Historie podcastů

Jeskyně Pindai, kdysi domov lidí Lapita a vyhynulých druhů

Jeskyně Pindai, kdysi domov lidí Lapita a vyhynulých druhů

Nová Kaledonie v jižním Pacifiku je zvláštním kolektivem Francie. Ostrovy mají nejen fascinující historii a jedinečnou kulturu, ale také jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v celé Oceánii, jeskyně Pindai. Tyto jeskyně poskytly archeologům poklad lidských pozůstatků a paleontologům pozůstatky vyhynulých ptáků, plazů a další fauny, která pochází z období holocénu.

Starověká historie jeskyní Pindai

Lidé z Lapity byli prvními lidmi, kteří se usadili na ostrovech Nové Kaledonie. Jelikož tito námořníci austronéské těžby byli extrémně zruční navigátoři, hrála Nová Kaledonie velmi důležitou roli v jejich kolonizaci Oceánie. Jsou považováni za předky Polynésanů, kteří osídlili mnoho tichomořských ostrovů a Nového Zélandu. Jsou také předky moderních Kanaků z Nové Kaledonie.

Archeologové našli v jeskyních Pindai předměty, které kdysi patřily lidem Lapita, včetně mnoha střepů. Zanechali také několik hromádek zbytků měkkýšů. Guano (ptačí exkrementy) bylo sklizeno v jeskyních a použito jako hnojivo.

Lapita keramika, našel na Port Vila , Vanuatu (CC BY-SA 3.0)

Nová Kaledonie byla včleněna do Francouzské říše v 19 th století, kdy používali ostrovy jako trestaneckou kolonii. Zatímco jeskyně byly prozkoumány v 19 th století, archeologové zkoumali až ve 20 th století a našel dvě osady v jeskyních Pindai, které byly obsazeny lidmi po dobu nejméně dvou tisíciletí.

Vyhynulá rohatá želva, Meiolania. Zdroj: CC BY SA 2.0

Úžasné zkameněliny jeskyní Pindai

Spolu s prehistorickými osadami bylo objeveno mnoho zvířecích a ptačích pozůstatků. Ze 45 nalezených druhů nyní nejméně 20 vyhynulo v Nové Kaledonii nebo na celém světě. Mezi vyhynulými druhy jsou kolejnice, kagu, holubi a velký sluka. Mezi další nalezené dlouho vyhynulé druhy ptáků patří Sylviornis, nelétavý megapod, který kladl vajíčka na zem v hromadách, a nelétavá bažinná slepice. Byly také nalezeny pozůstatky řady sov. I ty již řadu let vyhynuly. Velké množství těchto pozůstatků bylo nalezeno v výmolech a propadech v jeskyních, které uvěznily ptáky.

  • Banány pomohly starověké kultuře Lapita kolonizovat Oceánii
  • Starověké lebky poskytují pohled na počátky Polynésanů
  • Bezprecedentní vlna vyhynutí velkých savců spojená s prehistorickými lidmi

Sylviornis, vyhynulý nelétavý pták (Renata Cunha)

Byla také nalezena řada vyhynulých plazů, včetně krokodýla žijícího na pevnině ( Mekosuchus) a také zkamenělin obří rohaté želvy, Meiolania. Zkameněliny a pozůstatky v jeskyni poskytují badatelům pohledy na vyhynutí druhů po příchodu prvních lidí.

Výsledky různých studií neprokázaly jednoznačnou souvislost mezi lidskou aktivitou a vyhynutím druhů, jako jsou nelétaví ptáci na Nové Kaledonii. Pozůstatky byly datovány uhlíkem a naznačují, že lidé a vyhynulé druhy spolu existovaly po mnoho let. Postupem času měli lidé nepříznivý dopad na životní prostředí a to, spíše než nadměrné lovení, vedlo k zániku mnoha druhů.

Rozložení jeskyní Pindai

Jeskyně se nacházejí na poloostrově na severním pobřeží hlavního ostrova Grande Terre. Lokalita má šest jeskyní krasového typu, z nichž dvě jsou přístupné. Zbývající čtyři jeskyně byly kategorizovány jako závrty - propast vytvořená proudem podzemní vody.

Umístění Nové Kaledonie (Google mapy)

Tyto dvě přístupné jeskyně byly kdysi domovem prvních lidí, kteří se usadili na ostrovech. Vchody do jeskyně se rozšiřují do velké komory a obsahují stalaktity a stalagmity. V jeskyních žilo mnoho druhů ptáků, například vyhynulí prehistoričtí ptáci, jejichž fosilie našli paleontologové.

Návštěva jeskyní Pindai v Nové Kaledonii

Jeskyně jsou 130 mil (182 km) severně od Noumea, hlavního města Nové Kaledonie. Existují prohlídky regionu s průvodcem a zahrnují výlety do jeskyní. Jeskyně jsou chráněny místní vládou a návštěvníci jsou žádáni, aby místo respektovali.


Jeskyně Pindai, kdysi domov lidí Lapita a vyhynulých druhů - historie

Publikace Archeologického institutu Ameriky

Mapa jihovýchodní Asie a Austrálie se současnými hranicemi pevniny a moře v době ledové ukazuje důležitost mořeplavby v této oblasti. Možné cesty pro kolonizaci Austrálie moderními lidmi jsou na sever, přes Sulawesi a na jih, přechod z Timoru. Kolem roku 1000 př. obsidián z Nové Británie dorazil na Borneo. Indo-římská keramika dosáhla na Bali v prvních stoletích našeho letopočtu (Lynda D'Amico) [VĚTŠÍ OBRAZ]

Jihovýchodní Asie a Austrálie dávají archeologům některé z nejlepších důkazů o starověkých námořních přechodech, a to nejen paleolitickými lidmi, ale také neolitickými národy a dokonce i obchodníky s kořením současnými s římskou říší. Nové objevy, některé kontroverzní, odsunují data lidské kolonizace této oblasti a rozšiřují naše znalosti o raných ostrovních sítích. Tyto nálezy také osvětlují první kroky v některých z nejdelších zaznamenaných kolonizačních plavbách na otevřeném moři-od jihovýchodní Asie po polynéské ostrovy, jako je Havaj, Velikonoční ostrov a Nový Zéland, a možná také od Indonésie po Madagaskar- během prvního tisíciletí našeho letopočtu

Abychom pochopili důsledky těchto objevů, musíme si uvědomit, že indo-malajské souostroví obsahuje dvě velmi odlišné biogeografické oblasti. Západní ostrovy na Sundském šelfu-Sumatra, Jáva, Bali a Borneo-byly v době ledové nízké hladiny moře spojeny navzájem a asijskou pevninou pevninami. Proto podporovali bohaté asijské placentální savčí fauny a byli kolonizováni Homo erectus, snad již před 1,8 miliony let. Východní ostrovy-Sulawesi, Lombok, Flores, Timor, Moluccas a Filipíny-nikdy nebyly spojeny pevninami s poličkou Sunda nebo Austrálií ani mezi sebou navzájem. Měli omezený počet savčích faun, šance na příchod z Asie a Austrálie.

Migrace souostrovím vždy vyžadovala, aby lidé překročili značný úsek otevřeného moře. Ale kdy se o to poprvé pokusili? V současné době existuje kontroverzní tvrzení společného holandsko-indonéského týmu, že lidé byli současníky stegodonů, vyhynulých zvířat podobných slonům, na místě zvaném Mata Menge na indonéském ostrově Flores. Byly zde nalezeny kamenné vločky a stegodonské kosti v předpokládané asociaci v ložiscích umístěných těsně nad obrácením zemského magnetického pole datovaného před 730 000 lety. Pokud by tento nárok získal budoucí podporu, budeme muset počítat s možností, že dokonce Homo erectus byl schopen překonat otevřené moře, v tomto případě 15 mil široký Lombokský průliv mezi Bali a Lombokem.

To, že australský kontinent poprvé osídlili před nejméně 30 000 lety lidé, kteří museli překročit po sobě jdoucí námořní pruhy ve východní Indonésii, bylo dobře známo na konci šedesátých let minulého století. Výzkum zesnulého Josepha Birdsella a Geoffreye Irwina z Aucklandské univerzity naznačuje, že existovaly oddělené severní a jižní trasy, po kterých by většina ostrovů byla za jasných dnů viditelná od jejich nejbližších sousedů, vedoucích z ostrovů Sunda Shelf směrem do Austrálie a Nové Guineje . Pokud by se do Austrálie poprvé dostalo z Timoru, jak se zdá pravděpodobné, pak by byl také vyžadován konečný námořní přechod asi 55 mil zahrnující pohyb mimo dohled země.

Australský archeologický záznam byl nyní posunut zpět na hranice konvenčního radiokarbonového datování, přičemž několik lokalit se nacházelo před 35 000 až 40 000 lety. Radiokarbonová data tohoto věku jsou potenciálně vystavena kontaminaci mladším uhlíkem na hladinách nezjistitelných v laboratoři. Taková kontaminace může vést k datu mladšímu než 40 000 let, když je skutečný věk mnohem starší. V posledních letech optické luminiscenční datování lokalit v severní Austrálii zvýšilo možnost, že tam lidé dorazili již před 60 000 lety a mnoho archeologů nyní tato nová data přijímá. Kontroverznější jsou aktuální zprávy, široce propagované ve světových médiích a publikované v časopise Starověk„Jinmium, pískovcový skalní úkryt na severním území Austrálie, má kamenné artefakty staré více než 100 000 let. Vyšetřovatelé stránek-Richard Fullagar z australského muzea v Sydney a Lesley Head a David Price ze školy geověd na University of Wollongong-použili termoluminiscenční datování k určení stáří jeho nižších úrovní. Nejnižší kamenné artefakty jsou údajně starší než 116 000 let. Protože data Jinmium pocházejí spíše z termoluminiscence než z přesnější optické luminiscence s jedním zrnem, mnoho archeologů toto tvrzení zpochybňuje a ověření je zásadní. Tradiční moudrost vždy tvrdila, že první lidé, kteří se dostali do Austrálie, byli moderní Homo sapiens„Pokud jsou však data Jinmium správná, je možné, že kdysi v Austrálii žilo více archaických forem, jako tomu bylo ve zbytku tropického a mírného Starého světa. Ve skutečnosti to na Javě naznačují nová data ze stránek Ngandong a Sambungmacan Homo erectus možná přežil mnohem déle, než se dříve předpokládalo, možná až před 25 000 lety (viz „Homo erectus Přežití").

Jinde v ostrovní oblasti jihovýchodní Asie přicházejí nové důkazy o rané plavbě z archeologických projektů prováděných na Molukách, severním Borneu a na Bali. Na severu Moluccas, mezi Sulawesi a Novou Guineou, lidé před 33 000 radiokarbonovými lety navštěvovali pobřežní jeskyně Golo a Wetef na ostrově Gebe. Jeskyně a otevřená místa na pobřežních Sulawesi, severní pobřežní Nová Guinea, souostroví Bismarck a severní Solomons (jihovýchodně od Nové Guineje) již přinesly podobná data. V této době se zdálo, že lidé jsou velmi mobilní, zanechávajíce jen řídké stopy po zaměstnání (hlavně vločkované kamenné nástroje a mořské mušle) a příliš se nezabývají obchodem se surovinami, jako je kámen na výrobu nástrojů. Mnoho ostrovů v této době, zvláště na Molukách a na ostrově Melanésie (Šalamouni, Vanuatu a Nová Kaledonie), mohlo mít tak omezené fauny na souši, že nebyli schopni podporovat velké trvalé populace. Ti, kteří dorazili na Novou Guineu a do Austrálie a poté se připojili k mostu na pevnině, možná našli lépe žijící lov nyní vyhynulých druhů velkých vačnatců a nelétavých ptáků. Současný výzkum na místě Cuddie Springs poblíž Brewarriny v západním Novém Jižním Walesu ukazuje současnost lidí a megafauny na australském kontinentu zhruba před 30 000 lety.

Před 20 000 až 10 000 lety ukazují molucké a ostrovní melanéské archeologické záznamy větší kontakt a inovace. Obsidian z Nové Británie byl převezen do Nového Irska (ale zdánlivě ne tak daleko jako na Moluky), možná začal před 20 000 až 15 000 lety. Vačnatce záměrně odvezli lidé z Nové Guineje a možná i z Halmahery na malé ostrovy, pravděpodobně pro lovecké účely. Kuskusy (noční stvoření připomínající kočky) byly odvezeny do Nového Irska a před 10 000 lety se na Gebe objevily jak cuscusy, tak wallabies. Lidé z Gebe také postavili malá kruhová uspořádání korálových bloků, příliš malá na to, aby fungovala jako základy chatrče, na podlaze jeskyně Golo ca. Před 12 000 lety. Mohli sloužit rituální funkci. Několik lokalit na severu Moluccas, Talaud a Admirality Islands má jedinečný a poměrně působivý průmysl adzes vyrobených ze skořápek velkých Tridacna a Hroch škeble přibližně ve stejný den. Tyto dózy naznačují, že výroba vyhrabaných kánoí byla technicky možná již před 13 000 lety, přestože nejranější kolonisté těchto ostrovů pravděpodobně pádlovali na malých vorech. Ať už bylo jejich řemeslo jakékoli, rozsah a opakovatelnost nejranějších kolonizací-až na Dálný východ jako Šalamounovy ostrovy přes mnoho ostrovních chmelů před 30 000 lety-činí jistou míru záměrnosti nepopiratelnou.

O mnoho tisíciletí později byla indo-malajská oblast opět svědkem pozoruhodných přesunů lidí a materiální kultury. Před třemi tisíci lety si neolitičtí lidé vyměnili obsidián New Britain přes 2400 mil na místo Bukit Tengkorak v Sabahu na severu Bornea. Lidé z Lapity jej přesunuli 2100 mil východně od Nové Británie až na Fidži. Nová zpráva v deníku Věda tvrdí, že obsidián New Britain, vykopaný archeologem Stephenem Chiou z Universiti Sains Malajsie a analyzovaný antropologem Robertem Tykotem z University of South Florida, dosáhl Bukit Tengkorak mnohem dříve, kolem roku 4000 př. Žádné podrobnosti o datování však nejsou uvedeny a tvrzení zůstává neopodstatněné. Během původního průzkumu tohoto místa, v roce 1987, jsem sám získal dobrou sérii radiokarbonových dat a obsidiánu, které identifikoval Roger Bird z Australské organizace pro jaderné vědy a technologie jako pocházející z Nové Británie. V té době jsme dospěli k závěru, že obsidián Bukit Tengkorak se datuje ne více než 1 000 př. a byl současný s archeologickou kulturou Lapita v západním Pacifiku (asi 1500 až 300 př. n. l.).

Pokud jde o Lapitu, můj názor a názor mnoha dalších archeologů včetně Patricka Kirche z Kalifornské univerzity v Berkeley je, že kultura Lapita představuje austronesky mluvící neolitické populace, které kolonizovaly Oceánii (Melanésie, Mikronésie a Polynésie) ) začátek ca. 1 500 př. N. L. Tito lidé byli předky moderních Polynésanů a východních Mikronesanů, a také rodové, v menší míře kvůli předchozí existenci lidských populací v západním Pacifiku, mnoha populacím ostrova Melanésie. V tomto pohledu Lapita představuje přenos lidí a austroneských jazyků a kultur do Oceánie z ostrova jihovýchodní Asie a nakonec z jižní Číny a Tchaj -wanu. Je příznačné, že obchod s obsidiány v Nové Británii, přestože se lokálně vyskytuje zpět do pleistocénu na souostroví Bismarck, dosáhl v době Lapita svého dlouhého apogea.

Odpor proti tomuto pohledu na původ Lapity pochází od Johna Terrella z Field Museum of Natural History, který věří, že našel důkaz, že mnoho kulturních rysů spojených s Lapitou se mohlo vyvinout na severním pobřeží Papuy -Nové Guineje a ne v jihovýchodní Asii. Na místech poblíž města Aitape našel keramiku, zatím není přesně datovanou, která připomíná Lapitu, ale postrádá propracované imponované designy. Podle Terrella také připomíná keramiku vyrobenou v Indonésii přibližně ve stejnou dobu jako Lapita, a možná dokonce mírně dříve. Terrell věří, že polynéští předkové nemigrovali přímo z jihovýchodní Asie, ale žili velmi dlouho v severní Nové Guineji, než někteří lidé konečně opustili Melanésii, aby kolonizovali Polynésii. Archeologům, jako jsem já, kteří provedli výzkum jak na ostrově jihovýchodní Asii, tak v Polynésii, se však může zdát tento názor obtížně přijatelný a určitě bude vyžadovat přesné datování nových materiálů od Aitape, než jim bude věnovat vážnou pozornost.

Máme také dramatické nové důkazy o schopnosti plavby v raném historickém období v jihovýchodní Asii, v tomto případě možná zahrnující použití monzunových větrů, které vanou sezónně přes Bengálský záliv. Asi před 2 000 lety si keramika charakteristická pro indicko-římské naleziště Arikamedu v Tamil Nadu na indickém pobřeží našla cestu na místo Sembiran na Bali (vykopané IW Ardikou z Univerzity Udayana na Bali), ohromujících 2700 mil vzdušnou čarou, nebo mnohem více, pokud námořníci objali pobřeží. Tato indická obchodní keramika-největší soubor, jaký kdy byl mimo samotný indický subkontinent-předznamenal tisíciletí kulturního kontaktu, který dal vznik chrámům a civilizacím Pagan, Angkor a Borobudur. Velká část tohoto obchodu pravděpodobně zahrnovala koření-dokonce i Římané příležitostně získali hřebíček, který pocházel z malých ostrovů na severu Moluccas.

Budoucí výzkum, má -li některý z výše uvedených tvrzení dosáhnout faktického stavu, musí zahrnovat důkladnější datování a pečlivější pozornost vůči stratigrafickým nástrahám, do kterých lze spadnout, a to jak v jeskyních, tak na otevřených místech. Zdánlivé asociace mezi artefakty, datovatelnými materiály a geomorfologickými kontexty mohou často klamat. Kromě toho byly všechny pobřežní lokality, které by mohly obsahovat přímé stopy pleistocénní kolonizace, zaplaveny vzestupem hladiny moře o 325 stop nebo více po posledním ledovcovém maximu. Vše, co nyní vidíme, je vnitrozemská geografická kostra bývalé krajiny. Podvodní archeologie může jednoho dne přijít na záchranu, ale zatím se historické vraky ukazují jako atraktivnější a lukrativnější než potopená pleistocénní místa.

Peter Bellwood je profesorem na katedře archeologie a antropologie, Australian National University. Jeho výzkum na Molukách byl podpořen granty od National Geographic Society a Australian Research Council. Jeho přepracované vydání Pravěk indo-malajského souostroví bude letos publikováno University of Hawai'i Press.


Rod byl vztyčen v roce 1886 na základě pozůstatků nalezených na ostrově  Lord Howe Island, který  Richard Owen   přiřazen těmto dvěma druhům  M. platyceps  a & 160M. menší  (nyní synonymum posledně jmenovaného).  To byly první dobré  meiolaniid  zůstávají a byly použity k prokázání, že první známé pozůstatky příbuzného zvířete, druhu z  Queensland  , nyní známý jako  Ninjemys oweni  (který byl přiřazen  Meiolania until 1992), nepatřil ještěrkám, jak se původně předpokládalo, ale želvám. Woodward se potopil  Niolamia argentina into  Meiolania, ale to pozdější autoři nepřijali.

V Nové Kaledonii  M. mackayi  bylo popsáno z  Walpole Island   v roce 1925. Bylo menší a méně robustní než  M. platycepsMeiolania zbytky jsou také známé z  Pindai jeskyní,  Grande Terre a z  Tiga Island.

M. brevicollis  byl popsán v roce 1992 od poloviny  Miocene  Camfield Beds  of   severní Austrálie, a lišil se od  M. platyceps in s plošší lebkou a jinými rozměry rohu.

Zbývá  M. damelipi bylo nalezeno na ostrově  Efate  in  Vanuatu, spojené s osadami z kultury  Lapita  .

Možné zbytky meiolaniidů byly také nalezeny na  Viti Levu,  Fiji.


Charakteristika domorodého umění

Australské domorodé umění zahrnuje figurální malbu i formy abstraktního umění. Charakteristikou Severního teritoria jsou takzvané “X-ray ” kresby – speciální paleta panáčků zvířat a lidí, ve kterých umělec představuje vnitřní části těla, protože ví, že tam jsou , a zvláště se o ně zajímá.

Stejný styl se vyskytuje v oceánském umění Melanésie a australské příklady mohou být způsobeny melanéským vlivem. Ale rentgenové kresby jsou také vidět na druhé straně Pacifiku, mezi indiány z Britské Kolumbie a některými eskymáckými kmeny Aljašky.

Abstraktní malby domorodců mohou zahrnovat různé soustředné kruhy, oblouky, tečky a další piktogramy, které mají zprostředkovat informace.

Znalost domorodé kultury je klíčovým faktorem pro pochopení, zda je umělecké dílo abstraktní nebo reprezentativní. Historici například zjistili řadu kulatých vzorů o průměru asi palec –, které si studenti bez těchto znalostí mohli vzít pro jednoduché motivy neobjektivního umění – a představovaly zelené švestkové ovoce, tzv. nalge. Pravidelný přísun tohoto ovoce je udržován malováním jeho obrazů na skalách v období dešťů.

Význam symbolů používaných v domorodém umění doby kamenné se může lišit podle lokality a regionu. Jednoduchý kruh může například označovat táborák, strom, napajedlo nebo kopec, podle kterého patříte ke kmeni domorodců. Všimněte si také, že hodně prehistorických snímků v Austrálii –, ať už naturalistických nebo abstraktních –, je založeno na domorodém kulturním konceptu Dreamtime. Ve skutečnosti má většina tradičních domorodých umění nějaký mytologický nebo duchovní obsah.


Výsledky a diskuse

Zde uvedené meiolaniidové kosti pocházejí z dříve pobřežního hřbitova Lapita a středního místa v Teoumě na ostrově Efate na Vanuatu (14) (obr. S1). Lidé z kultury Lapita byli prvními lidmi, kteří kolonizovali oblast Vanuatu/Nová Kaledonie/Fidži v jihozápadním Pacifiku před 3 100 až 3 000 lety (15–17). Pozůstatky želv zde hlášené byly vytěženy z 275 m 2 kulturních nalezišť dvěma současnými autory (M.S. a S.B.) v letech 2004 až 2006 (Text SI). Místo je dobře stratifikované, jak ukazuje obr. 2, s meiolaniidními kostmi bohatými a omezenými na hřbitovní úrovně a bazální vrstvy pozdějších středních ložisek (vrstva 2).

Jižní část výkopu Teouma v zadní části útesové terasy (2009) ukazuje jasně stratifikovaná ložiska. L1 označuje půdu bohatou na černou tefru, L2 označuje koncentrované středové ložisko, L3 označuje žlutou tefru a L4 označuje pozvednutý útes.

Místo začalo jako hřbitov, nejstarší, ale dosud nalezený na tichomořských ostrovech, přibližně 3 100 nebo 3 000 kalibrovaných let před současností (cal BP) (14). Po následném období pouze pomíjivých návštěv na místě se zde založila vesnice přibližně 2 900 kalorií BP. Tato sekvence je podložena radiokarbonovým datováním vzorků skořápky, kostí a dřevěného uhlí z souvisejících lidských pohřbů a materiálů midden (14,18) (Text SI).

Věk želvích kostí je touto archeologickou sekvencí omezen. Dva urychlovače MS radiokarbonů pocházejí z kolagenu z meiolaniidových kostí z bazálních úrovní vrstvy 2, kalibrovaného na 2 890 až 2 760 cal BP s 94,3% pravděpodobností (Text SI), podpořte tento závěr. Související hodnoty δ 13 C (−25,4, −23,1) jsou v souladu se suchozemskou býložravou stravou pro tyto želvy. Střední ložiska v některých oblastech přesahují tloušťku 1 m, ale želví kosti byly nalezeny pouze in situ v nejnižších úrovních. Na základě typologie keramiky, která je dobře datována na jiných lokalitách Efate, nelze horní část middenu datovat později než 2 500 cal BP.

Deset exemplářů bylo identifikováno jako mořská želva, ale nejsou dále diskutovány. Většina patří k relativně velké suchozemské želvě, jak ukazují například humeri a femora podobné délky, rozšířené proximální a distální konce a šachty výrazně sigmoidálního prsního pletence s úhlem mezi hřbetním lopatkovým procesem a akromionem výrazně širším než přibližně 90 ° pozorováno u mořských želv korakoidní krátké, vějířovitě kaudálně falangy krátké a robustní a unguali robustní a mírně prohnuté (obr. 2 a 3). Materiál obsahuje 405 kostí a četné neurčité fragmenty kostí/krunýře připisované meiolaniidům. Identifikovatelnými vzorky jsou především končetinové kosti od nejméně 30 jedinců (tabulka 1), přičemž chybí lebeční a kaudální prvky a kousky skořápky jsou malé a fragmentární. Mnoho kostí je zlomených a často došlo ke ztrátě epifýz. Jsou identifikovány jako meiolaniid následujícími apomorfiemi (4, 5): () humerus s ectepicondylar foramen začínající jako drážka dorzálně, ale distálně pronikající kondylem k ventrálnímu otevření (ii) ulna s výrazným hřbetem dorsoproximálně, distálně se rozprostírající od kloubní fazety, tvořící mediálně plochou radioulnární artikulaci (iii) číslice se dvěma falangy a robustním ungualem (iv) úlomky skořápky, které jsou relativně tenké a nesou na svém vnějším povrchu jámy a rýhy bez pravidelného vzoru a (proti) přítomnost kožního brnění na okraji skořápky.

Prsní prvky?M. damelipi. (AD) Right humeri, Holotype AMF136641 (A) a AMF136640 (BD), v (A a B) hřbetní, (C) kaudální a (D) ventrální aspekty. (E, , a J.) Left ulnae, AMF136648 (E a J.) a proximální polovina AMF.136647 () v (E) mediální a ( a J.) hřbetní aspekt. (F a G) levá lopatka AMF136644 v (F) ventrální a (G) boční pohled. (H) Pravý coracoid AMF136652 v hřbetním aspektu. (ca, coracoid articulation med, medial process lat, lateral process ac, acromion dsp, dorsal scapular process ect, ectepicondyle ef, ectepicondylar foramen, which in unbrokmed exemplies the ectepicondyle to emerging on the ventral facies ent, entepicondyle gl, glenoid radiální-ulnární artikulace r, hřbet tvořící hranici hřbetně-mediální hranice nízký sig, sigmoidní zářez.) *Oblast je plochá, ne hluboký sulcus jako v M. platyceps. Vidět Text SI pro související data. (Měřítka, 50 mm.)

Frekvence prvků meiolaniidu zůstává z vykopávek v letech 2004 až 2006 v Teouma, Efate, Vanuatu

Vanuatu meiolaniid se liší od všech jmenovaných pleistocénních meiolaniidů, takže zde pro něj stavíme nový taxon.

Systematická paleontologie.

Meiolaniidae Boulenger, 1887?Meiolania Owen, 1886 (20) a?Meiolania damelipi sp. listopad.

Holotype je AMF136641, pravý humerus, shromážděná vrstva 2, jednotka 3.3–3.4, oblast 3B, lokalita Teouma Lapita, Efate, Vanuatu, 2006 (obr. 3). Etymologie je pro Willieho Damelipa, původně z Ambrymova ostrova (Text SI). Diagnóza je meiolaniid lišící se od ostatních pleistocénních druhů s více graciulárními dlouhými kostmi ramenní pletenec s korakoidními nefúzovanými, dobře vyvinutými hřbetními a akromionovými procesy se rozcházejí přibližně o 105 ° menší a hlavní femorální trochantery ventrálně uzavírají hlubokou intertrochanterickou fossu mnohem menší než Ninjemys oweni. Měření holotypu jsou následující: celková délka, 95 mm maximální proximální šířka, 39 mm minimální šířka hřídele, 15 mm a maximální distální šířka, 35 mm. Paratypy jsou všechny prvky zobrazené na Obr. 3 a 4 měření jsou uvedena v tabulce 2.

Pánevní a krunýřové prvky?M. damelipi. (A) Levá stehenní kost AMF136642 v kaudálním pohledu (B a C) Pravá holenní kost AMF136651 v (B) ventrální a (C) hřbetní pohled. (D a E) Dermální brnění krunýře v kaudální (D) a ventrální (E) pohledy na AMF136646. (F) Okrajový fragment krunýře se žlábkem AMF136649. (G a H) Ungual phal AMF136664 in (G) ventrální a (H) hřbetní aspekty. (pat, úpon patelární šlachy nezvednutý v hřbetu tm, trochanter major tub, tuberosity.) Viz Text SI pro související data. (Měřítka, 50 mm AF, 10 mm v G a H.)

Měření (mm) holotypu (AMF.136641) a paratypy?M. damelipi n. sp

Vzhledem k absenci diagnostického materiálu lebky a ocasu a minimálnímu perifernímu materiálu krunýře nebo plastronu tento nový druh pouze předběžně odkazujeme na Meiolania. Z biogeografických a časových důvodů považujeme za nepravděpodobné, že by ostrovní?M. damelipi byl specifický s miocénními taxony popsanými z Austrálie (Text SI a tabulka S1). Zda se liší od ostatních nejmenovaných taxonů z novokaledonského regionu, nelze z dostupného materiálu zjistit. Zachované prvky umožňují významné srovnání s M. platyceps materiál v australském muzeu, popsal Gaffney (5).

Humeri (obr AD) mají méně rozšířené konce než v M. platyceps. Odhadované délky se pohybují od 40 do 140 mm, s maximálním průměrem hřídele 30 mm. Jako v M. platyceps, proximální kloubní povrch je polokulovitý a odsazený dorzálně od dříku, mediální proces je větší než laterální a proximální šířka je větší než distální šířka. Ectepikondylární foramen začíná jako výrazná rýha, širší než v M. platyceps, na hřbetní facii šachty, než pronikne ektepikondylem k ventrálnímu otevření. Humeri se liší od M. platyceps a M. mackayi (11) s méně rozšířeným laterálním procesem a proximálněji vyčnívajícím mediálním procesem.

Ulnae (obr E, , a J.), jako v M. platyceps, mají proximálně extrémně dobře vyvinutý olecranonový proces a sigmoidální zářez a dobře definovanou radioulnární artikulaci (5). Poloměry jsou protáhlejší a drsnost pro biceps superficialis na dříku je menší než v M. platyceps.

Ramenní pletenec (obr FH) je triradiate: jako v M. platycepsglenoid není podporován krkem, dobře vyvinuté hřbetní a akromiové procesy se liší přibližně o 105 ° ve srovnání se 120 ° v M. platyceps a další suchozemské želvy (5) coracoid (obrH), na rozdíl od M. platyceps, není srostlá s glenoidem a je podlouhlejší. Široký úhel lopatky obvykle koreluje s vysokým profilem těla (5), což naznačuje, že?M. damelipi měl nízký profil těla, poněkud připomínající mořské želvy.

Femora (obrA) jsou zavalité a mají délku od 45 do 145 mm, hlava je velká a polokulovitá, širší než dlouhá a směřující více hřbetně k hřídeli než v M. platyceps, tak, že nepročnívá proximálně za trochanter major. Menší a větší trochantery jsou odlišné od femorální hlavy, ale na rozdíl od nich M. platyceps, mají podobný proximální rozsah a jsou ventrálně spojeny kostnatou sítí, aby uzavřely hlubokou intertrochanterickou fossu.

Prvky kotníku, zápěstí a číslic jsou neobvyklé, ale těch pár ungualů je tupých, dorzoventrálně tlustých a ventrálně zploštělých jako v M. platyceps (Obr G a H).

Fragmenty skořápky?M. damelipi jsou podobné těm z meiolaniidů, které mají tenkou hustou vnější kostní vrstvu a jemně spongiózní vnitřní strukturu, ale liší se hladší vnější strukturou a alespoň část okraje krunýře je konkávní dorzálně. Na krunýři bylo přítomno dermální brnění (obr D a E).

Velikost ?M. damelipi lze porovnat s tím M. platyceps z rozměrů dlouhých kostí. Femora a humeri byly dlouhé 145 mm, respektive 140 mm, podobné těm v AMF57984 s délkou skořápky 1 m. Byly však přítomny větší želvy, protože jedna část ramenního pletence zachovává glenoidní dutinu o průměru 40 mm ve srovnání s 30 mm v AMF57984.

Tato data ukazují, že meiolaniidové záření v oblasti jihozápadního Pacifiku bylo rozsáhlejší, než se dříve uznávalo (5). Rozptýlení na ostrovy a mezi ostrovy této oblasti by bylo snadno dosažitelné pomocí meiolaniidů. Pozemské želvy jsou velmi vznášející se (21) a některé, např. Dipsochelys giganteus, je známo, že přežily v oceánech bez přístupu k čerstvé vodě po mnoho týdnů (22). Přestože nejsou schopni řízeného plavání, jsou tak ideálními kandidáty na driftování v oceánu, což v režimu rozptýlení vysvětluje distribuci existujících suchozemských želv v Indickém oceánu (22, 23). Na Vanuatu není nic unikátního, co by vysvětlovalo, proč tam meiolaniidové přežili až do příchodu lidí, ale nemohli to udělat v jiných ostrovních skupinách, jako jsou Fidži a Nová Kaledonie. In the Lord Howe group, postglacial sea level rise greatly reduced land area, which in the absence of any evidence of pre-European occupation (24) could have facilitated the extinction of M. platyceps. For archipelagoes that retained islands of significant size in the Holocene, this cannot be the explanation. A poor or absent fossil record for most islands is the probable reason for a lack of other Holocene meiolaniids so discovery of further populations or taxa should be expected on other southwest Pacific islands where adequate habitat existed. Investigations of first contact human southwest Pacific sites will likely extend the record, and reexamination of bones previously interpreted as marine turtle might reveal that some are in fact those of terrestrial turtles.

The discovery of meiolaniid remains at Teouma provides conclusive evidence that they survived into the late Holocene and that humans encountered them. Relatively large numbers of meiolaniid bones occur, particularly in the basal levels of the Teouma midden, dating to approximately 2,900 or 2,800 cal BP, where they overlay burials dated 3,100 to 3,000 cal BP (14). Some burials were associated with meiolaniid carapace fragments (SI Text). In younger layers, they are absent. Remarkably for a Pacific coastal site, bones of marine turtles are rare in the lower layers. Early colonizers of the western Pacific normally hunted sea turtles and impacted many populations (25). At Teouma, large comparatively heavy bodied and fleshy terrestrial turtles were available and were the preferred prey until their disappearance by approximately 300 y after the initial encounter. Skeletal representation (Table 1) is markedly biased toward legs and associated fleshy parts. We infer that most turtles were killed and butchered elsewhere with mainly the fleshy upper limbs being taken back to the village. It seems probable that the first colonists, who created the cemetery at Teouma, and whose habitation sites have not yet been found, had eliminated proximate populations of turtles.

Hunting undoubtedly contributed to the extinction of ?M. damelipi, but may not have been the only cause. In the Mascarenes (Indian Ocean), where Europeans were the first humans to encounter the terrestrial turtles on Mauritius and Rodrigues, and initial densities were high, intensive exploitation for food rendered all populations extinct in a little more than one century (22). This rapid extirpation of turtles was partly attributed to the introduction of pigs, which prey on young and eggs. Similarly, pigs introduced by Lapita people may have affected the survivorship of Vanuatu meiolaniids. Whatever the exact synergy of factors, meiolaniids were extinct on Efate in Vanuatu within 300 y of the arrival of Lapita people.


4. Quagga


Out of Africa comes this half horse half zebra. You could tell it apart from regular zebras because it had vivid stripes on the front part of the body, then they started to fade, and there were no stripes on the hindquarters. They became extinct before scientists could even decide what species they were. Their extinction came from man hunting them for their meat, hides, and to preserve grass and feed for domestic animals.


Pindai Caves, Once Home to the Lapita People and Extinct Species - History

Ideal conditions within an ancient cave system are revealing a rich history that reaches back to a time before humans settled the island and extends to the present day

Some six million years ago, in the middle of the North Pacific Ocean, volcanic activity bubbling up from deep beneath the Earth&rsquos crust formed Kauai, the most ancient of Hawaii&rsquos major islands. Over time, volcanoes dotting the island spewed magma that cooled and turned to igneous rock, forming steep mountains. Rainwater flowed down the mountains, and, as that runoff reached the Mahaulepu Valley on the island&rsquos southeast coast, it encountered fossilized sand dunes, where, through a process called dissolution, a network of caves was formed.

For more than 100,000 years, groundwater seeped in and eroded the limestone. Some 7,000 years ago, the sea encroached and a large portion of the ceiling of one of these caves collapsed, leaving behind a vast oval, mostly open to the sky and filled with brackish water that didn&rsquot dry up until the middle of the twentieth century. It also created what would turn out to be a unique and fortuitous set of conditions that preserved a long, dramatic story of geological change and biological invasions, and of the waves of humans that successively altered the island in radical ways. Paleoecologists and archaeologists working there, surrounded by the high, ancient limestone walls, are beginning to read that record.

Wedged in a crease of hills just above a long white-sand beach favored by sailboarders, the sinkhole sits in a setting so picturesque that Johnny Depp&rsquos Captain Jack Sparrow leaped off the lip of one of its high cliffs in the recent Piráti z Karibiku film On Stranger Tides. There, everything from a 352,000-year-old lava flow to a Styrofoam cup washed in during a recent hurricane has been preserved. For the past quarter century, husband-and-wife paleoecologists David Burney and Lida Pigott Burney, along with dozens of colleagues and volunteers, have been digging down through the black mud that fills the sinkhole. There they have uncovered millions of fossils&mdashin fact, the site, referred to as Makauwahi Cave, may be the richest fossil site in the entire Pacific region. The upper levels contain thousands of artifacts, ranging from animal bones to stone tools and carved wood, all of which were washed, blown, or thrown into the cave. But despite the richness of the site in terms of the evidence, Burney doesn&rsquot need expensive drilling equipment or a massive dig project to plumb the site&rsquos secrets. &ldquoIt&rsquos the poor man&rsquos time machine,&rdquo he says. Small trowels, a very good water pump to keep groundwater under control, and wood-framed screens, along with a great deal of tenacity, are all that&rsquos required.

On a recent winter day, Burney is shin-deep in the tar-black ooze at the bottom of one of the excavation pits. He typically locates them at the periphery of the sinkhole, against the cave&rsquos walls, where the stratigraphy is clearer. He motions to me to clamber down a 20-foot aluminum ladder and gives me a history lesson as I descend. After the first few rungs, I leave behind the period after Captain James Cook landed on Kauai in January 1778, the first European known to have visited Hawaii. Plastic, glass, and metal artifacts abruptly cease and are replaced by giant boulders, gravel, and sand in the level below, dated to about four or five centuries ago, unmistakable signs of an enormous tsunami which Burney and his colleagues believe originated from a massive earthquake in the eastern Aleutian Islands. This event, no doubt a catastrophe for the people living on the Kauai coast, deposited a great deal of debris and sealed off the prehistoric layers deposited in the cave from those of the later era of Western contact, leaving the material below undisturbed and uncontaminated.

Natives and tourists had long known about Makauwahi Cave, but it was Burney who, in August 1992, first grasped its significance for understanding Hawaii&rsquos long and varied history, when he, Lida, and researchers Storrs Olson and Helen James from the Smithsonian Institution stumbled on the site while on vacation. At the time, the Burneys were at New York&rsquos Fordham University and had a keen interest in ecological history and paleontology. One afternoon, while walking on a nearby beach, Burney spotted fresh footprints that appeared to lead into the brush. Curious but cautious, he followed the prints to a small hole at the foot of a cliff, just big enough to crawl through. Inside, he found himself within a giant oval bowl, but he couldn&rsquot see much else through the dense growth and the afternoon&rsquos lengthening shadows.

The next morning, before the sun had reached the interior, the two couples were back with a bucket augur, a small hand-powered drill that can pull material up from below ground, making only a small puncture in the surface, not greatly disturbing the site. The first bore went down 10 feet, and Burney found three species of extinct land snails, important indicators of ancient environmental conditions. In the second sample was a small bird skull. &ldquoIf you got that much good stuff by drilling two small holes, then I couldn&rsquot imagine what was waiting,&rdquo he says. &ldquoI&rsquove spent much of my life looking for two things&mdashlakes and caves that have fossils in them,&rdquo says the peripatetic scientist, who had flitted in this pursuit from the North Carolina sounds to the Serengeti plains to the jungles of Madagascar before moving to Kauai to devote himself to studying Makauwahi Cave. &ldquoIf you can find a lake inside a cave, it&rsquos more than twice as good because you get the benefit of both types of fossil-forming environments.&rdquo

At Makauwahi, the conditions are remarkable. The alkaline limestone and the acidic groundwater cancel each other out and create the perfect neutral pH. &ldquoThis is the Goldilocks zone&mdashjust right,&rdquo he says. &ldquoEverything in here is preserved. It&rsquos like pages in a diary. And this process has been operating for thousands of years.&rdquo An acidic environment would have destroyed bones, while an alkaline environment would have destroyed plant fossils. But here, not just animal fossils, but also shells, seeds, leaves, and wood, as well as billions of microscopic algae, pollen, and spores are embedded in the layers that extend as far as 33 feet deep to the sinkhole&rsquos floor.

Since they settled there permanently to devote themselves to studying the cave full-time 10 years ago, the Burneys, along with their team, have been working almost year-round to clear the thick tangle of foliage inside the sinkhole and dig small but deep trenches. Each bucket of mud must be hauled by hand up a ladder while a loud water pump keeps the hole from filling up. Once up top, the mud is washed through mesh screens using garden hoses, and the remains are collected for cataloguing and analysis. In the topmost layers, which go down a few feet, the team retrieved eight-track tapes and Polaroid film packs, a bottle that might have contained the opiate laudanum, perhaps used by Chinese workers who snuck into the cave a century ago, and a coin dated to 1895. Below that, the team found a piece of glass and an iron nail, possibly bartered from the crew of a passing clipper ship on its way to or returning from China, probably in the mid-nineteenth century.

Artifacts of the more recent past found in Makauwahi Cave are abundant. But the finds that are proving to be the most exciting are those that reveal the impact the first people to settle in Hawaii had on its ancient environment. Hawaii is one of the last places on Earth to have been settled by humans. Thousands of years after people had made their homes on the tip of South America, the heights of the Tibetan plateau, and even the icy edges of Greenland, no human had yet set foot on this volcanic archipelago. When people pulled double-hulled canoes onto Hawaiian shores for the first time, it marked one of our species&rsquo greatest triumphs of exploration. Yet, until recently, archaeologists have been unsure how and when this feat took place.

The ancestors of today&rsquos Polynesians, who settled most of the Pacific, including Hawaii, were part of what is called the Lapita culture. They fanned out from East Asia more than 3,000 years ago, but questions about their origins and route remain. Archaeologists have found hundreds of sites across the western Pacific littered with artifacts such as stone axes and organic remains that suggest the island-hopping seafarers traveled great distances with goods, plants, and animals from the large islands along the coast of China and Southeast Asia. This collection of materials, dubbed the Lapita package, made colonization possible. &ldquoBut we don&rsquot know where the package comes together,&rdquo says Alan Cooper, an archaeologist at the University of Adelaide in Australia.

By about 1000 B.C., these people had moved east as far as Samoa and can be identified as early Polynesians. The vast distances required to reach the islands beyond, such as the Society Islands&mdashanother 1,500 miles across open ocean&mdashhalted further successful migration for nearly 2,000 more years. Then the Polynesians were suddenly on the move again, though it&rsquos not clear why, into the central and eastern Pacific, an area as big as North America. They eventually landed on the Hawaiian islands, possibly first on Kauai, not far from Makauwahi Cave.

The timing of these voyages has been hotly debated, largely because archaeological evidence is difficult to recover under the destructive conditions created by the warm and wet climate that dominates the scattered islands of the Pacific, and because of the prevalence of acidic volcanic soils. These two factors wreak havoc on organic material such as the wood, plant remains, and animal bones that can provide firm dates through radiocarbon dating. &ldquoThere aren&rsquot enough bones,&rdquo explains Cooper, &ldquobecause the preservation is a mess. The Pacific is a hard place to work.&rdquo And the ancient seafarers didn&rsquot leave behind texts or inscriptions. But, unlike at many other sites, the conditions inside Makauwahi Cave have preserved a great deal of evidence. &ldquoIt&rsquos a really fantastic snapshot of the environment just before and after humans arrive,&rdquo says Terry Hunt, an archaeologist at the University of Oregon. &ldquoI can&rsquot think of a single site that has yielded as much information about Polynesia in this period.&rdquo

Some of the most prized discoveries in the cave are found below the 400-year-old tsunami layer that Burney believes was deposited in less than an hour. They are the tiny and fragile remnants of ancient fowl. &ldquoThis is where the chicken bones are,&rdquo he says when I am halfway down the ladder, pointing at a dark layer of earth several feet below the tsunami layer. &ldquoWe can be pretty sure they are not mixed with modern stuff. There is no KFC chicken in here at all.&rdquo

When Polynesians set out for new places, chickens were an essential part of the settlement package, providing not just meat and eggs and entertainment&mdashcockfighting is still popular across the region&mdashbut also bones that could be made into tattooing or sewing needles or musical instruments. Polynesians sometimes left dogs or pigs behind, but they invariably carried chickens to their new destinations. Since domesticated chickens are not native to the Pacific Islands, the presence of chicken bones is a clear marker of human activity, and following the movement of chickens provides a handy way to track the spread of settlement across Polynesia. Realizing this, Burney bagged the chicken remains he discovered and sent them to Cooper&rsquos lab. When compared with the DNA from other samples around Polynesia, researchers found that a distinct set of genes characterized the ancient chickens. The resulting DNA map reveals two distinct waves of exploration, one moving northeast toward Micronesia, and the other moving east to Samoa and Hawaii. Rats traveled extensively with Polynesians as well, but they could hop boats back and forth to different islands, making them difficult to track, says Cooper. Pigs and dogs, apparently, did not make it to some outposts, such as Easter Island.

The mud of Makauwahi Cave has also preserved the residue of charcoal that blew into the cave and settled into the muck. Radiocarbon dating of the samples suggests that charcoal is a rare occurrence until A.D. 1200. Its sudden appearance is another marker for human occupation and activity as people began to burn off foliage to plant taro and other staples. Cores taken from ancient stone-lined fishponds on the island produced charcoal that provides comparable dates, clear signs and possible confirmation that humans arrived a good deal later&mdashas much as 800 years later&mdashthan many historians had thought. In the same levels as the chicken bones, the Burneys discovered large quantities of fishhooks made from bone and mother-of-pearl and the shells of 16 different kinds of mollusks. These artifacts are evidence of the earliest stages of ancient Hawaiian culture.

Burning was only one way in which the new settlers transformed Kauai&rsquos landscape. Along with the rats, insects, such as ants, stowed away on their canoes. The combination of human activity and changes wrought by the animals and plants they brought makes it difficult to imagine the island&rsquos environment as it existed before people arrived, but the cave is providing proof that it was once radically different. Standing almost at the bottom of the ladder, Burney says that bones, seeds, and other organic material embedded in the mud around us are below the level of the Polynesians&rsquo appearance on the island, predating their arrival.

The Burneys&rsquo work suggests that, in contrast to the weedy fields where sugarcane was long cultivated, the area around the sinkhole was wooded, dominated by a species of small palm. The trade winds blew birds to the island chain, and though these ancient Hawaiian birds had no predators, being blown back to sea meant certain death. Wings, therefore, constituted a risk for larger birds, and thus flightless species arose. More than 50 species of finches hopped through the forests, each adapted to a tiny ecological niche. Two sorts of small birds called rails crept along the ground looking for the eggs of other species to snag. The only mammals on the island before humans arrived were small bats. Avians filled the ecological niches that elsewhere were occupied by grazing animals such as wild sheep and cattle, which could not survive the long journey across the ocean. &ldquoThe mallard duck gets here and suddenly grows 10 times as large, stops flying, develops a beak like a tortoise, and goes out and eats the vegetation,&rdquo Burney says, gesturing up through the hole. &ldquoIt&rsquos a laboratory of evolution.&rdquo

The island&rsquos most fearsome predator was a type of long-legged owl that caught what flying birds there were in mid-air during the day&mdashthere were no nocturnal rodents to eat&mdashand pierced their skulls with pincer claws. &ldquoYou can tell by the holes in the skulls of the victims,&rdquo says Burney. By now we are standing at the bottom of one of the excavation trenches with cool muck rising halfway to our knees.

Eventually we climb back up, passing the centuries as we go. When we emerge from the pit, Burney&rsquos legs are caked in the black ooze and his black helmet is spotted with dried dirt. He ambles over to the volunteers sorting through the mud using garden hoses and rectangular boxes with one-sixteenth-inch mesh. &ldquoDon&rsquot save every last little snail, but every bird bone and every seed we want to keep,&rdquo he says to one woman. &ldquoThe biggest problem is that people try to screen too much at once,&rdquo he explains. &ldquoJust keep it to a double handful so you don&rsquot miss anything.&rdquo

Archaeologists have long suspected that the arrival of humans on Hawaii spelled doom for innumerable plant and animal species. Nearly four dozen bird species, many of them extinct, have been recovered from Makauwahi Cave, and other excavations, particularly along the coastal plains, confirm the rapid transformation of the environment once people got there. Though the original settlers likely were a small band of 100 people or so, based on genetic data, rats rapidly populated the islands, posing a deadly threat to the large flightless birds vulnerable to scurrying mammals. The rats also quickly ate the seeds of the native palms, while humans may have overexploited the trees for thatch, causing them to almost disappear from the island. Early engravings made by Europeans who began coming to Hawaii in the late 1700s show the area around Makauwahi Cave to be virtually treeless by this point&mdashcoastal plains had been transformed by way of irrigation and ponds, and mass burning had driven the forest back to areas too steep to cultivate. By the time the Europeans arrived, 600 or so years after the islands&rsquo first settlers, Hawaiians numbered perhaps 200,000 or more, and the landscape was a combination of field and forest with few signs of the strange birds that once dominated the chain. One of the surprising finds Burney and his colleague, Australian paleoentomologist Nick Porch of Deacon University, have made is that the accidental introduction of insects, particularly ants, may have devastated the native species of beetles, many of which were wingless and therefore defenseless against the invaders. &ldquoIt was insect Armageddon,&rdquo Burney says. &ldquoWhen people come to a new land, there is always mass extinction.&rdquo

Although today only a few native species of plants and animals survive in the lowlands of Kauai, the Burneys are working hard to change this. The land that includes the cave complex is owned by the Grove Farm Company, but it is now managed by the nonprofit Makauwahi Cave Reserve, which the Burneys created. In combination with their archaeological work, they are trying to bring ancient Hawaii back to life, at least on a small scale. Inside the sinkhole, based on what they have found during more than two decades of excavation, they are slowly replacing plants brought by Europeans with both native Hawaiian and Polynesian species. In acres of plant restorations that Lida Pigott Burney has created outside the cave, she and a host of volunteers have planted examples of native plants the Burneys identified in the cave&rsquos fossil record. These species had retreated into largely inaccessible areas, but can thrive in the lowlands if given a chance. The reserve is also home to a few acres of traditional taro and other early Polynesian crops, as well as native palms and indigenous flowering plants that have replaced what was a 200-year monoculture of sugarcane.

More than 20,000 visitors, including many students, come to Makauwahi Cave each year to rediscover Hawaii&rsquos lost past. There they learn to plant traditional crops such as bananas and breadfruit, and they visit the Burneys&rsquo fenced restoration containing not only newly cultivated native plants, but also a dozen and a half tortoises that mimic the feeding habits of the long-extinct grazing birds and keep invasive weeds at bay. For Burney, the effort is an innovative way to use archaeological and paleontological data to restore native species to the landscape and revive ancient practices. &ldquoI&rsquom just as much interested in the future as the past,&rdquo he says. As we part, Burney is off to feed his chickens before dusk.


Author information

Affiliations

Department of Ecology and Evolutionary Biology, Yale University, 165 Prospect St., New Haven, CT, 06520-8106, USA

Division of Birds, MRC-116, National Museum of Natural History, Smithsonian Institution, P.O. Box 37012, Washington, DC, 20013-7012, USA

Alison G. Boyer, Helen F. James & Storrs L. Olson

School of Geography and Environment, University of Auckland, Private Bag 92-019, Auckland, New Zealand

You can also search for this author in PubMed Google Scholar

You can also search for this author in PubMed Google Scholar

You can also search for this author in PubMed Google Scholar

You can also search for this author in PubMed Google Scholar

Corresponding author


Camelid sacrum in the shape of a canine

When we think about prehistoric art (art before the invention of writing), likely the first thing that comes to mind are the beautiful cave paintings in France and Spain with their naturalistic images of bulls, bison, deer and other animals. But it’s important to note that prehistoric art has been found around the globe—in North and South America, Africa, Asia, and Australia—and that new sites and objects come to light regularly, and many sites are just starting to be explored. Most prehistoric works we have discovered so far date to around 40,000 B.C.E. and after.

Lithograph of the sacrum as illustrated by Mariano Bárcena, published in Anales del Musei Nacional, sv. 2 (1882)

This fascinating and unique prehistoric sculpture of a dog-like animal was discovered accidentally in 1870 in Tequixquiac, Mexico—in the Valley of Mexico (where Mexico City is located). The carving likely dates to sometime between 14,000–7000 B.C.E. An engineer found it at a depth of 12 meters (about 40 feet) when he was working on a drainage project—the Valley of Mexico once held several lakes. The geography and climate of this area was considerably different in the prehistoric era than it is today.

What is a camelid? What is a sacrum?

The sculpture was made from the now fossilized remains of the sacrum of an extinct camelid. A camelid is a member of the Camelidae family—think camels, llamas, and alpacas. The sacrum is the large triangular bone at the base of the spine. Holes were cut into the end of the bone to represent nostrils, and the bone is also engraved (though this is difficult to see in photographs).

Problémy

The date of the sculpture is difficult to determine because a stratigraphic analysis was not done at the find spot at the time of discovery. This would have involved a study of the different layers of soil and rock before the object was removed. Another problem is that the object was essentially lost to scholars between 1895 and 1956 (it was in private hands).

In 1882 the sculpture was in the possession of Mariano de la Bárcena, a Mexican geologist and botanist, who wrote the first scholarly article on it. He described the object in this way:

“…the fossil bone contains cuts or carvings that unquestionably were made by the hand of man…the cuts seem to have been made with a sharp instrument and some polish on the edges of the cuts may still be seen…the articular extremity of the last vertebra was utilized perfectly to represent the nose and mouth of the animal.” [1]

Bárcena was convinced of the authenticity of the object, but over the years—due to the lack of scientific evidence from the find spot—other scholars have questioned its age, and whether the object was even made by human hands. One author, in 1923, summarized the issues:

To allow us to state that the sacrum found at Tequixquiac was a definite proof of ancient man in the area the following things must be proven: (1) That the bone was actually a fossil belonging to an extinct species. We cannot doubt this since it has been affirmed by competent geologists and paleontologists. (2) That it was found in a fossiliferous deposit and that it had never been moved since it found its place there. This has not been proved in any convincing manner. (3) That the cuttings of the bone can actually be attributed to the hand of man and that it can never have occurred without human intervention. This has not been proved either. (4) That the carving was made while the species still existed and not in later times when the bone had already become fossilized. [2]

Today, scholars agree that the carving and markings were made by human hands—the two circular spaces that represent the nasal cavities were carefully carved and are perfectly symmetrical and were likely shaped by a sharp instrument. However, the lack of information from the find spot makes precise dating very difficult. It is quite common, in prehistoric art, for the shape of a natural form (like a sacrum) to suggest a subject (dog or pig head) to the carver, and so we should not be surprised that the sculpture still strongly resembles a sacrum.

Sacra from various forms of camel, illustration from: Luis Aveleyra Arroyo de Anda, “The Pleistocene Carved Bone from Tequixquiac, Mexico: A Reappraisal,” Americký starověk, sv. 30, (January 1965), p. 269.

Výklad

Because the carving was made in a period before writing had developed, it is likely impossible to know what the sculpture meant to the carver and to his/her culture. One possible way to interpret the object is to look at it through the lens of later Mesoamerican cultures. One anthropologist has pointed out that in Mesoamerica, the sacrum is seen as sacred and that some Mesoamerican Indian languages named this bone with words referring to sacredness and the divine. In English, “sacrum” is derived from Latin: os sacrum, meaning “sacred bone.” The sacrum is also—perhaps significantly for its meaning—located near the reproductive organs.

“Language and iconographic evidence strongly suggests that the sacrum bone was an important bone indeed in Mesoamerica, relating to sacredness, to resurrection, and to fire. The importance attached to this bone and its immediate neighbors is not limited to Mesoamerica. From ancient Egypt to ancient India and elsewhere, there is abundant evidence that the bones at the base of the spine, including especially the sacrum, were seen as sacred.” [3]

As appealing as this interpretation is (and the argument the author makes is quite convincing), it is wise to be wary of connecting cultures across such vast geographic distances (though of course there are some aspects of our shared humanity that may be common across cultures). At this point in time, we have no direct evidence to support this interpretation, and so we can not be certain of this object’s original meaning for either the artist, or the people that produced it.

[1] As quoted in Luis Aveleyra Arroyo de Anda, “The Pleistocene Carved Bone from Tequixquiac, Mexico: A Reappraisal,” Americký starověk, sv. 30, (January 1965), p. 264.

[2] As quoted in Luis Aveleyra Arroyo de Anda, “The Pleistocene Carved Bone from Tequixquiac, Mexico: A Reappraisal,” Americký starověk, sv. 30, (January 1965)

[3] Brian Stross, “The Mesoamerican Sacrum Bone: Doorway to the otherworld,” FAMSI Journal of the Ancient Americas (2007) pp.1-54.

Dodatečné zdroje:

Luis Aveleyra Arroyo de Anda, “The Pleistocene Carved Bone from Tequixquiac, Mexico: A Reappraisal,” Americký starověk, sv. 30, (January 1965), pp. 261-77 (available online).

Paul G. Bahn, “Pleistocene Images outside of Europe,” Proceedings of the Prehistoric Society, 57, part 1 (1991), pp. 91-102.

Brian Stross, “The Mesoamerican Sacrum Bone: Doorway to the otherworld,” FAMSI Journal of the Ancient Americas (2007), pp.1-54 (pdf available online).


Amerika

While all the new evidence establishes that Australoids and Polynesians were the first inhabitants of the Americas, it does NOT explain how they got here! The Northern route across the Bering straits somehow doesn&rsquot seem to work for them. These are more logical theories of their migration.

An area of debate revolves on just how far south Polynesians actually managed to get. There is some material evidence of Polynesian visits to some of the subantarctic islands to the south of New Zealand, which are outside Polynesia proper. Shards of pottery has been found in the Antipodes Islands, and is now in the Te Papa museum in Wellington, and there are also remains of a Polynesian settlement dating back to the 13th century on Enderby Island in the Auckland Islands.

There is legend that Ui-te-Rangiora, believed to have been a 7th-century Māori navigator from the island of Rarotonga. In the year 650, led a fleet of Waka Tīwai (War Canoes) south until they reached, "a place of bitter cold where rock-like structures rose from a solid sea", The brief description appears to match the Ross Ice Shelf or possibly the Antarctic mainland, but may just be a description of icebergs and Pack Ice found in the Southern Ocean

Polynesians

Polynesia is a Latinization of Fr. polynésie, coined 1756 by de Brosses from Gk. polys "many" (see poly-) + nesos "island." The term "Polynesia" was first used in 1756 by French writer Charles de Brosses, and originally applied to all the islands of the Pacific. But in 1831, Jules Dumont d'Urville proposed a restriction on its use during a lecture to the Geographical Society of Paris. His intention was clearly to distinguish the pure Blacks of the Pacific from the mulatto populations.

The Polynesian people are considered to be by linguistic, archaeological and human genetic ancestry a subset of the sea-migrating Austronesian people and tracing Polynesian languages places their prehistoric origins, ultimately, in Taiwan.

At about 2000 B.C. speakers of Austronesian languages began spreading from Taiwan into Island Southeast Asia. Their speech of the time was not clearly related to Chinese speech of the time and Chinese speakers were all further north on the mainland at the turn of the second and third millennia BC. Taiwan was only later Sinicized via large-scale immigration accompanied by much assimilation of the Austronesian speaking indigenous people during the 17th century AD.

Main Polynesia

American Samoa (overseas United States territory)
Cook Islands (self-governing state in free association with New Zealand)
Easter Island (called Rapa Nui in Rapa Nui, politically part of Chile)
French Polynesia (overseas country, a collectivity of France)
Hawaii (a state of the United States)
New Zealand (independent nation)
Niue (self-governing state in free association with New Zealand)
Norfolk Island (an Australian External Territory)


Pitcairn Islands (a British Overseas Territory)
Samoa (independent nation)
Tokelau (overseas dependency of New Zealand)
Tonga (independent nation)
Tuvalu (independent nation)
Wallis and Futuna (collectivity of France)
Rotuma

Polynesian outliers in Melanesia

Anuta (in the Solomon Islands)
Mele (in Vanuatu)
Bellona Island (in the Solomon Islands)
Emae (in Vanuatu)
Nuguria (in Papua New Guinea)
Nukumanu (in Papua New Guinea)
Ontong Java (in the Solomon Islands)
Pileni (in the Solomon Islands)
Rennell (in the Solomon Islands)
Sikaiana (in the Solomon Islands)
Takuu (in Papua New Guinea)
Tikopia (in the Solomon Islands)
Fiji Island

In Micronesia

Kapingamarangi (in the Federated States of Micronesia)
Nukuoro (in the Federated States of Micronesia)

Subantarctic Islands

Antipodes Islands
Auckland Islands (the most southerly known evidence of Polynesian settlement)


Podívejte se na video: Tajemná jeskyně POUSTEVNA - Sloupské skalní město (Prosinec 2021).