Historie podcastů

Proč spojenci nechali Hitlera porušit Versailleskou smlouvu?

Proč spojenci nechali Hitlera porušit Versailleskou smlouvu?


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Četl jsem o tom, co vedlo k 2. světové válce, a všiml jsem si, že Hitler porušil několik dohod ve Versailleské smlouvě, jako například získání armády více než 100 000 mužů.

Říkal jsem si, proč mu to spojenci dovolili a nezastavili ho jen tam, než mohl nashromáždit ještě větší armádu?


Znění otázky prozrazuje zaujatost zpětného pohledu. Myšlenka, že Hitlera mohla v polovině třicátých let přivést k patě rozhodná kolektivní akce, má ohromnou přitažlivost Nyní. Ale v té době by se přísné dodržování podmínek neproveditelné dvacetileté smlouvy zdálo, že většina lidí pozve katastrofu, aby ji neodvrátila.

Porušení smlouvy

Není to tak, jako by podmínky smlouvy již nebyly porušeny, fušovány a oslabovány ještě před nástupem Hitlera k moci.

Hitler nebyl prvním evropským vůdcem, který nad smlouvou obecně a zvláště s Francouzi palce. V roce 1923 malá Litva navrhla okupaci Memellandu a účinně tam vyhnala francouzské úřady (francouzská správa území byla pověřena Versailleskou smlouvou). Mezinárodní společenství přijalo litevskou akci jako hotovou věc.

Prvním cvičením v přísném prosazování Versailleských podmínek byla francouzsko -belgická represivní okupace Porúří v roce 1923. Jejím cílem bylo přinutit Německo držet platby reparací. Nebyl to úspěch. Francouzská akce byla považována za těžkopádnou a nebyla opakována.

Ve skutečnosti nebyl nikdy dodržen harmonogram reparačních plateb nařízený smlouvou. Předhitlerovské Německo již zrevidovalo platby reparací dohodnuté ve Versailles v letech 1921 a 1924. Pravděpodobně tím Německo vzdorovalo podmínkám smlouvy dlouho před nástupem Hitlera k moci.

Stejná demokratická německá vláda také překračovala limity velikosti a rozsahu svých ozbrojených sil, přičemž Britové a Francouzi zavírali oči.

Bezdůvodné Versailles/rozumné Německo

Je důležité si uvědomit, že Versailleská smlouva byla drsným mírem a byla tak vnímána. Nejen v poraženém Německu, ale také, postupně, ale stále více, mezi vítězi. Keynes jej v roce 1920 nazval „kartáginským mírem“. Podle Keitha Robbinse v Historie, náboženství a identita v moderní Británii objevila se „určitá hanba“ z toho, jak o „Hunech“ před dvaceti lety mluvili i učenci.

Pokud chápete Versailleskou smlouvu jako nepřiměřenou, je to velmi malý krok k vnímání německých požadavků jako rozumných, dokonce rozumných.

Před Hitlerem mělo Německo deset let dlouhou historii dobrého chování, alespoň na papíře. Locarnská smlouva a další smlouvy ovlivnily německou diplomatickou rehabilitaci. V evropských demokraciích byla nechuť k Hitlerovi neslučitelná s obecným pocitem, že německé stížnosti nebyly zdaleka neopodstatněné.

Spojenci". Kteří spojenci přesně?

Aha, takže bylo úkolem „spojenců“ přinutit Hitlera ustoupit. Které přesně? Vítězství ve Velké válce bylo kolektivní úsilí. Zhruba řečeno, mezi vítězné spojence odpovědné za Versailleskou smlouvu patřilo Japonsko, Rusko, Itálie, Spojené státy, Británie a Francie.

Takže operace, která přivede Hitlera k patě a prosadí Versailleskou smlouvu? Japonsko a Itálie? Ani náhodou. SSSR a USA? Ne, a vysvětlení proč ne, by vyžadovalo úplně nový soubor otázek a odpovědí. Stačí tedy říci, že mluvíme o Británii a Francii.

Při pohledu z Británie, a zejména z Francie, začala práce na dodržování Versailleské smlouvy ve třicátých letech minulého století vypadat jako něco, kvůli čemu se všichni ostatní chtěli dobrovolně přihlásit do Francie.

Klima v Británii a Francii

Což nás přivádí k politickému a sociálnímu klimatu ve Francii. Nestabilita byla nejen na politické úrovni, ale byla zde také řada dalších problémů. Více než kterákoli jiná země v Evropě byla Francie první světovou válkou vyčerpaná. Měna zůstala slabá. Klesající porodnost byla zdrojem neustálých obav, a to natolik, že premiér Briand prohlásil „Naše porodnost určuje zahraniční politiku, kterou dělám“. Jednalo se o takzvaná „prázdná léta“ Francie. Tváří v tvář oživujícímu se Německu zahrnovalo francouzské řešení ubytování/uklidnění, odvrácení se od Evropy a směrem k impériu, ustupování za Maginotovu linii. Konfrontace s Německem do značné míry závisela na síti aliancí, včetně různých časů Británie, Ruska a menších evropských národů. Ale všechna tato spojenectví byla problematická a zatížená vzájemným podezíráním.

Britové měli tak malou chuť konfrontovat Německo jako Francouzi. Slavná „debata o králi a zemi“ je často uváděna jako příklad pacifistické nálady v kruzích establishmentu v Británii. Stejně slavná a relevantní pro vaši otázku je námitka Nevilla Chamberlaina proti zapojení Británie do „hádky ve vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme“. Britské desetileté pravidlo omezující přezbrojení naznačuje, že Británie byla velmi daleko od toho, aby byla připravena a schopna čelit technickým porušením Versailleské smlouvy.


Problém s jakýmkoli ustanovením smlouvy je, co uděláte, pokud to strana poruší. V ideálním případě byste okamžitě vyrazili do války. Budou to však podporovat vaši spojenci a vaši vlastní lidé?

Hitler dokázal roztočit 100 000 mužskou armádu a limity na vybavení do svěrací kazajky, která by je ani nedovolila bránit se proti jejich nejmenším sousedům. Okupace Porýní byla nabízena jako nepřátelské převzetí dobrého kusu jejich země. Mnoho dalších zemí a části populace Anglie a Francie uznaly v tomto ohledu dostatečnou platnost, že vedení cítilo, že nemá cenu jít do války.


Británie a Francie, které se soustředily na Porýní jako hlavní porušení smlouvy, měly tři možnosti.

1) Válka. Tohle bylo venku. Za to bylo na politiky politováno hodně viny, ale populace těchto zemí, stejně jako jejich kolonie a spojenci, byli rozhodně proti. V Británii s Churchillovou analýzou nesouhlasila ani opozice, ani vláda, ani veřejnost až do zničení Československa.

2) Ekonomická blokáda. V moderní době jsou země relativně dobré v organizování takových věcí. Jejich organizace stále trvá měsíce nebo roky a jsou také děraví. Británie a Francie neměly žádný způsob, jak přimět ostatní země, aby pokračovaly, a samy by ekonomicky utrpěly.

Přemýšlejte o Íránu: i když každá z nejmocnějších zemí světa a OSN na jedné straně a Írán na druhé straně, trvalo téměř dvě desetiletí, než se dostali zpět. Británie a Francie neměly takovou moc nad Německem, jakou dnes mají USA, Rusko, Čína, Británie, Francie a Německo nad Íránem.

3) nedělat nic.

3 to udělali.


Myslím, že je důležité v té době porozumět životnímu prostředí ve zbytku Evropy.

Španělsko mělo občanskou válku v letech 1936-1939 (někteří zvažovali, že to byl test pro 2. světovou válku) Itálie byla pod kontrolou fašismu.

Pojďme si ale promluvit o více „důležitých“ zemích, v Anglii byl tehdejší ministr primátorů spíše nakloněn vyjednávání než útoku, obecná představa byla, že Hitler bude rozumný člověk a v nejhorším případě ho ovládne Hindenburg .

Francie byla nakonec politicky velmi nestabilní s několika prezidenty za několik let a vysoce polarizovanou společností (kde by lidé raději přijali Němce nebo sovětu, pokud by to vyloučilo jejich nepřátele).

Byl to tedy kontext, v němž byly evropské demokracie opravdu slabé, a pokud jde o USA, byly dostatečně zaneprázdněny snahou ovládnout problémy vzniklé po prasknutí zdi v roce 1929.

Abych to shrnul, kontext byl opravdu dobrý pro to, co Hitler udělal, nikdo by ho ve svých plánech bohužel bohužel neobtěžoval.


Versailleská smlouva byla převážně v zájmu Francie (všimněte si místa jejího podpisu). USA a Spojené království zpočátku souhlasily po první světové válce, ale toto souhlasení se postupem času zmenšovalo. Ve třicátých letech už nebylo Německo na špici „seznamu hrozeb“ alespoň pro Británii. Francie s největší evropskou armádou (nyní, když byla německá armáda potlačena) a její dlouhé pobřeží La Manche byly v některých ohledech hrozivější.

Británie byla ochotna zacházet s Německem jako s „dalším“ národem s vojenskou paritou ve srovnání s „ostatními“ (nikoli s Británií). Konkrétně v roce 1935 Británie vyjednala s Německem námořní smlouvu, která mu umožňovala námořnictvo o 35% větší než britské. To ve skutečnosti překročilo limity povolené Francii a Itálii Washingtonskou námořní konferencí 1,67 až 5, neboli 33% britských. Více k věci, to bylo hodně přesahující limity Versailleské smlouvy, které umožňovaly Německu jen hrstku křižníků, torpédoborců a torpédových člunů.


Allied Powers ’ Appeasement Toward Nacist Germany

Britského premiéra Nevilla Chamberlaina přivítal Adolf Hitler na začátku setkání Bad Godesberg dne 24. září 1938, kde Hitler požadoval bez prodlení anexi českých pohraničních oblastí

Poté, co se Hitler stal kancléřem, Německo začalo porušovat ustanovení Versailleské smlouvy. Spojenecké mocnosti si přály mír zahájením politiky uklidnění.

Poté, co byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován německým kancléřem, což znamenalo začátek Třetí říše, začal revidovat klauzule Versailleské mírové smlouvy. Spojenecké mocnosti zpočátku umožňovaly Hitlerovi revizi mírové smlouvy, protože věřili, že konkrétní aspekty jsou příliš závažné. Ještě důležitější je porozumění západní Evropě a historii konfliktů, Francie a Anglie se obávaly, že pokud se postaví proti Hitlerovi, povede to k další světové válce.

Poté, co bylo evidentní, že Hitler zašel příliš daleko, zůstala Anglie a Francie stále pasivním postojem. Uklidňovač je ten, komu chybí odvaha postavit se agresorům, což je přesně ta politika, kterou Francie a Anglie získala vůči Německu na konci třicátých let minulého století.

Hitlerovým hlavním cílem bylo obnovit německou vojenskou moc a zrevidovat všechny nerozumné aspekty smlouvy. V březnu 1935 začal Hitler brannou povinnost a vybudoval německé letectvo. Poté v březnu 1936 Hitler remilitarizoval Porýní a v březnu 1938 se zapojil do Anschlussu, který anektoval Rakousko. Ačkoli tyto akce byly v rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou, spojenci Německo neodsoudili. Nakonec, když Hitler v létě 1938 začal klást nároky na Československo, začali být spojenci trochu nervózní.

Britský premiér Neville Chamberlain viděl dvě základní metody, jak se vypořádat s německou agresí. První možností by bylo vynutit si Versailleskou smlouvu prostřednictvím vojenské síly a druhou možností by bylo vyjednávání s Hitlerem. Chamberlain byl proti vojenské síle v Německu z mnoha důvodů. Kromě Francie neměla Anglie žádného skutečného spojence. Anglie neměla spojence v Itálii ani v Rusku, jako tomu bylo v první světové válce. Chamberlain proto zařídil setkání s Hitlerem za účelem sjednání míru.

Hitler během druhého setkání oznámil, že Čechoslováci mají pět dní na evakuaci Sudet, které byly primárně složeny z etnických Němců. Třetí setkání se konalo v Mnichově a přestože československý prezident nebyl pozván, aby diskutoval o osudu své vlastní země, do jednání byla zapojena Francie a Itálie. Během setkání bylo rozhodnuto, že Češi musí přijmout Hitlerovy požadavky a poté bude obnoven mír. V březnu 1939 Hitler porušil mnichovskou dohodu a zmocnil se zbytku Československa. Británie a Francie odpověděly zárukou ochrany Polska za každou cenu, i když to znamenalo konečně zapojení do války proti Německu. Když tedy Hitler 1. září 1939 napadl Polsko, o dva dny později Británie a Francie vyhlásily válku Německu. Přestože se zdálo, že na prevenci druhé světové války na krátkou dobu fungovalo uklidnění, v dlouhodobém horizontu to jen zhoršilo vztahy mezi Německem a spojenci, protože Hitler začal považovat spojence za slabé a využil jejich touhy po evropském míru. Roky spojeneckého uklidňování navíc poskytly Německu čas, aby se znovu stalo silným národem a nebezpečným nepřítelem pro Francii a Anglii.


Proč došlo k druhé světové válce?

Pochopte problémy, které vedly země zpět k boji jen dvě desetiletí po první světové válce.

Vojska ve vyloďovacím plavidle, která se blíží 6. června 1944 k „Omaha“ „Pláž v„ Den D “.

Zdroj: Národní archiv USA prostřednictvím Naval History and Heritage Command

Sdílet na Twitteru Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílet na Linkedinu Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílení e-mailů Vytvořeno pomocí sketchtool.

Citace Vytvořeno pomocí sketchtool.

Když v roce 1918 skončila první světová válka, poslední věcí, kterou si lidé přáli, byl ještě větší konflikt. Proč se tedy svět vrátil k boji jen o dvě desetiletí později, aby bojoval proti druhé světové válce?

Je pravda, že německá invaze do Polska v roce 1939 vyvolala vyhlášení války z Francie a Spojeného království, formálně začala druhá světová válka. Ale tato událost byla jen poslední kapkou v řadě událostí. Různé další ekonomické a politické výzvy léta budovaly napětí.

Tato lekce zkoumá éru mezi první a druhou světovou válkou - známou také jako meziválečné období - a rozebírá otázky, které připravily půdu pro druhý a mnohem smrtelnější globální konflikt.

Versaillská smlouva

V roce 1919 se ve Francii shromáždili zástupci více než dvou desítek zemí, aby vypracovali mírové smlouvy, které by stanovily podmínky pro konec 1. světové války. V rozporu s tradicí však byli ti, kteří prohrávali konec konfliktu, vyloučeni z konference. To zvláště vyvolalo odpor v Německu, největší a nejmocnější poražené zemi.

Bez německého přispění rozhodli vítězové - v čele se Spojenými státy, Francií a Spojeným královstvím - jak bude po konfliktu vypadat mír.

Americký prezident Woodrow Wilson chtěl strukturovat mír podle svého rámce pro předcházení budoucím globálním konfliktům. Tento rámec, známý jako Čtrnáct bodů, se zasazoval o vytvoření mezinárodní organizace nazvané Společnost národů, která by byla vsazena na myšlenku kolektivní bezpečnosti, což znamená, že invaze do jedné země by byla považována za hrozbu pro celou skupinu . Čtrnáct bodů společnosti Wilson také požadovalo omezení zbraní a volný obchod a pomohlo položit základy pro zásadu sebeurčení-koncept, podle kterého by skupiny lidí sjednocené společnými charakteristikami měly být schopny určit jejich politickou budoucnost.

Mezitím francouzský premiér Georges Clemenceau, který se obával oživujícího se Německa na francouzských hranicích, prosazoval dohodu, která se zdála být spíše trestem než mírem.

Jednání se táhla měsíce, ale nakonec Versaillská smlouva donutila Německo přijmout vinu za konflikt, vzdát se svých zámořských kolonií a 13 procent evropského území, omezit velikost své armády a námořnictva a zaplatit reparace ( finanční škody) vítězům války.

Doma byli Němci rozhořčeni a pořádali protesty kvůli tomu, co považovali za drsné a ponižující podmínky. V roce 1923 nacistický vůdce Adolf Hitler řekl, že smlouva byla navržena „tak, aby přivedla na smrt dvacet milionů Němců a zničila německý národ“. Jedním z ústředních principů nacistické strany bylo zrušení dohody a sliby z kampaně, jako byly ty, pomohly skupině získat následovníky.

Sdílet na Twitteru Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílet na Linkedinu Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílení e-mailů Vytvořeno pomocí sketchtool.

Citace Vytvořeno pomocí sketchtool.

Přesná role mírové dohody při odsouzení světa k další válce je stále horlivě sporná. Někteří tehdejší pozorovatelé však měli pochybnosti, že by to zajistilo ukončení nepřátelských akcí. Ekonom John Maynard Keynes opustil smlouvu s britskou delegací do Versailles kvůli smlouvě, o které tvrdil, že je příliš represivní a povede ke katastrofě v Evropě. Jeden francouzský vojenský vůdce s alarmující přesností předpověděl, že smlouva nepředstavuje mír, ale spíše „příměří na dvacet let“.

Následky první světové války odhalily, že způsob, jakým vůdci uzavírají mír, lze použít jako podpal pro budoucí válečné požáry.

Společnost národů a diplomatický idealismus

Společnost národů vzešla ze smlouvy ve Versailles s dvaatřiceti členskými zeměmi, včetně většiny vítězů první světové války, a nakonec se rozšířila o Německo a další poražené národy. (Navzdory zapálené kampani prezidenta Wilsona Senát USA členství odmítl.) Podle zakládající dohody organizace tyto země slíbily, že se znovu neuchýlí k válce.

Liga vycházela z myšlenky, že bezpečnostní hrozby pro jednoho člena vyžadují reakce všech členů. Když ale nadešel čas na tyto hrozby reagovat, organizace do značné míry selhala.

Oddělení Ligy pro řešení mezinárodních sporů vyžadovalo před přijetím opatření jednomyslnou dohodu, která výrazně omezila jeho schopnost jednat. Například poté, co Japonsko v roce 1931 napadlo čínskou oblast Mandžuska, nebyla Liga schopna přinutit Japonsko k odchodu, protože mělo právo veta země.

V roce 1935 Itálie napadla Habeš (nyní Etiopie) a reakce Ligy byla opět minimální. Etiopský císař Haile Selassie se na naléhavou adresu organizace zeptal: „Co se stalo se sliby, které jsem dostal?“

Nereálný optimismus, který Ligě pomohl do záhuby, v té době také více sužoval mezinárodní vztahy. Například pakt Kellogg-Briand z roku 1928 zavázal své signatáře řešit konflikty, aniž by se uchýlili k násilí. Pakt však byl ve skutečnosti nesmyslný, protože země jako Německo, Itálie a Japonsko prošly mezinárodními dohodami, které měly zakázat agresi a rozpínavost, a země jako Francie a Spojené království odmítly jednat, aby zachovaly rovnováhu sil.

Traumatizované a oslabené z první světové války ukázaly, že velké mocnosti Ligy nejen dokázaly reagovat na tyto bezpečnostní hrozby, ale neměly zájem je řešit. Výsledkem je, že bezzubá reakce skupiny na do očí bijící agresi jen povzbudila další invaze.

Na začátku druhé světové války byla Liga účinně vyloučena z mezinárodní politiky. Mnoho odborníků se domnívá, že nedostatek amerického členství odsoudil organizaci od samého začátku. Důvěryhodnost skupiny mezitím oslabilo i stažení dalších zemí - Německa, Itálie a Japonska, které do roku 1937 všechny opustily.

Ačkoli Liga nakonec nedokázala zabránit druhé světové válce, organizace kriticky zasáhla do problémů, jako je globální zdraví a kontrola zbraní. Mnoho agentur a ideálů skupiny se přeneslo do její nástupnické organizace OSN. Výzvy spojené s kolektivní bezpečností však zůstávají. I přes pandemii COVID-19 se OSN snažila zakročit kvůli neshodám mezi mocnými členskými zeměmi.

Vzestup Hitlera

Cesta Německa do druhé světové války začala těsně před koncem první, kdy v listopadu 1918 podepsalo příměří. Přestože vůdci v první linii viděli válku nevyhratelnou, ostatní odmítli přijmout porážku.

Začal se prosazovat mýtus, že Německo by mohlo válku vyhrát, nebýt nepokojů doma. Tento mýtus, propagovaný konzervativci a armádou, falešně obvinil židovský lid a levicové aktivisty z bodnutí válečného úsilí země do zad. Někteří nazývali členy Výmarské republiky - novou demokratickou vládu Německa - „listopadovými zločinci“ a vinili je ze ztráty Německa v první světové válce.

Poté německou ekonomiku zasáhly krize typu back-to-back. Na počátku dvacátých let minulého století došlo v zemi k hyperinflaci, což je situace, kdy ceny vyletěly tak rychle, že německá měna ztratila velkou část své hodnoty. Úspory byly najednou bezcenné a do roku 1923 nákup chleba vyžadoval kolečko na nošení účtů.

Chlapec drží draka z bankovek v Německu v roce 1922, během hospodářské krize, kdy německá měna ztratila velkou část své hodnoty.

Zdroj: Keystone/Getty Images

Sdílet na Twitteru Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílet na Linkedinu Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílení e-mailů Vytvořeno pomocí sketchtool.

Citace Vytvořeno pomocí sketchtool.

Po období hospodářského oživení - a chvíli, kdy se zdálo, že by se v Německu mohla prosadit demokracie - zahájila Velká hospodářská krize novou éru finančních a politických nepokojů. Mezi lety 1929 a 1932 německá nezaměstnanost vyletěla téměř pětkrát, což nakonec ovlivnilo čtvrtinu pracovní síly. Na tomto pozadí stoupala populární podpora nacistické strany. Mezi parlamentními volbami v letech 1928 a 1933 strana přešla ze zisku 3 procent hlasů na 44 procent.

Nacisté slíbili, že roztrhnou Versailleskou smlouvu, vzkřísí hospodářství a obnoví německou čest. Také se snažili vytvořit mnohem větší, rasově čisté Německo. Podle nacistické ideologie byli Němci rasově nadřazení a měli nárok na větší území resp lebensraum (obytný prostor) na východě. Když vystoupili k moci, nacisté pronásledovali ty, které považovali za méněcenné, včetně židovských, slovanských, černých a romských lidí.

Sdílet na Twitteru Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílet na Linkedinu Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílení e-mailů Vytvořeno pomocí sketchtool.

Citace Vytvořeno pomocí sketchtool.

V roce 1933 jmenoval německý prezident Paul von Hindenburg Hitlerova kancléře vlády. Mnozí z politické elity si mysleli, že ho mohou ovládat. Místo toho Hitler rychle uchopil otěže země, centralizoval moc a pozastavil občanské svobody. Krátkodobý německý experiment s demokracií selhal.

Jako absolutní vládce Německa, příp führerHitler znovu zavedl odvod nebo povinná vojenská služba přestavěla ozbrojené síly země, nařídila genocidu milionů a napadla země v celé Evropě. Tři čtvrtě století po jeho smrti Hitlerův nástup k moci a pád Německa z demokracie do fašismu slouží jako děsivé připomínky nebezpečí rasismu a extremismu v politice.

Japonský imperialismus

Japonské letecké bombardování námořní základny Pearl Harbor na Havaji v roce 1941 přivedlo Spojené státy zpět do dalšího globálního konfliktu. Ačkoli americký prezident Franklin D. Roosevelt označil stávku za překvapivý útok, neproběhla z ničeho nic, spíše vyrostla z ambicí Japonska po císařské moci.

Frustrace se v Japonsku budovaly po celá desetiletí kvůli roli země ve světě. V roce 1919 zástupci země prosazovali, aby bylo prohlášení o rasové rovnosti zahrnuto do Versaillské smlouvy, ale byli odmítnuti. Diskriminační zákony v několika západních zemích se zaměřovaly na japonskou imigraci. A mnohým v Japonsku se mezinárodní systém, který se objevil po první světové válce, zdál navržen tak, aby privilegoval přístup Západu k bohatství a zdrojům.

Japonsko se dlouho snažilo akumulovat imperiální moc. Tchaj -wan se stal první kolonií Japonska v roce 1895 a následovalo další území. V roce 1931 Japonsko napadlo čínskou oblast Mandžuska, která poskytla geografický nárazník proti sovětskému komunismu a také bohaté přírodní zdroje, které ostrovnímu národu zoufale chyběly. Po vyvolání války v roce 1937 Japonci napadli obrovské části Číny na jihu Mandžuska.

Invaze do Mandžuska pravděpodobně znamená první salvu druhé světové války. Během příštího desetiletí konflikt přerostl v přímou válku mezi Japonskem a Čínou.

Sdílet na Twitteru Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílet na Linkedinu Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílení e-mailů Vytvořeno pomocí sketchtool.

Citace Vytvořeno pomocí sketchtool.

Během války japonské síly masakrovaly vojenské vězně a civilisty a páchaly rozsáhlé sexuální násilí. Odhaduje se, že v letech 1937 až 1945 zemřelo až dvacet milionů Číňanů. Navzdory těmto taktikám a celosvětovému pobouření nad zvěrstvy, jako je znásilnění v Nanjingu, uplynuly roky, než japonská agrese vyvolala mezinárodní odvetu.

Převaha Japonska a konflikt v Evropě se však týkaly Roosevelta. V reakci na expanzi země zavedl embargo, které Japonsko odřízlo od americké ropy. Japonské námořnictvo mělo v rezervě jen asi šest měsíců ropy. Země se rozhodla, že je čas na ofenzivní strategii vůči západním cílům, včetně Pearl Harboru.

Spojené státy vyhlásily válku Japonsku 8. prosince 1941, den po japonském útoku na Pearl Harbor. 11. prosince se Německo a Itálie (spojenci s Japonskem podle tripartitního paktu 1940) oplatily vyhlášením války Spojeným státům.

Izolacionismus

Spojené státy 20. a 30. let se v mnoha ohledech obrátily dovnitř. Po první světové válce, která si vyžádala tolik životů, a po velké hospodářské krizi, která zničila mnoho těch, kteří přežili, byla nálada doma bezohledná. Ačkoli země nadále hrála aktivní mezinárodní roli, zejména v Latinské Americe a Karibiku, zůstávala většinou stranou od ozbrojených konfliktů, které se odehrávaly v celé Evropě a Asii.

V této souvislosti Kongres přijal vysoké ochranářské tarify určené k ochraně amerických podniků před konkurencí, což narušilo vztahy mezi Spojenými státy a jejich obchodními partnery. Prošlo také několika akty neutrality, jejichž cílem bylo zajistit, aby se Spojené státy vyhnuly zahraničním konfliktům. (Senát odmítl členství USA ve Společnosti národů v roce 1919 z podobných důvodů.) Mezitím domácí odpor vůči krokům prezidenta Roosevelta na podporu spojenců ve 30. letech minulého století odhalil Německu a Japonsku, že agrese má jen málo stinných stránek.

Na začátku čtyřicátých let měl izolacionismus silnou podporu politické organizace zvané America First Committee. Skupina měla asi osm set tisíc členů a slavného zastánce - Charlese Lindbergha, prvního pilota, který překonal sólo Atlantského oceánu. Uvedeným cílem organizace bylo udržet Spojené státy mimo válku, která začala v Evropě v roce 1939, ale skupina také sloužila jako platforma pro rasismus a antisemitismus.

Průzkum veřejného mínění z května 1940 ukázal, že 93 procent dotazovaných Američanů je proti tomu, aby Spojené státy vyhlásily válku Německu. 7. prosince 1941 však začala být sporná otázka, zda se zapojit do bojů. Po japonském útoku na Pearl Harbor a německém vyhlášení války byly Spojené státy připraveny na válku jak v Evropě, tak v Pacifiku.

Je těžké zjistit, zda Spojené státy mohly pomoci předcházet konfliktům prostřednictvím méně izolacionistických hospodářských a zahraničních politik. Debata o roli země v mezinárodní politice - a zda by američtí vůdci měli dát „Ameriku na první místo“ - ale pokračovala i v současnosti.

Uklidnění

Ve třicátých letech minulého století uplatňovaly Francie a Spojené království politiku uklidňování vůči nacistickému Německu, v níž tolerovali část jeho územní agrese, místo aby ji konfrontovali s mocí, v naději, že se Německo mírumilovně usadí. Tato politika dosáhla svého vrcholu v pozdním létě roku 1938, kdy Hitler pohrozil zatažením Evropy do války, pokud Sudety, většinový německý region v Československu, nebudou uděleny Německu.

Jen před několika měsíci Německo anektovalo Rakousko v případě zvaném Anšlus. Hitler měl za cíl pod jeho vládou sjednotit etnické Němce v celé Evropě a britský premiér Neville Chamberlain doufal, že Hitler bude po získání Sudet spokojen. Britští a francouzští vůdci podepsali Mnichovskou dohodu a přijali Hitlerovy požadavky výměnou za slib, že Německo nebude klást žádné další požadavky. Když se Chamberlain vrátil do Londýna s dohodou podepsanou Hitlerem, která potvrdila „touhu našich dvou národů už nikdy spolu nepojít do války“, věřil, že má prostředky k zajištění „míru pro naši dobu“. Není třeba říkat, že tomu tak nebylo, protože boje vypukly následující rok.

Britský premiér Neville Chamberlain na letišti Heston v Londýně po svém návratu z Mnichova po setkání s Hitlerem, který přednesl svou adresu „Mír pro naši dobu“ 30. září 1938.

Zdroj: Central Press/Getty Images

Sdílet na Twitteru Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílet na Linkedinu Vytvořeno pomocí sketchtool.

Sdílení e-mailů Vytvořeno pomocí sketchtool.

Citace Vytvořeno pomocí sketchtool.

Podle samotného diktátora však dřívější výzva Francouzů mohla znamenat konec jeho ambicí. V roce 1936, po remilitarizaci Porýní-regionu na německé hranici s Francií-v rozporu s Versailleskou smlouvou, Hitler údajně řekl: „Osmačtyřicet hodin po pochodu do Porýní bylo nejnáročnější v mém životě. Pokud by pak Francouzi vpochodovali do Porýní, museli bychom se stáhnout s ocasy mezi nohama. “

V dekádách od druhé světové války bylo appeasement odsouzeno jako katastrofální selhání zahraniční politiky. Vedoucí představitelé tento výraz použili a zneužili k ospravedlnění (nebo posměchu) zahraniční intervence. Ale úsudky této strategie mají výhodu zpětného pohledu. Když britští a francouzští vůdci podepsali Mnichovskou dohodu, čelili silnému domácímu tlaku, aby se vyhnuli válce. A přestože Chamberlain a další špatně posoudili obrovský rozsah Hitlerových ambicí, je těžké vědět, zda by ho zastavila více intervenční politická opatření.

Jak druhá světová válka zastínila první světovou válku

Druhá světová válka byla nejsmrtelnějším konfliktem v historii lidstva. Na rozdíl od první světové války, která měla za následek převážně vojenské ztráty, zaznamenala druhá světová válka počet úmrtí civilistů více než tři na jednoho, což odráží vzestup letecké války, která umožňovala bombardovat vzdálená města.

Dalším unikátně děsivým aspektem konfliktu byla nacistická státem podporovaná masová vražda šesti milionů Židů. Jak se začalo říkat, holocaust zahrnoval celkem jedenáct milionů vražd, včetně pěti milionů homosexuálů, Romů, osob se zdravotním postižením a dalších, které nacisté považovali za méněcenné.

Během druhé světové války zemřelo během nekontrolovatelných masových vražd, hladovění a nemocí celkem čtyřicet pět milionů civilistů.

Druhá světová válka vedla k vytvoření světa, v jakém dnes existuje, s jeho mezinárodním systémem institucí podporujících volný obchod, lidská práva a kolektivní bezpečnost. Ale také to představilo potenciál pro kataklyzmatickou destrukci, protože to znamenalo éru jaderných zbraní.

Může být lákavé vystopovat příčiny druhé světové války zpět do jednoho okamžiku, jako je Hitlerova invaze do Polska. Tento okamžik však vypráví pouze jednu část příběhu. Ve skutečnosti poháněly země po celém světě k boji komplexní dynamika - včetně vzestupu radikálního nacionalismu, izolacionismu USA, neschopnosti udržet globální rovnováhu sil a nemístného optimismu, že první světová válka byla válkou k ukončení všech válek.

Despite the simmering tensions around the globe at the time, World War II was not inevitable. It happened because people in power made decisions throughout the interwar period that helped set the fuse of conflict on fire, ultimately leading to an explosion. Evaluating those decisions is one of the benefits students of history have—and by studying them, the world can learn how to avoid similar conflicts in the future.


Why did the Allies let Hitler break the Treaty of Versailles? - Dějiny

Příspěvek od TdA » 8 years 2 weeks ago (Sat Jun 01, 2013 4:06 pm)


Pre-NSDAP Reich propaganda poster depicting the strength imbalance between Germany and her neighbors.

Ages ago I wondered why exactly did Germany and more importantly Hitler supposedly 'break' the Versailles Treaty and leave the League of Nations. Contemporary historians on the subject pretty much agree that the German government simply shook the chains off as a matter of course, which is fine as the Versailles Treaty itself was little more than a slave treaty.

But did Hitler have justification for leaving the League and opposing the Treaty? I believe one of the most obvious pieces of evidence for this is in the very first article of the Versailles Treaty in its final June 28th, 1919 manifestation. Thankfully the entire document is provided online via Avalon so it can easily be accessed.

Article 8 of Section I. states explicitly that,

France had a population of

35m during peacetime between the wars. Germany have over 80m. Of course Germany's reduction is a specific addendum in the treaty but France was obligated by the treaty to reduce the standing military forces of 4-5 million it had during peacetime. That figure also happens to be the number of French members in the armed forces během the First World War. Simply put - Section I, Article 8 of the Versailles Treaty was not respected by anyone but Germany. After all, the German military, despite mewlings from Ludendorff, was more than capable of actually defending the Reich had hostilities broken out after the 11th November, 1918 armistice, potentially forcing the Allies into an impasse with Germany. However, the "Hun" was honorable enough to not only sign a deplorable treaty, but follow it to the letter as best possible given the ludicrous and impossible hardships it would cause.

There are references to Hitler wanting to reduce strategic bombing, knowing that it would be an unpredictable weapon and devastate civilian lives - this also was not even considered by the other League states implied in the Treaty. Hitler successfully stopped the usage and proliferation of gas - which he had experienced himself in 1918 - though not via the treaty. As far as I know these two sincere attempts to reduce war production and militarism were the only ones ever brought forth to the League, and both were rejected de jure.

My point is simply that, Hitler and the German people were not obliged to support or stand such a treaty that was not only slavish and deplorable but also already dishonoured and broken by all other member states in the League of Nations. That anyone ever accused Hitler of 'breaking' the Treaty to be a dishonourable act (and it was used to bolster the sabre-rattling against Germany in the mid-to-late 1930s) is hypocrisy, pure and simple.

Hektor Valuable asset
Posts: 3778 Joined: Sun Jun 25, 2006 7:59 am

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od Hektor » 8 years 1 week ago (Sun Jun 02, 2013 8:49 am)

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od TdA » 8 years 1 week ago (Sun Jun 02, 2013 5:57 pm)

One issue of breaking the treaty is that, even today, the wording of how it was 'broken' serves as an indemnity to National Socialist Germany, insinuating its hostility towards the world and particularly the nations which it faced in the Second World War. The issue, though somewhat footnoted, is drilled into students' heads in all cursory studies of NS Germany, whether it be in the classroom or in a historical documentary. Just like the Holocaust.

Secondly the wording - 'broke,' 'violated,' 'ignored,' are all specifically used to direct public opinion that Hitler and his government were rather brutish and rogue-like in international politics. The truth however is that at first Hitler lead the only movement to actually uphold Section I, Article 8 of the Versailles Treaty. He and his government were obviously disenchanted by the League of Nations and by October, 1933, left the organization and ended the payments stipulated in the original agreement. This is never discussed in or out of the classroom, for obvious reasons.

Hektor Valuable asset
Posts: 3778 Joined: Sun Jun 25, 2006 7:59 am

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od Hektor » 8 years 1 week ago (Mon Jun 03, 2013 10:25 am)

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od sweetie pie » 8 years 1 week ago (Wed Jun 05, 2013 7:37 pm)

Hector,
Those nations defeated and occupied by Germany that signed an armistice (like France) or other agreement (like Czechoslovakia) were morally and legally obliged to comply with what they agreed to as written in what they signed. Not "everything demanded of them," as you put it. And that was all they were ever asked to do.

I think your wording of the question you want posed leaves a bit to be desired. France was not forced and tricked into signing the 1940 Armistice with Germany, but Germany was forced and tricked into signing the Versailles Treaty (which you agree with, I know). The unfairness of it all has been recognized almost from that very time, but France's PM Clemenceau insisted on holding to the harsh terms because of his fear of any German strength. That's why France deserved it's occupation by Germany in 1940 and got off easy.

But I question your assumption that Germany made unreasonable or harsh demands on other countries that they defeated, if that is what you mean.

Kingfisher Valuable asset
Posts: 1673 Joined: Sat Jan 30, 2010 4:55 pm

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od Ledňáček » 8 years 1 week ago (Wed Jun 05, 2013 9:35 pm)

Hector,
Those nations defeated and occupied by Germany that signed an armistice (like France) or other agreement (like Czechoslovakia) were morally and legally obliged to comply with what they agreed to as written in what they signed. Not "everything demanded of them," as you put it. And that was all they were ever asked to do.

I think your wording of the question you want posed leaves a bit to be desired. France was not forced and tricked into signing the 1940 Armistice with Germany, but Germany was forced and tricked into signing the Versailles Treaty (which you agree with, I know). The unfairness of it all has been recognized almost from that very time, but France's PM Clemenceau insisted on holding to the harsh terms because of his fear of any German strength. That's why France deserved it's occupation by Germany in 1940 and got off easy.

But I question your assumption that Germany made unreasonable or harsh demands on other countries that they defeated, if that is what you mean.

I think you are missing Hektor's point here, and reading into his post things he didn't say. His question is addressed not to Revisionists but to 'those that are outraged about Germany violating the "Treaty of Versailles" '. He assumes that such people will in general support and justify resistance in occupied countries on the grounds that these terms were imposed, while not allowing the same justification to Hitler and Germany. There is therefore, in Hektor's view, and probably in yours and mine, an inconsistency in their position. I don't see him as taking a position on it himself in his post.

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od sweetie pie » 8 years 1 week ago (Thu Jun 06, 2013 1:22 am)

Hektor Valuable asset
Posts: 3778 Joined: Sun Jun 25, 2006 7:59 am

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od Hektor » 8 years 1 week ago (Thu Jun 06, 2013 10:38 am)

Kingfisher is summarizing my point quite well.

My point is indeed that those critiquing Hitler (or anyone that wanted to get rid of Versailles), will almost always laud any resistance efforts by countries occupied or defeated by Germany. If Germany would have imposed Versailles Treaties on other countries hypothetically, not one of them would hold it against those countries leaders, if they breached that kind of treaties.

Hitler and Germany are clearly singled out again.

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od sweetie pie » 8 years 1 week ago (Thu Jun 06, 2013 11:27 am)

Hektor wrote: Kingfisher is summarizing my point quite well.

My point is indeed that those critiquing Hitler (or anyone that wanted to get rid of Versailles), will almost always laud any resistance efforts by countries occupied or defeated by Germany. If Germany would have imposed Versailles Treaties on other countries hypothetically, not one of them would hold it against those countries leaders, if they breached that kind of treaties.

Hitler and Germany are clearly singled out again.

Hector, I understood what you were trying to say. I didn't need it to be summarized by kingfisher, nor did I want to debate some non-existent point with him. What I'm saying to you is that your wording of "everything the Germans demanded of them" is prejudicial, even though I know you didn't mean it that way. It might seem like nit-picking, but wording is important and those words "what the Germans demanded" stood out to me.

We are all agreed, and the title of the thread indicates also, that the Versailles Treaty is bunkum. But TdA points out that what is taught in schools and the media is worded in such a way as to give the worst impression of Hitler's Germany. He makes some very good points, to which you reply that the question to ask is: "Were those nations defeated and occupied by Germany in world war II morally and legally obliged to comply with everything the Germans demanded from them, yes or no?" This definitely sounds like German-occupied countries had unreasonable demands made on them. Ano? Does it not sound that way? It's the wording I objected to.

Now you clarify and say: "IF Germany would have imposed Versailles Treaties on other countries, would they not have the right to breach them?" Much better.

My point is that it is hoped we don't have to guess at what the other person means (leading to misunderstandings and even disinfo), but that we can speak precisely enough to get across our exact ideas to others. I knew what you meant but I didn't think it was the same as what you wrote.

And my other point stands - that when a treaty is gone into under honorable conditions and is fully accepted from the start, there is no excuse for breaching it as long as it's followed by the other party. There was no excuse for some part of the French nation, with the encouragement and help from Britain and the U.S., to disregard their country's armistice with Germany. They are the ones who should be considered war criminals for doing so. That includes Charles de Gaulle and the French resistance movement.

hermod Valuable asset
Posts: 2076 Joined: Sun Feb 03, 2013 10:52 am

Re: "Hitler Broke The Versailles Treaty" bunkem

Příspěvek od hermod » 8 years 1 week ago (Fri Jun 07, 2013 8:21 pm)

35m during peacetime between the wars. Germany have over 80m. Of course Germany's reduction is a specific addendum in the treaty but France was obligated by the treaty to reduce the standing military forces of 4-5 million it had during peacetime. That figure also happens to be the number of French members in the armed forces během the First World War. Simply put - Section I, Article 8 of the Versailles Treaty was not respected by anyone but Germany. After all, the German military, despite mewlings from Ludendorff, was more than capable of actually defending the Reich had hostilities broken out after the 11th November, 1918 armistice, potentially forcing the Allies into an impasse with Germany. However, the "Hun" was honorable enough to not only sign a deplorable treaty, but follow it to the letter as best possible given the ludicrous and impossible hardships it would cause.

There are references to Hitler wanting to reduce strategic bombing, knowing that it would be an unpredictable weapon and devastate civilian lives - this also was not even considered by the other League states implied in the Treaty. Hitler successfully stopped the usage and proliferation of gas - which he had experienced himself in 1918 - though not via the treaty. As far as I know these two sincere attempts to reduce war production and militarism were the only ones ever brought forth to the League, and both were rejected de jure.

My point is simply that, Hitler and the German people were not obliged to support or stand such a treaty that was not only slavish and deplorable but also already dishonoured and broken by all other member states in the League of Nations. That anyone ever accused Hitler of 'breaking' the Treaty to be a dishonourable act (and it was used to bolster the sabre-rattling against Germany in the mid-to-late 1930s) is hypocrisy, pure and simple.

You're right. The Treaty of Versailles was broken by all the other member states in the League of Nations. But it's really France's behavior during the Disarmament Conference that blocked the debates and forced Hitler to leave the League of Nations and start to rearm his country. The French representatives at the Disarmament Conference obstinately refused to let their German secular enemies rearm or to disarm their own country as promised at Versailles 15 years earlier. Hitler tried to make them become more sensible for months, but it didn't work. So Hitler left the Disarmament Conference and the League of Nations. Fruitful agreements were impossible to reach with stubborn debatters as the French representatives at the Disarmament Conference. Hitler had understood that and he made the right choice.


Lessons Learned: Hitler’s Rearmament of Germany

On March 16, 1935, Adolf Hitler announced that he would rearm Germany in violation of the Treaty of Versailles. Hitler revealed that Germany had begun to construct an air force , and unveiled plans to reinstitute conscription and create a German army of more than half a million men. Britain, France, Italy, and the League of Nations all issued statements condemning Hitler’s decision, but did little else to penalize Germany.

James M. Lindsay, CFR’s senior vice president and director of studies, notes that it was only on September 1, 1939, when Germany invaded Poland , that "the rest of Europe confronted, rather than appeased, Hitler." This four-year delay, he argues, points to a basic difficulty in international relations . "Aggressive, expansionist states are most easily stopped early on when they are weak and vulnerable," he says, but "precisely because their capabilities are limited at that point--and their intentions can only be guessed at--it is often hard to persuade other countries to act."

This video is part of Lessons Learned, a series dedicated to exploring historical events and examining their meaning in the context of foreign relations today.


A stab in the back

German cartoon: Wilson goes to meet his master in hell © Inevitably, it proved impossible to frame a treaty which would both satisfy the demands of the French and British populations for a punitive treaty and comply with German conceptions of a fair and 'Wilsonian' peace. The Allies constructed the peace settlement on the assumption that while the Germans would not like many of the terms, they would accept them as the inevitable consequence of defeat.

But large sections of the population in Germany did not believe that their country had been honourably defeated on the battlefield. They believed in the rumours sweeping across Germany that the push for victory of their valiant troops on the Western Front had been sabotaged by traitors and pacifists at home who had spread disaffection and revolution.

This 'stab in the back' had prevented the gallant soldiers from securing the victory which was almost in their grasp. Thus a treaty which not only confirmed German defeat, but which, in clause 231, justified its demands for punitive war costs by laying the blame for the outbreak of the war firmly on German shoulders, was bound to provoke fury. Germany was a country which saw itself as having been encircled by France, Russia and Britain in 1914 and provoked into war.

In the frenzied post-war atmosphere, politicians from all parties agreed that the treaty, and in particular its despised 'War Guilt' clause, was vindictive, unfair and impossible to execute. They portrayed it as an unjust peace, and appealed to progressive forces across Europe to help them to revise it.

Such tactics were extremely successful in dividing the victorious coalition which had defeated Germany and negotiated the peace. Within a year, the United States Senate rejected the Treaty of Versailles and signed a separate peace with Germany, leaving Britain and France bitterly opposed over how to proceed. While British leaders now sought further revisions to the treaty in a bid to conciliate Germany, France demanded strict enforcement of the terms.

It was the total failure of the victorious powers to work closely together after 1919 to contain German power, rather than the specific terms of the peace settlement, which was one of the contributing factors to the outbreak of a second world war 20 years later.


How did the allies feel about the Treaty of Versailles?

Many Američané felt that the Dohoda was unfair on Germany. They were concerned that belonging to the League would drag the USA into international disputes that were not their concern. In the end, the Congress rejected the Versailleská smlouva and the League of Nations.

Beside above, what were the 5 main terms of the Treaty of Versailles? (1) The surrender of all German colonies as League of Nations mandates. (2) Návrat Alsaska-Lotrinska do Francie. (3) Postoupení Eupen-Malmedy Belgii, Memel Litvě, okres Hultschin Československu. (4) Poznania, parts of East Prussia and Upper Silesia to Poland.

Subsequently, one may also ask, how did Germany feel about the Treaty of Versailles?

The main reasons why the Germans hated the Treaty of Versailles was because they thought it byl unfair. The Germans were also furious about the various terms of the Dohoda. They hated clause 231 &ndash the 'War Guilt' clause &ndash which stated that Německo had caused 'all the loss and damage' of the war.

What was wrong with the Treaty of Versailles?

Its &ldquowar guilt&rdquo article humiliated Germany by forcing it to accept all blame for the war, and it imposed disastrously costly war reparations that destroyed both the post-World War I German economy and the democratic Weimar Republic. The dohoda, therefore, ensured the rise of Adolf Hitler and the Nazi party.


The 'Stabbed in the Back' Myth

At the end of World War I, the Germans offered an armistice to their enemies, hoping negotiations could take place under the "Fourteen Points" of Woodrow Wilson. However, when the treaty was presented to the German delegation, with no chance to negotiate, they had to accept a peace that many in Germany saw as arbitrary and unfair. The signatories and the Weimar government that had sent them were seen by many as the "November Criminals."

Some Germans believed this outcome had been planned. In the later years of the war, Paul von Hindenburg and Erich Ludendorff had been in command of Germany. Ludendorff called for a peace deal but, desperate to shift the blame for defeat away from the military, he handed power to the new government to sign the treaty while the military stood back, claiming it hadn’t been defeated but had been betrayed by the new leaders. In the years after the war, Hindenburg claimed the army had been "stabbed in the back." Thus the military escaped blame.

When Hitler rose to power in the 1930s, he repeated the claim that the military had been stabbed in the back and that surrender terms had been dictated. Can the Treaty of Versailles be blamed for Hitler's rise to power? The terms of the treaty, such as Germany's acceptance of blame for the war, allowed myths to flourish. Hitler was obsessed with the belief that Marxists and Jews had been behind the failure in World War I and had to be removed to prevent failure in World War II.


The Changing Reading of the Hitler–Stalin Alliance

On August 23, 1939 in Moscow, Hitler’s foreign minister Joachim von Ribbentrop and Stalin’s people’s commissar for foreign affairs Vyacheslav Molotov signed a nonaggression pact between Germany and the Soviet Union. Germany and the Soviet Union promised to maintain neutrality in the event of military conflicts with a third party and to refrain from attacking each other. The two regimes also secured their respective zones of influence in Eastern Europe and described those zones in a secret supplementary protocol, a document whose very existence the Soviet Union denied for decades. The treaty, known in Germany as the Hitler-Stalin Pact (though more commonly referred to as the Molotov-Ribbentrop Pact), laid the foundation for the outbreak of World War II in Europe.

Počátky

On August 23, 1939, the German foreign minister’s plane landed in Moscow. Joachim von Ribbentrop had reluctantly interrupted his summer vacation in Salzburg for the signing of a treaty, which he thought was already a done deal. The talks between Britain, France, and the Soviet Union on a potential triple alliance had just failed. The big threat had just been avoided everything else, in Ribbentrop’s view, paled in significance.

Yet Stalin did not think the matter resolved. He demanded that Ribbentrop go to Moscow so that, as Hitler informed his minister, “the essentials of the additional protocol desired by the Government of the USSR . could be finalized as soon as possible.” After seven hours of intense negotiations, the parties drew up a secret supplementary protocol. In it, Germany and the Soviet Union agreed on the partition of Poland and Eastern Europe, including Finland. Four hours later, Ribbentrop and Molotov signed a nonaggression pact between Germany and the USSR. With this, the road to World War II in Europe was opened.

A few days later, on September 1, the German Wehrmacht entered Poland, and on September 17 the Red Army approached from the east. For the first twenty-two months of World War II, the Third Reich and the Soviet Union acted as allies and divided up the European continent between themselves. When, almost two years later, on June 22, 1941, the pact was violated, the territory that Hitler was adding to his realm had increased by 800,000 square kilometers, while Stalin had expanded his empire to the west and southeast by 422 square kilometers. Contrary to Nazi propaganda claims and the words of Ribbentrop, who said he felt in Moscow “as if among Party comrades,” Hitler and Stalin were never real friends. Negotiated with mutual distrust and suspicion, the Hitler-Stalin Pact pursued explicit geopolitical interests, which for Hitler to a lesser extent, for Stalin always, prevailed over ideological motives. These interests in territorial expansion were enshrined in the notorious supplementary protocol. Until the Gorbachev reforms of the late 1980s, the Soviet Union denied the existence of the protocol.

The Partition of Poland

The partition of Poland secured by the secret supplementary protocol was Germany’s and the USSR’s first goal. Despite their stated commitments, neither Britain nor France in the fall of 1939 rushed to help Poland, a country that Molotov had cynically called “the ugly brainchild of the Versailles Treaty.” Hitler and Stalin established a regime of brutal violence and terror on the occupied territories. The Germans turned what they now called the General Governorate into a “discharge tank” to which thousands of deported Jews and Poles flocked. Here, in the Governorate, the Holocaust began, the mass murder of European Jews. Stalin, in his turn, used ruthless methods to Sovietize the Soviet-occupied areas. Western Belarus and Western Ukraine were now parts of his empire.

Both dictatorial regimes committed heinous war crimes and massacres. In the spring, the German invaders organized the so-called Extraordinary Operation of Pacification (AB-Aktion), during which thousands of real and imaginary participants in the Polish resistance were captured and murdered. Around the same time, the NKVD units shot more than 20,000 Polish officers during the Katyn mass executions.

Among the forgotten pages in the history of the Hitler-Stalin Pact is the fact that the perpetrators of those campaigns of violence acted not only independently of each other but also coordinated their actions in some areas. SS servicemen and high-ranking NKVD officers met more than once and exchanged visits on the occupied territories. For example, in December 1939 they discussed actions to crack down on the Polish resistance and coordinated large-scale resettlement operations. In 1940 the German-Soviet Refugee Commission was set up for the purpose of curbing refugee flows.

The Alliance’s Highest Point

The catastrophic consequences of the Hitler-Stalin Pact were not limited to Poland. At the highest point of the pact’s existence, in the spring of 1940, Hitler launched his Blitzkrieg campaigns across Western Europe. Large-scale supplies from the Soviet Union provided the German military machinery with raw materials, such as oil and iron. In return, Germany, based on an economic agreement reached with the USSR in February, sent eastward factory and industrial equipment. With the Germans' entry into Paris and the fall of France in June 1940, the Nazi expansion in Western Europe reached its climax. It would not have been possible without the Hitler-Stalin Pact.

Germany’s military success, achieved with no visible effort, marked a turn in the history of the German-Soviet alliance. Stalin watched Hitler with increasing mistrust and dismay. To secure a share of the “spoils,” he occupied and annexed the Baltic countries of Estonia, Latvia, and Lithuania, which had barely retained any sovereignty since 1939. “They had nowhere to go,” Molotov said decades later. “One had to protect oneself. When we laid out our demands … one’s action has to be timely or it will be too late.… They vacillated back and forth, . hesitated and finally made up their mind. We needed the Baltics.”

When the Soviet Union then staked its claims to Bessarabia and Northern Bukovina, the union cracked at every seam. Germany was interested in those Romanian regions too. Hitler reckoned on Romania’s oil fields and agricultural resources in his designs for southeastern Europe. Stalin won Bessarabia for himself, but after that, no assurances of friendship could fix the cracks in the Soviet-German alliance. Since the early fall of 1940 both powers were looking for new partners. Stalin received Britain’s ambassador-at-large in Moscow. Hitler, on September 27, signed the Tripartite Pact between the German Reich, Italy, and Japan, thus creating the Berlin-Rome-Tokyo axis.

Molotov Goes to Berlin

The November 1940 visit of the Soviet people’s commissar of foreign affairs to the German capital is usually seen as the last attempt to breathe life into the Hitler-Stalin Pact. At the same time, Hitler had already decided on a war against the USSR. The offensive was being prepared, and the army’s top brass was in the know. During the summer of 1940 military units were transferred eastward and to Finland, causing much concern in Moscow.

In the meantime, Hitler worked to set his eastern ally at loggerheads with Britain over Asia, thereby creating potential conditions for a two-front war. Hitler suggested that Stalin take India as compensation for leaving Finland and southeastern Europe to Germany, a move that Molotov deciphered easily. Although Soviet claims on Finland were fixed in the secret supplementary protocol and recognized by the Germans, Stalin’s insistence on keeping Finland for himself irritated Hitler and reinforced his anti-Bolshevik sentiments, which he never gave up. With his sense of superiority toward an ideological adversary, Hitler would never have treated the USSR as an equal, seeing it only as an inferior partner. On December 18, 1940, Hitler dictated Directive No. 21, ordering an attack on the Soviet Union. According to the directive, the Wehrmacht was to enter Soviet territory from mid- to late July 1941.

From Alliance to War

The history of the Hitler-Stalin Pact ends on June 22, 1941. Years later, at the height of the Cold War, Stalin yearned deeply for the lost treaty. “Together with the Germans we would be invincible!” Stalin’s daughter Svetlana remembered her father exclaiming. Hitler was dead set on expelling Stalin from Europe he wanted a crusade against Bolshevism. He led his campaign as a terrible war of annihilation of the USSR. The allies turned into sworn enemies and could now base their mutual hatred on long-standing ideological disagreements. Stalin would prefer to do without this war, though he did not have any principled objection to territorial conquests. But Hitler deliberately sought war, a war that, in May 1945, after unimaginable suffering and millions of deaths, ended in the Third Reich’s defeat.

The Pact and Its Memory

World War II during its first twenty-two months was a coordinated effort of Nazi Germany and the USSR. Despite its tremendous historical significance, the German-Soviet alliance is often seen as a prelude, an opening overture to the war proper, which, according to many historical accounts, unfolded only with the start of the fierce struggle between Hitler’s Reich and Stalin’s USSR. An ultimate battle between National Socialism and Stalinism was to give meaning to all the violence of the century of the ideologies. The global contradictions of the first half of the twentieth century reached their climax in the military confrontation between Hitler and Stalin. That struggle became a safe memory zone both for contemporaries and for later generations. The history of the Hitler-Stalin Pact, on the other hand, caused and continues to cause a lot of tangible discomfort.

The significance of the Hitler-Stalin Pact for the entire history of World War II remains understated. Seen only as a tactical move that allowed Hitler to attack Poland while changing nothing in his intention to destroy the USSR, the pact did not attract much attention in the context of the Third Reich’s history. The Soviet narrative treated the alliance as Stalin’s attempt to delay the supposedly inevitable war. Stalin himself circulated this interpretation in 1941. A reading that became popular in the 1990s shifted emphasis to the geopolitical partition of Eastern Europe as written down in the secret supplementary protocol. The debate over the memory of this event was of great importance to the newly independent Eastern European states that had just left the Soviet empire.

At that time, the attitude toward the pact defined the entire debate surrounding Europe’s common historical memory. The demand for equal recognition of the victims of Stalinist and Nazi terror was sometimes mistakenly seen as an attempt to deny the singularity of the Holocaust. In fact, the debate was not about downplaying the importance of the Holocaust. It was a matter of critically rethinking a Western-centered understanding of European history and a prod to remind the world of the overlooked tragedy of twentieth-century Eastern Europe. That the voices vehemently raised at the time strengthened the impression that the Hitler-Stalin Pact was primarily an Eastern European affair is one of the results of the historical work of the post–Cold War decades. Even the introduction of August 23 as the European Day of Remembrance of the Victims of Stalinism and Nazism has not changed much in that respect.


Hitler and the Rhineland, 1936 - A Decisive Turning-Point

Hitler's march into the demilitarised Rhineland heralded Churchill's 'gathering storm' – but could the Fuhrer's bluff have been called and the Second World War prevented? Sir Nicholas Hederson, who as Britain's ambassador in Washington during the Falklands crisis saw diplomatic poker eventually turn to war, offers a reassessment of the events of 1936.

We and all nations have a sense that we have come to the turning point of an age.

Hitler. March 22nd, 1936

It is tempting to look for turning points in history and try to perceive in them guidelines for later conduct. Hitler's military re-occupation of the Rhineland in March 1936, in breach of the Versailles Treaty and the freely-negotiated Treaty of Locarno, and the failure of France and Britain to offer any resistance to it, is often cited as a supreme example of where the wrong turning was taken. Eden had this precedent in view when Nasser nationalised the Suez Canal as apparently did Bush when Saddam Hussein invaded Kuwait. It was at the forefront of Mrs Thatcher's mind when she decided to resist Galtieri's occupation of the Falklands and when she urged Bush to confront Saddam Hussein.

Chcete -li pokračovat ve čtení tohoto článku, budete si muset zakoupit přístup k online archivu.

Pokud jste si již zakoupili přístup nebo jste předplatitelem archivu tisku a zesilovačů, ujistěte se, že jste přihlášen.


Podívejte se na video: Unboxing Atentát na Hitlera (Smět 2022).