláště jsem si myslel, že by bylo užitečné mít nějakou představu o tom, jak jsou připraveni na zásah. “

Eisenhowerova administrativa zanechávala Kennedymu zmatenou, složitou a neřešitelnou situaci. Laos byl obětí geografie: Studie RAND z daného období shrnovala národ jako „Sotva národ, kromě právního smyslu, Laos postrádal schopnost bránit svou nedávnou nezávislost. Jeho ekonomika byla nerozvinutá, administrativní kapacita primitivní, její obyvatelstvo se dělilo etnicky i regionálně a její elita byla nejednotná, zkorumpovaná a neschopná vést. “ Ale tento mimořádně slabý stav byl „korek v lahvi“, jak shrnul Eisenhower ve svém setkání s Kennedym, že odcházející prezident očekával, že jeho ztráta bude „začátkem ztráty většiny Dálného východu“.

Eisenhowerova administrativa léta pracovala na vytvoření silné protikomunistické bašty v Laosu, opevnění proti komunistické Číně a Severnímu Vietnamu. Přestože byla tato strategie na mapě atraktivní, byla zcela v rozporu s charakteristikami laoského státu a lidí. V roce 1961 byl Laos politicky roztříštěn a tři frakce soupeřily o kontrolu. Spojené státy vrhly svou podporu na generála Nosavana Phoumiho, jehož síly byly zapojeny do boje s neutrálními silami pod Kongem Leem. Sovětská letadla prováděla zásobovací mise pro síly Kong Le. Neutralistický vůdce a bývalá premiérka Souvanna Phouma odešel do exilu v Kambodži, ale zůstal vlivný a aktivní v laoské politice. Jeho nevlastní bratr Souphanouverong vedl komunisty ovládaný Pathet Lao, který vytvořil kontrolu nad rozsáhlou oblastí podél hranice Laos-Severní Vietnam. Phoumiho síly měly jen malou podporu veřejnosti, ukázaly se jako neúčinné v boji a zdálo se, že jsou na dobré cestě k vojenské porážce.

Eisenhowerova administrativa vedla vytvoření Organizace Smlouvy o jihovýchodní Asii právě pro tento druh mimořádných událostí. V tomto prvním větším testu však Spojené státy nebyly schopny zajistit podporu aliance pro intervenci. Jeho hlavní evropské mocnosti, Velká Británie a Francie, považovaly Phoumiho za nelegitimního vládce a podporovaly Souvanna Phoumu, které byly neústupně proti vojenské akci v Laosu. Meziagenturní analýza připravená v lednu 1961 shrnuje: „Vzhledem k tomu, že SEATO bylo vytvořeno, aby jednalo za okolností, jako je nyní v Laosu, ale nejednalo, zpochybňuje nejen jeho vlastní důvěryhodnost, ale také spolehlivost USA jako jeho původce. . . . SEATO se stává prostředkem, kterým na nás naši spojenci uvalují omezení. “ Když Eisenhowerova administrativa dosáhla posledních dnů, Spojené státy stály před perspektivou jednostranné vojenské intervence v zoufalém pokusu o záchranu situace. Kromě rozsáhlých logistických problémů spojených s intervencí, vložení amerických sil zvýšilo značné riziko americko-sovětské vojenské konfrontace.

Kennedy stál před volbou mezi dvěma neperspektivními strategiemi: usilovat o vojenské řešení, velmi pravděpodobně požadující jednostranný zásah amerických sil nebo přizpůsobit zásadní posun v politice, usilovat o příměří a neutralizaci Laosu. Odmítl vojenskou možnost, ačkoli povzbudil ofenzivu Phoumiho, která měla posílit jeho vyjednávací pozici. Hrozně to selhalo. Kennedy zahájil svou tiskovou konferenci 23. března 1961 rozsáhlou diskusí o Laosu a vyzval k ukončení nepřátelských akcí a jednání vedoucích k neutralizovanému a nezávislému Laosu. Pathet Lao přijal nabídku příměří 3. května. Toto zpoždění poskytlo severovietnamské armádě (NVA) čas provést ofenzivu v jižním Laosu, která zachytila ​​křižovatkovou vesnici Tchepone a terén nezbytný k rozšíření Ho Či Minovy ​​stezky na západní strana pohoří Annamite na hranici mezi Laosem a jižním Vietnamem. Laos byl hlavním tématem vídeňského summitu 4. června, kdy se Kennedy a sovětský premiér Nikita Khruschev dohodli na společném cíli příměří, neutrality a koaliční vlády, jak shrnul Chruščov, „základní otázkou je dosáhnout shody mezi tři síly v Laosu, aby bylo možné zajistit vytvoření skutečně neutrální vlády. “ Kennedy považoval Laos za testovací případ vyhlídek na americko-sovětskou spolupráci v oblastech, kde by velmoci mohly dosáhnout společných cílů a vyhnout se konfrontaci.

Kennedy v prvních dnech své administrativy jmenoval W. Averella Harrimana velvyslancem zeširoka a poté formalizoval Harrimanovu politickou roli při jmenování náměstka ministra zahraničí pro záležitosti Dálného východu následujícího listopadu. Harriman se ujal vedení v organizování americké politiky vůči Laosu jako mezinárodní konference o Laosu svolaná do Ženevy na 16. května. Mezi čtrnáct zapojených národů patřil SSSR, Laos, Čínská lidová republika, Severní Vietnam, Jižní Vietnam, Polsko, Spojené státy, Francie, Spojené království, Indie, Barma, Kambodža, Kanada a Thajsko. Mezitím tři laoské frakce vedly jednání o složení koaliční vlády. V následujícím březnu se Harriman stal rozčarovaným Phoumi a rozhodně posunul americkou politiku směrem ke koaliční vládě vedené Souvannou Phoumou. Laoské skupiny dosáhly dohody o složení koaliční vlády 12. června 1962 a ženevská konference dosáhla dohody o Deklaraci neutrality Laosu 23. července.

Tyto dohody stanovily koaliční vládu v Laosu pod vedením Souvanna Phouma, přičemž pozice kabinetu byly rozděleny mezi tři frakce. Deklarace o neutralitě Laosu a související protokoly vyzvaly ke stažení všech „zahraničních pravidelných a nepravidelných jednotek, zahraničních para-vojenských formací a zahraničního vojenského personálu“ pod dohledem Mezinárodní komise pro dohled a kontrolu v Laosu (ICC) , složený ze zástupců Indie, Polska a Kanady. ICC by fungoval na principu jednomyslnosti, což je změna oproti jeho praxi z roku 1954 do roku 1958, kdy fungoval podle většinových pravidel. Integraci a demobilizaci tří laoských armád by prováděla koaliční vláda, přičemž na tyto kritické činnosti nebude dohlížet ani je nebude prosazovat ICC ani jiné mezinárodní strany.

Tyto dohody se rychle rozpadly, což mělo trvalé důsledky pro Laos a jeho sousedy. NVA provedla 27. srpna symbolické stažení 15 vojáků a 9. října Severní Vietnam oznámil laoskému ministerstvu zahraničí, že jejich vojáci byli staženi v souladu se ženevskou dohodou. Severní Vietnam však v rozporu s dohodami pokračoval ve svém poradenství, logistice a boji na podporu Pathet Lao. Severní Vietnam také pokračoval v rozšiřování své územní kontroly v jižním Laosu, aby zajistil své logistické linie do bojových oblastí v jižním Vietnamu. Spojené státy stáhly své vojenské poradní týmy v souladu s ženevskou dohodou, ale ve svém důsledku reagovaly na severovietnamské přestupky podporou Meo a thajských sil a poskytováním ekonomické a vojenské podpory vládě Phouma a její armádě.


Prohlášení o neutralitě Laosu podepsané v Ženevě - historie

Po kapitulaci Japonců ve druhé světové válce se Francouzi pokusili potvrdit nadvládu nad Laosem a zbytkem francouzské Indočíny, která zahrnovala Vietnam a Kambodžu. Komunistické laoské nacionalistické hnutí Pathet Lao bylo spojencem Vietnamců v boji s Francií. Poté, co byli Francouzi poraženi Vietnamci, založily Ženevské dohody z roku 1954 suverenitu Laosu. Občanská válka však brzy vypukla, protože královská laoská vláda podporovaná Spojenými státy bojovala s povstalci Pathet Lao, podporovanými komunisty v sousedním severním Vietnamu.

Eisenhowerova vláda zavázala miliony dolarů na pomoc a týmy vojenských poradců, aby zabránila převzetí Laosu Pathet Lao. Krátce před inaugurací Johna F. Kennedyho prezident Eisenhower varoval svého nástupce, že úsilí je na pokraji neúspěchu a americká armáda bude možná muset zasáhnout.

Kennedy se pohyboval opatrně. Odmítl řadu návrhů na vyslání amerických sil a dospěl k závěru, že vyjednání dohody se Sovětským svazem a dalšími zúčastněnými stranami bylo to nejlepší, čeho mohl dosáhnout. Mírová konference v Ženevě v roce 1962 vypracovala Deklaraci o neutralitě Laosu a třídílnou koaliční vládu rozdělenou mezi proamerické, prokomunistické a neutrální frakce. Z hlediska Washingtonu bylo uspořádání chatrné, ale bylo to nejlepší z neatraktivních možností.

Brzy poté, co bylo dosaženo dohody, občanská válka pokračovala. Jak se americká vojenská angažovanost ve Vietnamu rozrůstala, Laos se stal dalším bojištěm v této oblasti. Stezka Ho Chi Minh vedená východním Laosem byla klíčovou severovietnamskou zásobovací cestou komunistických sil v jižním Vietnamu. Aby se narušil tok dodávek, Spojené státy bombardovaly části Laosu téměř deset let, dokud v roce 1973. nebylo dosaženo dohody o příměří. V roce 1975 převzal kontrolu nad zemí Pathet Lao.


Sdílet dokument

Anglický HTML

Úroveň důvěrnosti: Přísně tajné

Dokument ministerstva zahraničních věcí


Záznam rozhovoru mezi náměstkem pro zahraniční věci Sovětského svazu [Georgiy Maksimovich] Puškinem a velvyslancem Liou Siaoem


& mdash O sovětské reprezentativní skupině Účast na Ženevské úmluvě a podobných problémech & mdash

[Georgiy Maksimovich] Pushkin: [& hellip] Nejprve věříme, že v praxi se Peking, Hanoj ​​a Varšava ve skutečnosti shodují, že během této konference bychom měli využít situace v Laosu, abychom dospěli k závěru, že nejlepší výhody upevnění a rozvoj moci laoského lidu. Pokud k tomu přistoupíme z tohoto úhlu, věříme, že se nám podaří dosáhnout dohody se západními mocnostmi.

Zadruhé, problém Laosu zahrnuje otázky dvojí povahy: domácí a mezinárodní. Na této konferenci by se nemělo diskutovat o problémech, které spadají do domácí kategorie. Mezi tyto otázky patří: ty, které se týkají organizace laoské vlády, reorganizace její armády, síly zastoupení tří politických stran, voleb atd. Na ženevské konferenci nemůžeme diskutovat o problémech takové povahy, spíše můžeme pouze vyvinout úsilí v oblastech propagace a pomoci. Mezi problémy mezinárodní povahy patří: neutralita Laosu, jeho pojištění, odsun cizí armády a vojenského personálu, prevence zasahování do vnitřní politiky Laosu atd. Problémů této povahy je mnoho. Do této kategorie samozřejmě někdy spadají i ty, které spadají do jurisdikce Mezinárodní komise pro dohled a kontrolu a lze o nich diskutovat.

Existují však některé problémy, které spadají do obou kategorií současně. Pokud přijdou, můžeme o nich diskutovat. Například problémy týkající se příměří. Jedná se o domácí problém, protože vyžaduje vyjednávání a výslednou dohodu mezi spřízněnými stranami v Laosu, ale dohled nad prováděním smlouvy by měla zajišťovat Mezinárodní komise pro dohled a kontrolu. Dalším příkladem jsou otázky týkající se voleb. To by měl být domácí problém, ale pokud všechny strany vyjádří přání, aby na volby dohlížela mezinárodní komise, pak můžeme diskutovat a stanovit odpovědnost takové komise. S tím souvisí celá řada problémů.

Pokud jde o otázku neutrality Laosu, doufáme, že se nám podaří předat dokument zajišťující trvalou neutralitu Laosu během konference, který bude podepsán nejen Laosem, ale všemi zúčastněnými zeměmi. Předpokládali jsme však také další situaci, takovou, kterou [Souvanna] Phouma vyjádřil již dříve. Laos nemusí být ochoten být nucen ke smlouvě neutrality, ale raději vydá vlastní prohlášení o neutralitě. Doufá, že Laos bude schopen vyhlásit neutralitu v dokumentu podobném tomu, který zveřejnilo Rakousko. Domníváme se však, že za těchto okolností musíme zahrnout jejich prohlášení o neutralitě a související dokumenty do dokumentů vyplývajících ze ženevské konference. Tímto způsobem bude Laos nejen pověřen udržováním vlastní neutrality, ale všechny zúčastněné země budou nuceny respektovat svoji neutralitu. Tímto způsobem nevyhráli sami prohlášení o neutralitě.

Pokud jde o některé vojenské záležitosti, existuje několik otázek tohoto druhu. Ve skutečnosti souvisejí s pojištěním neutrality Laosu a rsquo, například s odstraněním vojenských základen a odstraněním cizích armád. V této věci se domníváme, že by měla být přijata některá usnesení a vytvořen dokument, jehož část by měla obsahovat definici rozsahu jurisdikce Mezinárodní komise pro dohled a kontrolu v této záležitosti.

Kromě toho existuje také řada otázek procesní povahy.

Podle názorů našich čínských soudruhů se domníváme, že tato konference by měla být propojena s předchozí. Ženevská úmluva z roku 1954 byla základem pro upevnění a rozvoj moci laoského lidu.

Myslíme si, že pokud jde o otázku, kdo bude konferenci předsedat, můžeme souhlasit s návrhem Anglie, aby konferenci řídili oni a Sovětský svaz. Pokud tentokrát změníme počet židlí, pak se určitě najdou tací, kteří volají po přidání neutrálního národa, a navrhnou Indii. Indie se sice chlubí neutralitou, ale ve skutečnosti nejsou politicky neutrální. Současně, pokud je to uvedeno, nemůžeme proti tomu pohodlně oponovat, protože jsme tlačili na to, aby do předsednictví několika mezinárodních organizací a odborů byly přidány třetí neutrální strany. Také máme pocit, že Británie, která zůstává jako jedna z předsedkyň, je pro nás vhodná a výhodná, protože postoj Británie a rsquos k laoské otázce je v rozporu s USA a některými dalšími západními zeměmi. Británie je ochotnější problém vyřešit. Vyjádřili nespokojenost s americkým sesazením vlády Phoumy a věřili, že jeho sesazením vytvořili pro západní země ještě horší situaci. Kvůli tomu často reptají o Americe. Britský návrh má určitou moudrost, protože Británie není vždy ochotná vyslechnout Ameriku v některých otázkách. Z mých osobních rozhovorů s britským velvyslancem se domnívám, že Britové bývají flexibilnější, snadněji přesvědčitelní a ochotnější ustoupit. Někdy v otázkách, které mohl nejprve prodiskutovat s Amerikou, místo toho okamžitě souhlasí. Soudě podle takových situací bude Británie někdy jednat nezávisle ze svého vlastního zájmu, než aby o tom nejprve diskutovala s Amerikou. Možná poté, co vyjádří souhlas a vrátí se k diskusi s Amerikou, zdůrazní své vlastní potíže a důvody pro souhlas.

Pokud jde o otázku Mezinárodní kontrolní a kontrolní komise, přemýšleli jsme o tom, zda by stálo za to změnit členy komise, zda by bylo lepší zvážit jinou stránku: Omezení jurisdikce komise a znemožnit jim za jakýchkoli okolností zasahovat do domácí vlády Laosu. Je to hrozný úkol a myslíme si, že naše rozhodnutí bude prospěšné pro rozvoj moci lidu v Laosu. Pokud bude tento problém nastolen, můžeme navrhnout dva způsoby jednání: komisi mohou tvořit dva členové z každé socialistické, imperialistické a neutrální země nebo zástupci socialistických a imperiálních národů mohou každý nominovat dva lidi a neutrální národy mohou nominovat jeden. O souvisejících problémech lze stále diskutovat.

Pokud jde o otázku, kdo bude zastupovat Laos, naše pozice je samozřejmě taková, že vláda Phouma by měla být uznána jako jediná legální vláda v Laosu. Pouze tato vláda může reprezentovat Laos, ale její zastupující delegace může zahrnovat členy jiných politických mocností, jako je Laoská vlastenecká fronta nebo členové povstalecké frakce.

Když už mluvíme o legálních vládách, protože povstání se účastnilo několik členů vlády Phouma, rádi bychom zmínili, že termín & ldquolegal government & rdquo označuje Phoumu a ty členy vlády, kteří jsou proti povstání. Měli bychom přemýšlet o tom, co uděláme, pokud Amerika souhlasí s uznáním vlády Phouma, ale trvá na tom, že se musí skládat z původních členů. Tato možnost rozhodně není vyloučena. Pokud k tomu dojde, pak vláda Phouma zahrne velkou povstaleckou frakci jako většinu a nebude mít zástupce Vlastenecké fronty. To je pro nás nebezpečné. Za této situace musíme tvrdit, že by ve vládě Phoumy měli být buď členové Vlastenecké fronty, nebo třetí strana.

Od Hanoje jsme obdrželi zprávu, že naši vietnamští soudruzi doufají, že jsme nevyhráli a nezapomeneme bojovat o zastoupení Vlastenecké fronty. Doufají, že oba předsednické národy pošlou pozvánku. V souvislosti s tímto problémem jsme na to také mysleli. Británie nebude souhlasit s vydáním pozvánky na Vlasteneckou frontu jménem obou předsednických národů. Nenechají se přemluvit. Přesto o to budeme bojovat. Dnes odpoledne se mnou přišel mluvit britský velvyslanec. Na začátku jsem uvažoval o následujícím způsobu, jak tuto záležitost nastolit: Pokud nedovolíme zákonné vládě vyslat vlastní delegaci, měli bychom pozvat 3. politickou moc k účasti na konferenci. Otázka jejich účasti na konferenci bude samozřejmě projednána na samotné konferenci, ale když o tom budeme mluvit, tito zástupci by měli mít možnost počkat v Ženevě, jinak bude jejich příchod ztrátou času. Kromě toho bych ještě rád nenápadně upozornil britského velvyslance, že by si měl všimnout problému účasti na Vlastenecké frontě. Nechci tyto věci vykládat s nadějí, že bude okamžitě souhlasit, ale chci ho přinutit alespoň trochu vyjádřit souhlas a pak se rozčilovat nad maličkostmi. Jsme si vědomi toho, že pokud za to budeme tvrdě bojovat, určitě získáme schopnost umožnit Vlastenecké frontě účast na konferenci a umožnit jim počkat v Ženevě, Praze nebo Moskvě. Pokud jde o zástupce z rebelů, západní mocnosti je určitě přivedou do Švýcarska. Je to pro ně docela výhodné. Pokud nedovolí účast zástupců Vlastenecké fronty, pak se určitě postavíme proti účasti rebelů.

Mezinárodní kontrolní a kontrolní komise již uspořádala setkání v Německu a schválila rezoluci, která povoluje přístup pouze dvěma předsedajícím národům. Britové a my jsme již tuto zprávu obdrželi a v současné době zkoumáme s Brity a diskutujeme o otázce pokynů této komise. Než polští zástupci odjeli do Německa, podrobně jsem s nimi hovořil a řekl jim, v jakých otázkách musíme zůstat pevní a v čem si můžeme dovolit být flexibilní. Zdá se, že se tam našim polským soudruhům dařilo. Toto setkání bylo velmi dobře provedeno a bylo jen několik míst, která dopadla méně než ideálně, ale to nebyl velký problém. Britské velvyslanectví nebylo potěšeno zprávou, kterou předložili k přípravným návrhům. Během diskuse jsme byli proti myšlence předat dva dokumenty a oni nakonec souhlasili s předáním pouze jednoho. Upozornil jsem je, že návrhy jsou příliš dlouhé a únavné a že je možné odstranit několik detailů. Dnes budeme pokračovat v jednáních. Odhaduji, že dnes bychom měli být schopni vyřešit otázku pokynů komise. Pokud ano, výbor bude moci zítra odjet do Laosu. Jakmile bude vše vyřešeno ohledně zprávy a pokynů komise, okamžitě to Pekingu oznámíme.

Britský velvyslanec se zeptal, zda vím, že Sihanouk již vyjádřil, že se této konference nezúčastní, a co si o tom myslím. Odpověděl jsem, že 14 zemí minus 1 se rovná 13. Nemám jiný názor. Poté jsem odpověděl: „Měl bych se zeptat, jak to vnímáte, protože nebyl naším hostem, ale vaším.“ Velvyslanec okamžitě odpověděl, že nedávné chování Sihanouka nemá s Británií nic společného. Řekl jsem, že pokud to s vámi opravdu nemá nic společného, ​​pak to rozhodně má něco společného s vašimi spojenci. Vypadá to, že Anglie je Sihanoukovi trochu nepříjemná a báli se, že bychom konferenci kvůli tomu přehodnotili.

Velvyslanec Liu [Xiao]: Co si myslíte o prohlášení Sihanouka?

Puškin: Je to dětinské! Jeho chování není nijak vážné, hraje si klauna! Zde je situace: král Laosu se cítil nepohodlně, protože síla Laoské vlastenecké fronty neustále rostla. Vymyslel pár triků. Chtěl uspořádat 1. konferenci, rozpustit vládu a zorganizovat vládu bez účasti Phoumy. Zdálo se, že má i několik účastníků, kteří se povstání nezúčastnili. Ve skutečnosti to byli také jeho lidé. Vyvinul tlak na Sihanouka a Sihanouk mohl s některými jeho návrhy souhlasit, možná pod tím tlakem udělal nějaké hlouposti. To však není důležité, konferenci je možné pořádat včas. Jeho odmítnutí zúčastnit se konference to neovlivní. Můžeme jim zachránit tři místa, která mohou obsadit, pokud si to přejí.

Ambassador Liu: Jaký je podle nejnovějších informací postoj Ameriky k ženevské konferenci?

Puškin: Amerika již uvedla, že se konference zúčastní. Neexistují žádné novější informace.


Mezinárodní dohoda o neutralitě Laosu

The Mezinárodní dohoda o neutralitě Laosu je mezinárodní dohoda podepsaná v Ženevě 23. července 1962 mezi 14 státy včetně Laosu. Byl to výsledek mezinárodní konference o vypořádání laoské otázky, která trvala od 16. května 1961 do 23. července 1962.

Barma, Kambodža, Kanada, Čínská lidová republika, Vietnamská demokratická republika, Francie, Indie, Polsko, Vietnamská republika, Thajsko, Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy podepsaly prohlášení, které společně s prohlášení neutrality královskou vládou Laosu z 9. července 1962, vstoupilo v platnost jako mezinárodní dohoda ke dni podpisu 23. července 1962. [1]

Čtrnáct signatářů se zavázalo respektovat laoskou neutralitu, zdržet se přímých či nepřímých zásahů do vnitřních záležitostí Laosu a zdržet se vtažení Laosu do vojenské aliance nebo zřízení vojenských základen na laoském území. Laoská vláda se zavázala ústavně vyhlásit své závazky, které by měly sílu zákona.

Dohoda však byla porušena, když Vietnamská demokratická republika vytvořila zásobovací linku přes „neutrální“ laoské území pro zásobování povstání Vietkongu proti vládě Jižního Vietnamu.

Přesněji řečeno, během druhé indočínské války získali Severovietnamci spolupráci Laoské lidové revoluční strany (Pathet Lao) při stavbě a údržbě Ho Či Minovy ​​stezky, která procházela délkou Laosu. V Laosu byly rozmístěny tisíce vietnamských vojáků, aby udržovali silniční síť a zajišťovali její bezpečnost. Vietnamský vojenský personál také bojoval po boku Pathet Lao v jeho boji o svržení laoské neutrální vlády. Spolupráce přetrvávala i po válce a laoském komunistickém vítězství.


Divergentní možnosti

Harrison Manlove je kadetem ve výcvikovém sboru záložních důstojníků americké armády na univerzitě v Kansasu a v současné době studuje historii a mír a konfliktní studia. Harrison také napsal pro The Strategy Bridge, kde zkoumal ruskou strategii v Sýrii a na Středním východě. Obsah Divergent Options neobsahuje informace oficiální povahy ani obsah nepředstavuje oficiální postoj žádné vlády, žádné organizace ani žádné skupiny.

Titul: Posouzení amerického protipovstaleckého úsilí v Laosu 1954-1962

Datum původně napsáno: 21. června 2019.

Datum původně zveřejněno: 30. září 2019.

Úhel pohledu autora a / nebo autora: Tento článek je napsán z pohledu Rady národní bezpečnosti USA po Ženevských dohodách z roku 1962 s cílem určit účinnost programů v Laosu a jejich využití v budoucích zahraničněpolitických akcích.

Souhrn: V letech 1954-1962 nasazení týmů speciálních sil americké armády, důstojníků Ústřední zpravodajské služby, ekonomické a vojenské pomoci zabránilo komunistickému převzetí Laosu, považovaného za strategicky důležitou zemi v jihovýchodní Asii. Pro-West Laos byl žádoucí pod Eisenhowerem, ale přechod na neutrální koaliční vládu nakonec podpořila Kennedyho administrativa, aby se Laos nestal komunistickou oporou v Indočíně.

Text: Kontrapovstání (COIN) lze definovat jako vládní akce zaměřené na boj proti „organizovanému využívání podvracení a násilí k uchopení, zrušení nebo zpochybnění politické kontroly regionu [1]“. US COIN v Laosu měl široké zaměření na zahrnutí: budování kapacity sil Armées du Royaume (FAR) – královských ozbrojených sil Lao, výcvik tisícovky polovojenské síly Hmong, balíčky ekonomické a vojenské pomoci a porážka povstalců hrozby v Laosu. I přes malou strategickou hodnotu přesvědčila francouzská válka v Indočíně Eisenhowerovu administrativu, že Laos může být prvním potenciálním „dominem“, které způsobí, že Kambodža, Thajsko a Vietnam spadnou do komunismu [2].

V roce 1954 začala do Laosu proudit ekonomická pomoc prostřednictvím United States Operations Mission (USOM) se sídlem ve Vientiane [3]. Ženevská dohoda z roku 1954 přivedla boje k (relativnímu) konci, založila nezávislý a neutrální Laos a vydala stažení francouzských vojenských jednotek a prvků Viet Minh, takže na výcvik FAR zůstala jen malá francouzská síla. Pathet Lao, komunistické politické hnutí a organizace v Laosu, by se přesunulo na severovýchod kvůli případné demobilizaci [4].

The Programs Evaluation Office (PEO) was established in 1955 as an element of USOM to facilitate defense aid to the FAR, supporting the fight against the Pathet Lao and the North Vietnamese Army (NVA) presence in northeastern Laos. Laotian neutrality meant the PEO was staffed and led by civilians who were almost all former military[5]. The Vientiane Agreements, signed in 1957, incorporated the Pathet Lao into the FAR. However, a 1959 coup conducted by Laotian General Phoumi Savanna signaled the continued tenuous situation in Laos[6].

In 1959 U.S. Army Special Forces (SF) personnel deployed to Laos as part of Project Hotfoot to train FAR personnel. Hotfoot was spread across the five military regions within Laos. Led by U.S. Army Lieutenant Colonel Arthur ‘Bull’ Simons of the 77th Special Forces Group, training responsibilities for Hotfoot were divided in two. “France would provide the tactical training to Laotian forces while non-uniformed U.S. SF would equip and provide technical training[Emphasis in original][7].” Hotfoot transitioned and expanded after Kennedy took office.

In August 1960, Laotian Captain Kong Le led an FAR airborne battalion to Vientiane in a coup against the Royal Lao Government (RLG) to form a neutralist government. Lack of pay and the burden of continuous operations led to the coup[8]. While U.S. efforts under Hotfoot became Operation White Star in 1961, SF began Operation Pincushion, a training program for the Kha tribal areas with village defense units each up to 100 strong[9]. The PEO also became a Military Assistance Advisory Group with personnel donning uniforms, signaling the transition to an overt military presence[10]. During French rule the Auto Defense Choc (ADC), or self defense units, were established at the village level and filled by local populations. CIA began a covert operation, called Momentum, to build off the ADC program and establish a large paramilitary force of ethnic Hmong to fight the Pathet Lao insurgents and Kong Le’s forces[11].

Vang Pao was a Hmong officer in the FAR who had earlier received assistance from SF to create an irregular Hmong force. In 1961, CIA paramilitary officer James W. Lair approached Vang Pao to expand the operation which became Momentum. The second White Star rotation in the spring of 1961 became part of Momentum. The operation would equip and train nearly 10,000 recruits who proved extremely effective in the field[12].

CIA used its proprietary airline – Air America – to support operations taking place throughout Laos. H-34 helicopters (replacing the weaker H-19), C-46, C-47, C-123 transport aircraft, and single-engine short take-off and landing aircraft provided airlift capabilities to CIA officers moving throughout the country, and FAR and Hmong units who received supplies through airdrops[13].

U.S. activities were critically challenged by Pathet Lao radio broadcasts (with Soviet support) which “were convincingly portraying the U.S. as obstructing peace and neutrality in Laos (while downplaying their own efforts to do so)[14].” The U.S. Information Agency field office in Laos “had two main objectives: improve the credibility of the Laotian government in the eyes of the population, and counter-Communist propaganda[15].” Small radios were distributed to provide pro-government messages in the Lao language, which was limited by the various local dialects around the country. In 1961 the U.S. Army deployed the 1st Psychological Warfare Battalion consisting of 12 men, whose “primary role was augmenting the U.S. Information Service (USIS).” and their under-resourced staff[16].

Under U.S. policy from 1954-1962, COIN efforts to support the RLG were a relative success. In 1962 a neutralist-majority coalition government was formed including rightists (from the RLG) and members of the Pathet Lao. The 1962 Geneva Accords again declared Laotian neutrality and barred any re-deployment of foreign forces to Laos. Fighting had slowed, but the Kennedy administration was disappointed with the political result. Neutrality was not a complete policy failure for the Kennedy administration, as a communist government would not be in place[17]. In accordance with the agreement SF teams withdrew from Laos, while Air America flights slowed[18]. However, future American operations would be covert, and conducted primarily by the CIA beginning after the coalition collapse in 1964 to the Pathet Lao defeat of the RLG in 1975.

From a policy perspective, the American commitment to Laos was consistent with containment and halting the global spread of communism. The covert nature of U.S. operations reflected not only the declarations of neutrality by the RLG, but the larger possibility of U.S. embarrassment on the domestic and world stages if U.S. objectives did fail. Even with no discernible strategic interests in the region, particularly Laos, “National prestige was, as always, closely linked to its apparent success or failure in foreign policy[19].”

[1] United States, Joint Chiefs of Staff. (2018). Joint Publication 3-24 Counterinsurgency (p. ix)

[2] Mcnamara, R. S. (1996). In retrospect. Random House Usa. (pp. 35-37)

[3] Leeker, J. F. (2006). Air America in Laos II – military aid (p. 1, Rep.). Část I

[4] Adams, N. S., & McCoy, A. W. (1970). Laos: War and revolution. New York: Harper & Row. (p. 128). United Nations. (1954). Agreement on the Cessation of Hostilities in Laos 20 July 1954.

[5] Castle, T. N. (1991). At war in the shadow of Vietnam: United States military aid to the Royal Lao government, 1955-75 (Doctoral dissertation).

[6] Adams, N. S., & McCoy, A. W. (1970). Laos: War and revolution. New York: Harper & Row. (p. 147).


Blood on His Hands: JFK’S Costly Blunders

Although Vietnam War historians have been quick to criticize Presidents Dwight D. Eisenhower, Lyndon B. Johnson and Richard M. Nixon for their errors in strategy, policy and judgment regarding America’s involvement in the war, John F. Kennedy often gets a “pass”—his name seldom appears on the “short list” of presidents who “lost” Vietnam. Geoffrey Shaw’s The Lost Mandate of Heaven, however, makes a solid case that Kennedy and his top advisers—particularly W. Averell Harriman’s influential State Department clique—orchestrated “a political disaster that led America into a protracted and costly war.” Shaw’s book reveals Kennedy’s disastrous blunders that may have lost the Vietnam War before the United States began fighting it in earnest.

As its subtitle promises, Shaw’s book principally focuses on the Kennedy administration’s “betrayal” and collusion—at the very least its acquiescence—in the Nov. 1-2, 1963, military coup that resulted in the assassination of South Vietnamese President Ngo Dinh Diem.

Shaw’s image of Diem, based on extensive research, original sources and declassified documents, sharply contrasts with the widely accepted view of South Vietnam’s first president. Diem has typically been portrayed as a corrupt despot who, stubbornly ignoring American advice, mercilessly persecuted the country’s Buddhist majority in favor of his fellow Catholics. Critics also pointed to his heavy-handed rule, which alienated South Vietnam’s population and increased the risk that the war would be lost to North Vietnamese–sponsored Communist guerrillas. According to this conventional view—notably, as Shaw shows, relentlessly promoted at the time by Saigon’s American press corps, which despised Diem—the South Vietnamese president had to go and therefore the Kennedy administration justifiably colluded in his removal.

Shaw presents Diem as a dedicated leader of integrity, a popular Vietnamese nationalist deeply committed to his Catholic faith’s tenets, firmly resolved not only to protect his country against North Vietnamese aggression but also to resist becoming merely a figurehead and pawn of the Americans. Calling Diem’s murder “a mistake of unparalleled proportion,” Shaw asserts that it robbed South Vietnam of the only leader whose fame, stature and nationalist credentials rivaled those of the North’s Ho Chi Minh. No subsequent South Vietnamese leader proved capable of inspiring the country’s population with the fervor necessary to successfully resist North Vietnam.

Even if you are unswayed by Shaw’s revisionist presentation of Diem’s character and leadership, you have to question the Orwellian logic of the Kennedy administration’s support for his removal: Led by the Harriman faction, Kennedy’s top advisers concluded that Diem was not “democratic enough” to suit them, so they colluded in a bloody coup d’état that murdered Diem and replaced his elected government with a military dictatorship! The Kennedy administration’s complicity in the military cabal’s coup was hardly a shining example of democracy in action. Even North Vietnam’s leadership was astonished that the United States had conspired to eliminate the South Vietnamese leader the Communists most feared.

Shaw also recounts another inexcusable Kennedy blunder that arguably was his administration’s worst mistake directly influencing the war: the egregiously inept decision binding the United States by international treaty to officially honor the “neutrality” of Laos. Signed in Geneva on July 23, 1962, by the United States and 14 other nations—notably North Vietnam and its principal Communist supporters, China and the Soviet Union, who enthusiastically approved it—the one-sided treaty, based on “unenforceable neutrality,” was a farce from inception.

Hanoi immediately violated the agreement, sending thousands of North Vietnamese Army troops (joining Laotian Communist allies, the Pathet Lao) to occupy Laos’ entire eastern half and construct the extensive logistical network, known as the Ho Chi Minh Trail, which was vital for North Vietnam’s prosecution of the war. North Vietnam had maintained logistical routes and bases in Laos since at least 1958 to supply Viet Cong guerrillas in South Vietnam.

It is hardly an exaggeration to state that every American killed in ground combat in South Vietnam during the war died from a bullet, rocket-propelled grenade, mortar round, artillery shell or hand grenade brought south via the Ho Chi Minh Trail. There was no other practical means for Hanoi to get the instruments of death south other than through “neutral” Laos.

Thanks to Kennedy’s unconscionably foolish Laos treaty—“forged by Harriman,” Shaw points out—North Vietnam had free rein to exploit this monumental advantage. Although the United States bombed the Laotian trails, the massive effort was disappointingly ineffectual. And the ill-fated 1971 Laos incursion by U.S.-supported South Vietnamese ground troops proved far too little and much too late.

Shaw’s insightful book shows that Vietnam War historians must stop giving Kennedy a pass. Clearly, Kennedy has blood on his hands—Diem’s and that of an untold number of American GIs.

First published in Vietnam Magazine’s August 2016 issue.


Presidents and the Vietnam War

The road that led to the Vietnam War started before World War II even ended. Franklin Roosevelt supported national self determination in Indochina and was apposed to France reclaiming its former colonies after the war, but when Roosevelt died, and Harry Truman became president, that support died with him. State Department officials in Asia warned Truman that French rule of Vietnam would lead to “bloodshed and unrest”. Truman did not share his Roosevelt’s anti-colonialism and ultimately accepted France’s reestablishment it’s prewar empire. Truman thought that by retaking Indochina, France would shore up it’s economy and buoy its national pride. At the 1945 Potsdam conference in Germany, the Allies agreed that France was the rightful owner of French Indochina, and they would help the French re-establish control over their former colonial possession. Once the Soviet Union and Communist China started aiding North Vietnam, Truman started funding the French war effort.

By the time Dwight Eisenhower became president, the United States already had advisors in Vietnam and they were paying over half of the cost for France’s war there. When the French were on the brink of collapse in Indochina at Dien Bien Phu they begged the United States to intervene. Most of Eisenhower’s advisors wanted him to enter the war, some even suggested the use of nuclear weapons to save the French. Eisenhower was dead set against going to war in Vietnam, stating “This war in Indochina would absorb our troops by divisions!” After France’s failure at Dien Bien Phu, the 1954 Geneva Accords were signed that split Vietnam along the 17th parallel. Elections were supposed to take place to reunify Vietnam, but Ho Chi Minh would not allow any monitoring of elections in the north, even refusing the United Nations. Knowing that the communist barring the UN from monitoring elections in the north was likely a pretense for fraud, South Vietnam decided to not hold elections on the referendum. Eisenhower continued to aid South Vietnam in their struggle against the Communist North, but he bequeathed to John Kennedy pretty much the same situation in Vietnam that Truman left to him. Eisenhower wisely stayed out of war in Vietnam, unfortunately those that followed him weren’t as wise.

Though not a part of Vietnam, the country of Laos held the key to it’s defense. It bordered both North and South Vietnam to its east. During the Eisenhower administration the United States government had been sending aid to Laos to keep it from falling under Communist control. Kennedy failed to see the importance that Laos played in Vietnam’s defense and he agreed to the Declaration on the Neutrality of Laos, which created a three party coalition government of Laos. The United States withdrew support from Laos as part of the agreement, but North Vietnam soon broke the agreement, which eventually led to the fall of Laos to Communism. The loss of Laos to communism allowed North Vietnam to set up the Ho Chi Minh trail, which allowed communist troops and aid to flow through the back door into South Vietnam.

Whereas Eisenhower was smart enough to buck his military aides and avoid sending combat troops, Kennedy listened to his military aides, and sent the first combat troops to Vietnam under the guise that they were “advisors”. Kennedy increased the presence in South Vietnam from 800 advisors to 16,000 troops by the time of his death. Vietnam President Ngo Dinh Diem had told the United States that he didn’t want U.S. troops sent to his country, as he felt it would make it look like he was bowing to colonialism. Kennedy sent General Maxwell Taylor and Deputy National Security Advisor Walt Rostow to Vietnam to assess the situation. Despite Diem insisting against U.S. soldiers, Taylor and Rostow advised Kennedy to send combat troops. Diem was right, and the introduction of American troops eroded his popularity. In October of 1963, Kennedy told U.S. Ambassador Henry Cabot Lodge Jr. to give General Duong Van Minh covert assistance in a coup to overthrow Diem. On November 1st 1963, Diem was overthrown and eventually assassinated by Minh. The overthrow of Diem is one of the key events in the war, as it put the United States on a path to much deeper intervention, which would be very difficult to extract itself from. Before Diem’s overthrow, Kennedy had approved NSAM (national security action memorandum) 263 on October 11, 1963, which called for the withdraw of 1000 troops by the end of 1963, with most U.S. personnel removed by the end of 1965. Historians use NSAM 263 to state that Kennedy had decided to remove the combat troops from Vietnam, but that was before the November 1st coup. It is a great unknown what Kennedy would have done in Vietnam, but one cannot assume he would have made the colossal mistakes the Lyndon Johnson did. By the end of 1963, however, 1000 troops were removed from Vietnam in accordance with NSAM 263.

Kennedy’s death led to a major change in Vietnam policy much the same way that Roosevelt’s did nearly two decades earlier. Lyndon Johnson went all in on Vietnam. When Johnson took office there were only 16,000 troops in Vietnam, but by the time he left office that number had ballooned to over 500,000. During the 1964 presidential campaign Johnson promised the American people that he wouldn’t go to war in Vietnam stating “We are not about to send American boys nine or ten thousand miles away from home to do what Asian boys ought to be doing for themselves. ” Johnson’s used the Gulf of Tonkin incident of August 4th 1964 as justification to declare war. The Destroyer, the USS Maddox, thought that it was being attacked by North Vietnamese torpedo boats, and radioed in reporting the attack and asking for air support. The air support verified that there were no torpedo boats in the area. Even Captain Herrick of the Maddox determined that there were no torpedo boats there and that his sonar operators had made a mistake. Herrick sent a high priority message that stated “Review of action makes many reported contacts and torpedoes fired appear doubtful. Freak weather effects on radar and overeager sonarmen may have accounted for many reports. No actual visual sightings by MADDOX. Suggest complete evaluation before any further action taken.” When Johnson presented the public and Congress with the “attack” he deliberately omitted the evidence that proved that the Gulf of Tonkin incident was nothing more than a phantom attack. Johnson and his staff knew that no attack happened, but they used it as a pretext to go to war, and the Gulf of Tonkin resolution passed through congress on August 7th. Johnson put domestic political considerations ahead of military concerns in Vietnam. He didn’t want to look weak in the eyes of his political opponents or be seen as “losing Vietnam” the way Truman was seen as “losing China”. He also felt that a loss in Vietnam would hurt his reelection chances in 1968. In February of 1965 Johnson authorized Operation Rolling Thunder, which was a sustained bombing campaign of Northern Vietnam. Johnson steadily increased troop levels until the end of his term. Even though Johnson saw the war as unwinnable, he persisted due to fear of the possible political fallout. The war became so unpopular that it led to a peace movement and it cost Johnson any chance at reelection.

In 1971 Daniel Ellsberg released the Pentagon Papers to the New York Times and The Washington Post. The Pentagon Papers demonstrated that the Johnson Administration systematically lied to both the American people and Congress about the war in Vietnam. The Pentagon papers covered the U.S. involvement in Vietnam from 1945-1963. They revealed many things that were hidden from the press about the war, including Kennedy’s involvement in the 1963 coup, as well as bombings in Laos and Cambodia. Since the war was ongoing at the time, President Richard Nixon wanted to stop their publication for national security reasons.

Nixon entered the White House with the promise to end the war in Vietnam with an honorable peace. Having a large number of troops in an ongoing war made safe and quick extraction impossible. Nixon’s plan in Vietnam was to drawn down US troops while replacing them with Vietnamese troops in what was called Vietnamization, while negotiating a peace agreement with North Vietnam. In 1969 Nixon began a campaign bombing Cambodia due to it’s allowing the North Vietnam and the Viet Cong to use the Ho Chi Minh trail to funnel soldiers and supplies into the south. The bombing of Cambodia was controversial, but justified as part of a strategy to end the war. It was also the right thing to do to support the American soldiers on the ground. In January of 1973 the Paris Peace Accords were signed between the United States, North Vietnam, South Vietnam and the Viet Cong. The agreement included a cease-fire, a promise to remove all US soldiers and advisers and the North Vietnamese agreed to release all POWs. Nixon got the best settlement possible considering the war had long been lost due to Lyndon Johnson’s total lack of a winning strategy. The agreement was meant to end the war between the north and the south, but in December of 1974 North Vietnam broke the agreement and launched an invasion of South Vietnam. By this time Gerald Ford had taken over as President after Nixon’s resignation. As North Vietnamese forces advanced, Ford asked for a $722 million aid package from Congress. The proposal was voted down by a wide margin. Saigon fell in April of 1975, with the United States evacuating over 1300 U.S. citizens and over 5500 Vietnamese nationals. The final fall of South Vietnam was a bitter pill for many to swallow after all the blood and treasure spent to save it. Over 100,000 Vietnamese refugees emigrated to the United States to escape the evils of communism.

The Vietnam war left a scar on the psyche of many Americans. Many veterans were mistreated by portions of the public upon returning home and several suffered from post traumatic stress syndrome. Every time there was a new foreign confrontation would come up there would be cries of “another Vietnam”. Johnson’s misuse of the Gulf of Tonkin incident also led to congress passing the War Powers Act, which is a constitutional infringement upon a presidents power as commander in chief.


Lao People&aposs Democratic Republic - History

Although archaeological evidence indicates that settlers along the Mekong had learned agriculture, metallurgy, and pottery making by 3000 před naším letopočtem , little is known about the early history of the land that today bears the name of Laos. The lowland Lao are believed to be the descendants of Thai tribes that were pushed southward in the 8th century. According to tradition, the kingdom called Lan Xang (Ȫ million elephants") was established in 756 by King Thao Khoun Lo. In 1353, it was reunified by Fa-Ngoum, who had been raised at the court of Angkor in Kampuchea and returned with a force of Khmer troops. He is also credited with the introduction of Hinayana Buddhism into Laos. Lan Xang waged intermittent wars with the Khmers, Burmese, Vietnamese, and Thai and developed an effective administrative system, an elaborate military organization, and an active commerce with neighboring countries. In 1707, internal dissensions brought about a split of Lan Xang into two kingdoms, Luangphrabang in the north (present-day upper Laos) and Vientiane in the south (lower Laos). Strong neighboring states took advantage of this split to invade the region. Vientiane was overrun and annexed by Siam (Thailand) in 1828, while Luangphrabang became a vassal of both the Chinese and the Vietnamese. In 1893, France, which had already established a protectorate over what is now central and northern Vietnam, extended its control to both Vientiane and Luangphrabang, and Laos was ruled by France as part of Indochina. Although French control over Luangphrabang took the nominal form of a protectorate, the French colonial administration directly ruled the rest of Laos, legal justification being ultimately provided in the Lao-French convention of 1917.

During World War II, Laos was occupied by Japan. After the Japanese proclaimed on 10 March 1945 that "the colonial status of Indochina has ended," the king of Luangphrabang, Sisavang Vong, was compelled to issue a declaration of independence. The nationalist Free Lao (Lao Issarak) movement deposed the monarch soon after, but French forces reoccupied Laos, and on 27 August 1946, France concluded an agreement establishing him as king of Laos and reimposing French domination over the country. In May 1947, the king established a constitution providing for a democratic government. On 19 July 1949, Laos nominally became an independent sovereign state within the French Union. Additional conventions transferring full sovereignty to Laos were signed on 6 February 1950 and on 22 October 1953. All special economic ties with France and the other Indochinese states were abolished by the Paris pacts of 29 December 1954. In the meantime, Vietnamese Communist (Viet-Minh) forces had invaded Laos in the spring of 1953. A Laotian Communist movement, the Pathet Lao (Lao State), created on 13 August 1950 and led by Prince Souphanouvong, collaborated with the Viet-Minh during its Laotian offensive. Under the Geneva cease-fire of 21 July 1954, all Viet-Minh and most French troops were to withdraw, and the Pathet Lao was to pull back to two northern provinces, pending reunification talks with the national government under the leadership of Souvanna Phouma (Souphanouvong's half-brother). The negotiations were completed on 2 November 1957, and the Pathet Lao transformed itself into a legal political party called the National Political Front (Neo Lao Hak Xat). However, a political swing to the right that led to the ouster of Souvanna Phouma as prime minister, coupled with the refusal of the Pathet Lao forces to integrate into the Royal Lao Army, led to a renewal of fighting in May 1959.

A bloodless right-wing coup in January 1960 was answered in August by a coup led by paratroops, under the command of Capt. Kong Le in the ensuing turmoil, Souvanna Phouma returned to power. After a three-day artillery battle that destroyed much of Vientiane, right-wing military elements under Gen. Phoumi Nosavan and Prince Boun Oum occupied the capital on 11 December. A new right-wing government under Prince Boun Oum was established, but further military reverses, despite a heavy influx of US aid and advisers, caused the government to ask for a cease-fire in May 1961. An international conference assembled in Geneva to guarantee the cease-fire. All three Laotian political factions agreed on 11 June 1962 to accept a coalition government, with Souvanna Phouma as prime minister. On 23 July, the powers assembled at Geneva signed an agreement on the independence and neutrality of Laos, which provided for the evacuation of all foreign forces by 7 October. The United States announced full compliance, under supervision of the International Control Commission (ICC), set up in 1954. Communist forces were not withdrawn. Fighting resumed in the spring of 1963, and Laos was steadily drawn into the role of a main theater in the escalating Vietnam war. The Laotian segment of the so-called Ho Chi Minh trail emerged as a vital route for troops and supplies moving south from the Democratic Republic of Vietnam (DRV), also known as North Vietnam, and was the target for heavy and persistent US bombing raids. While the Vientiane government was heavily bolstered by US military and economic support, the Pathet Lao received key support from the DRV, which was reported to have 20,000 troops stationed in Laos by 1974. Efforts to negotiate a settlement in Laos resumed with US backing in 1971, but a settlement was not concluded until February 1973, a month after a Vietnam peace agreement was signed in Paris. On 5 April 1974, a new coalition government was set up, with equal representation for Pathet Lao and non-Communist elements. Souvanna Phouma, 73 years old and in failing health, stayed on as prime minister, while Prince Souphanouvong was brought closer to the center of political authority as head of the newly created Joint National Political Council.

The Pathet Lao had by this time asserted its control over three-fourths of the national territory. Following the fall of the US-backed regimes in Vietnam and Cambodia in April 1975, the Laotian Communists embarked on a campaign to achieve complete military and political supremacy in Laos. On 23 August, Vientiane was declared "liberated" by the Pathet Lao, whose effective control of Laos was thereby secured. On 2 December 1975, the Lao People's Democratic Republic (LPDR) was established, with Prince Souphanouvong as president and Kaysone Phomvihan as prime minister. King Savang Vatthana abdicated his throne, ending the monarchy that had survived in Laos for 622 years. Elections for a new National Assembly were called for April 1976 however, voting was put off indefinitely, amid reports of civil unrest and sabotage. A Supreme People's Council was convened, meanwhile, with Prince Souphanouvong as chairman, and was charged with the task of drafting a new constitution.

During the late 1970s, the Communists moved to consolidate their control and socialize the economy. Private trade was banned, factories were nationalized, and forcible collectivization of agriculture was initiated. "Reeducation" camps for an estimated 40,000 former royalists and military leaders were established in remote areas as of 1986, the government maintained that almost all the inmates had been released, but Amnesty International claimed that about 5,000 remained. A 25-year friendship treaty with Vietnam, signed in July 1977, led to closer relations with that country (already signaled by the continued presence in Laos of Vietnamese troops) and with the former USSR, and also to the subsequent dismissal from Laos of all Chinese technicians and advisers. China, for its part, began to give support and training to several small antigovernment guerrilla groups. With the economy in 1979 near collapse, in part because of severe drought in 1977 and flooding in 1978, the Laotian government slowed the process of socialization and announced a return to private enterprise and a readiness to accept aid from the non-Communist world. Throughout the 1980s armed opposition to the government persisted, particularly from the Hmong hill tribe rebels. At the Fourth Party Congress of the Lao People's Revolutionary Party (LPRP), in December 1986, a "new economic management mechanism" (NEM) was set up, aiming at granting increased autonomy in the management of formerly state-run enterprises to the private sector.

In 1988 the Lao national legislature, the Supreme People's Assembly (SPA), adopted new election laws and the first elections since the formation of the LPDR in 1975 were held. Local and provincial elections were held in 1988, and on 27 March 1989 national elections took place for an enlarged Supreme People's Assembly. In March 1991 the Fifth Party Congress of the LPRP changed Kaysone Phomvihan's title from prime minister to president, elected a new 11-member politburo, pledged to continue economic reforms in line with free-market principles while denying the need for political pluralism, and changed the national motto by substituting the words ⋞mocracy and prosperity" for "socialism." The newly elected SPA drafted a constitution adopted on 14 August 1991. The constitution provided for a national assembly functioning on principles of ⋞mocratic centralism," established the LPRP as the political system's "leading organ," created a presidency with executive powers, and mandated a market-oriented economy with rights of private ownership.

President Kaysone Phomvihan, longtime LPRP leader, died on 21 November 1992. A special session of parliament on 24 November 1992 elected hard-line Communist Nouhak Phoumsavan as the next president. Gen. Khamtai Suphandon, who had been prime minister since 15 August 1991, remained in that post. National Assembly elections were held in December 1992. One day before these elections, three former officials who called for a multiparty democracy and had been detained in 1990 were sentenced to 14 years imprisonment. The National Assembly convened in February 1993 and approved government reorganization designed to improve public administration. On 9 January 1995, longtime leader Prince Souphanouvong died, unofficially marking an end to Laos' long dalliance with hard-line Marxism. Although the NEM had initiated an opening up to international investment and improved relations with the rest of the world, there remained elements of the old guard in positions of power. With the death of Souphanouvong, the only old-time hard-line Marxist still in power as of 1996 was the country's president, Nouhak Phoumsavan. Khamtai Siphandon, prime minister and party chief, was more powerful than Nouhak and is largely credited with exerting a moderating influence on the hardliner. Nonetheless, there remains a strongly conservative mindset among the politboro members that still pulls the government back from economic flexibility or any hint of political liberalization.

Laos has actively improved its already "special relations" with Vietnam and Cambodia, while always seeking to improve relations with Thailand, the People's Republic of China (PRC), and the United States. Periodic meetings are held to promote the cooperative development of the Mekong River region by Laos, Thailand, Vietnam, and Cambodia. Laos and the People's Republic of China restored full diplomatic relations in 1989 and are now full-fledged trading partners. Mutual suspicions, characterizing the relationship between Laos and Thailand, improved with agreements to withdraw troops and resolve border disputes, and agreements between the United Nations High Commissioner for Refugees (UNHCR) to repatriate or resettle nearly 60,000 Lao refugees in Thailand. Laos has cooperated with the United States in recovering the remains of US soldiers missing in action in Laos since the Vietnam War and in efforts to suppress drug-trafficking. The US Department of State objects to Laos' restrictions on free speech, freedom of assembly and religious freedom. US Assistant Secretary of State Stanley Roth commented in March 2000 that Laos is unlikely to gain Most Favored Nation trading status unless it accounts for the fate of two naturalized US citizens, Hmong activists who disappeared in Laos during 1999. The debate over whether to grant Laos normal trade relations status was ongoing as of early 2003.

On 26 February 1998, Khamtai Siphandon was elected president, and he was reelected in March 2001. Beginning in 2000, Vientiane was hit by a series of bomb blasts, attributed to anti-government groups based abroad. Beginning in the late 1990s, tensions emerged between rival groups of ethnic Hmong in the highlands. Triggered by Thailand's closing of refugee camps on its side of the Laos-Thai border, tens of thousands of exiles were forced to return home. Most were expected to be jailed or executed for their anti-government activities, but instead, the government encouraged their peaceful settlement among the lowland population. Certain right-wing guerrilla factions among the Hmong, long fighting the Pathet Lao, subsequently reacted violently to the government's pacification efforts to integrate moderate Hmong villagers. On 6 February 2003 near Vang Vieng, a bus and 2 Western bicyclers were attacked by gunmen, who killed twelve people. Militant Hmong were blamed for the attack.

On 24 February 2002, parliamentary elections were held, but all but one of the 166 candidates were from the Lao People's Revolutionary Party (LPRP). The LPRP won 108 of 109 seats in the National Assembly.


Podívejte se na video: RFA - Lao History, Part 1 (Leden 2022).