Historie podcastů

Japonská armáda

Japonská armáda

Ve 20. letech 20. století se japonská armáda rychle rozšířila a do roku 1937 měla sílu 300 000 mužů. Na rozdíl od západních zemí se těšil velké nezávislosti na vládě. Ve skutečnosti japonské správy potřebovaly podporu armády, aby přežily. Armáda kontrolovala jmenování ministra války a v roce 1936 byl přijat zákon, který stanovoval, že post může zastávat pouze sloužící důstojník.

Japonská armáda měla také značný vliv na domácí politiku. To bylo posíleno v říjnu 1941, kdy císař Hirohito jmenoval generálem Hideki Tojo ministerským předsedou. Jakmile byl Tojo u moci, schválil útok na americké námořnictvo v Pearl Harboru.

V roce 1941 měla japonská armáda 51 divizí a různé speciální dělostřelecké, jezdecké, protiletadlové a obrněné jednotky. To činilo 1 700 000 mužů. Základní puškou byl model 38 6,5 mm. Samopal byl Model 11 6,5 mm, který pojal 30 ran a střílel rychlostí 500 otáček za minutu.

Na začátku druhé světové války byla většina japonské armády umístěna v Číně a Mandžusku. V roce 1942 však začali být nasazeni ve válce v Pacifiku. Vojáci byli posláni do Hongkongu (23. armáda), Filipín (14. armáda), Thajska (15. armáda), Barmy (15. armáda), Nizozemské východní Indie (16. armáda) a Malajska (25. armáda).

Japonská armáda si vedla dobře v raných fázích války v Pacifiku. Po roce 1943 trpěli nedostatkem zásob. To zahrnovalo nedostatek zbraní, tanků a letadel.

V roce 1945 bylo v japonské armádě 5,5 milionu mužů. Když byla země na konci války obsazena, armáda a instituce s ní spojené byly rozpuštěny a ústava z roku 1947 zakázala všechny vojenské síly v Japonsku.


Vzestup militaristů

Představa, že expanze vojenským dobytím vyřeší ekonomické problémy Japonska, získala měnu během Velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Tvrdilo se, že rychlý růst japonské populace - který v roce 1930 dosahoval téměř 65 milionů - si vyžádal velký dovoz potravin. Aby Japonsko udrželo takový dovoz, muselo být schopné vyvážet. Západní tarify omezovaly vývoz, zatímco diskriminační legislativa v mnoha zemích a protijaponský rasismus sloužily jako bariéry emigrace. Čínské a japonské snahy zajistit rasovou rovnost ve smlouvě Společnosti národů byly západními státníky odmítnuty. Tvrdilo se tedy, že Japonsko nemělo východisko, než použít sílu.


Obsah

Pušku Arisaka navrhl plukovník Arisaka Nariakira (有 坂 成章 1852–1915), který byl později v roce 1907 povýšen na generálporučíka a také získal titul barona od císaře Meijiho. V průběhu různých válek proběhlo několik produkcí a variant vyrobeno, včetně přechodu z 6,5 mm kazety typu 38 na větší 7,7 mm typu 99 a zavedení parašutistické pušky, kterou by bylo možné rozložit na dvě hlavní části pro výsadkové operace. Testy vzorků pušek Arisaka provedené po válce ukázaly, že jejich šrouby a přijímače byly vyrobeny z uhlíkové oceli „podobné oceli SAE č. 1085 s obsahem uhlíku 0,80% až 0,90% a obsahem manganu 0,60% až 0,90 %. " [1] Během destruktivních testů se ukázalo, že Arisaky jsou silnější než pušky M1903 Springfield, Lee – Enfield a Mauser. [2] Arisakové byli také jednou z jediných zbraní té doby, která používala ve svých sudech polygonální pušky, než tradičnější země a rýhy.

Některé z prvních vydání pušek typu 99 byly vybaveny skládacím drátovým monopodem určeným ke zlepšení přesnosti v poloze na břiše. Zadní mířidla také představovala sklopná horizontální prodloužení, která poskytla určitý stupeň olova vhodného pro palbu proti letadlu. Blízko konce druhé světové války se vyráběly poslední příkopové modely v různých variantách snižujících náklady s cílem levně posílit například císařské ozbrojené síly, šroub vejcovitého tvaru žárovky dřívějších běhů byl nahrazen menším a utilitární válcový tvar, předpažbí na hlavni bylo vynecháno a byly namontovány hrubé pevné mířidla.

Servisní puška Arisaka byla použita všude v japonské císařské armádě a japonském císařském námořnictvu. Před druhou světovou válkou používaly Arisaky britské námořnictvo a ruská armáda ve Finsku a Albánii. České legie, které bojovaly v ruské revoluci, byly téměř zcela vyzbrojeny 30. a 38. typem. Mnoho zajatých pušek Arisaka bylo zaměstnáno sousedními zeměmi během druhé světové války i po ní, v místech jako Čína, Thajsko a Kambodža. Poté, co se v létě 1945 Japonci vzdali, se výroba pušek a střeliva náhle zastavila a Arisaka rychle zastarala. Vzhledem k tomu, že většina japonských císařských zbrojnic byla po podpisu kapitulace vržena do tokijského přístavu, stala se vzácnou i náhradní munice. Dodatečná munice 6,5 × 50 mm SR však byla vyrobena v Číně pro použití v jejich zajatých puškách.

Císařská pečeť vlastnictví, chryzantéma se 16 okvětními lístky, známá jako Chrysanthemum Flower Seal vyražená na horní části přijímače ve všech oficiálních puškách vydávaných v imperiálním režimu, byla často poškozena podáním, broušením nebo razítkem na přežívajících příkladech. Existují protichůdná tvrzení, že to bylo provedeno na rozkaz japonské císařské armády před kapitulací, nicméně většina historiků obecně uznává, že císařské chryzantémy byly na příkaz generála Douglase MacArthura, velitele okupačních sil, odemykány z pušek. toho času. [3] K dnešnímu dni nebyla nalezena žádná dokumentace od japonských ani amerických sil, která by vyžadovala znetvoření. Většina Arisaků s dochovanými insigniemi je v Japonsku, i když několik jich zbývá na vzorcích odebraných jako válečné trofeje před kapitulací a na těch zajatých čínskými silami. Některé ze zajatých Sino Arisakas byly později vyvezeny do Spojených států, příklady zahrnující řadu karabin typu 38 rebarrelled a rechambered pro 7,62 x 39 mm kolo. Některé pušky typu 38 zajaté silami Kuomintangu byly také převedeny na palbu ráže 7,92 × 57 mm Mauser.

Mnoho z chryzantémových tuleňů bylo zcela vybroušeno, ale některé byly pouze znehodnoceny dlátem, škrábancem nebo měly po okrajích opakovaně vyraženo číslo „0“. Ten byl obvykle prováděn s puškami odstraněnými z japonské vojenské služby (a tedy již s majetkem císaře), včetně pušek poskytovaných školám nebo prodávaných jiným národům, jako například nákup britského královského námořnictva mnoha typů 38 v první světové válce zdarma up SMLE pušky pro jejich pozemní síly.

Velmi malá série pušek typu 38 byla také vyrobena pro export do Mexika v roce 1910, s mexickým erbem místo císařské chryzantémy, ačkoli před mexickou revolucí jich dorazilo málo a většina zůstala v Japonsku až do první světové války, kdy byly prodány císařskému Rusku.

Mnoho tisíc Typů 99 a dalších variant Arisaky přivezly do USA armádní vojáci a námořní pěchota jako válečné trofeje během a po druhé světové válce.

Zadejte 30 Upravit

První puška ze série Arisaka. Komorový v 6,5 × 50 mm SR Typ 30. 554 000 postaven.


Otázka pro japonskou císařskou armádu

Japonská císařská armáda byla podle většiny standardů prvotřídním oblečením. Její důstojníci byli tak chytří a obětaví, jak přicházeli, a poddůstojnické řady byly plné jedněch z nejtvrdších lehkých pěšáků, jaké kdy svět viděl. Sotva vypadají jako typ lidí, kteří by se bezhlavě ponořili do debaklu. A přesto to udělali.

"Jak jsi se dostal do toho nepořádku?"

Stejně dobrá otázka. Císařská armáda (kogun), která zahájila válku, v jejímž důsledku se Japonsko chopilo Číňanů, Britů (plus Společenství), USA a nakonec Sovětů, se současně proměnila v ekvivalent Sisyfova roku 1940.

Jistě, stejně jako Sisyfos, první tlačení na kopec bylo docela úspěšné a počáteční japonské zisky po Pearl Harbor stále mají schopnost ohromit: Malajsko, Singapur, Jáva, Filipíny. Musíme však být upřímní: na začátku roku 1942 bylo Japonsko mocností střední úrovně, kterou okolnosti umožňovaly překonat jeho váhu. Hodně z prvních úspěchů bylo způsobeno skutečností, že její oponenti byli tak nepřipravení (v některých případech) nebo tak rozptýlení bojem v Evropě (v jiných). První japonská ofenzíva snadno překonala například Nizozemskou východní Indii a tyto ostrovy bohaté na ropu byly jedny z největších švestek v Pacifiku. Nejsme však bezcharakterní, pokud zdůrazníme, že mateřská země byla v té době pod nacistickou okupací. To samé s britskými koloniemi. Ve svém vlastním boji na život a na smrt s divokým nepřítelem na samém prahu dveří se Británie stěží mohla soustředit na obranu tak vzdálených lokalit, jako je Hongkong, Kuala Lumpur nebo Singapur. Pro jistotu bylo japonské plánování a příprava prvotřídní, ale fungovalo v jedinečně příznivé situaci.

Jak každý ví, ten balvan má způsob, jak se vrátit zpět, a když se svalil na Japonsko, těžce se svalil dolů. Od poloviny roku 1942 byl japonský operační rekord samotnou definicí marnosti. Kogun se motal od jedné porážky k druhé. Jen jejich američtí nepřátelé to mnohonásobně převyšovali a vyprodukovali a dokázali Japonce vypáčit z jedné obranné bašty za druhou. Každý student války v Pacifiku zná chronologii: 1. námořní divize přistála na Guadalcanalu na Šalamounových ostrovech v srpnu 1942 vylodění 2. námořní divize na Tarawě v listopadu 1943 (Gilberts) 4. námořní divize na Kwajaleinu v lednu 1944 ( Marshallové) více „bouřkových přistání“ na Saipan, Guam a Tinian v červnu 1944, které dalo USA kontrolu nad Marianami.

A tak to šlo. Pokud se americké síly chtěly v této válce postavit dost špatně, museli Japonci ustoupit, a to i s vojáky ochotnými se raději zabít, než se vzdát. Když museli rozptýlit síly po celém rozlehlém Pacifiku, nikdy se nemohly vyrovnat tomu, co bychom mohli nazvat americkou „přepěťovou kapacitou“ - schopností rychle se soustředit na bitvu v konkrétním čase a místě. Američtí plánovači si obratně zahráli na zranitelnost Japonska, obešli desítky ostrovů a nechali masivní japonské síly na vinici uvadnout. V únoru 1944 například těžké americké nálety rozbily japonskou základnu v Truku na ostrovech Caroline. Americké síly v podstatě ignorovaly zbytek řetězce a totéž udělaly na obrovské japonské základně v Rabaulu, čímž se ostrov Nová Británie stal jakýmsi bezbranným zajateckým táborem pro více než 100 000 japonských vojáků. Nepůjdu ani do finále: mechově těžká sovětská ofenzíva do Mandžuska v roce 1945, která rozdrtila japonskou armádu Kwantung, aniž by se zapotila, nebo americké atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Mluví za sebe.

Pojďme skončit tam, kde jsme začali, otázkou: „Co jste si mysleli, lidi? Byla to válka, ve které mělo Japonsko velmi malou šanci na vítězství. Můj (přiznaně) nevědecký odhad by to umístil na 10 procent, možná méně. Počet najetých kilometrů se může lišit.

Co si tedy mysleli? Jsem historik, takže pravděpodobně tušíte, jak na tuto otázku odpovím. Klíč k výkonu Japonska ve druhé světové válce, možná dokonce jeho rozhodnutí zahájit takovou „nesmyslnou“ válku, leží v minulosti. Daleká minulost.

Příští týden se vydáme na výlet v čase. Píše se rok 1853 a japonský svět právě explodoval.


Malajská lidová protijaponská armáda

Naši redaktoři zkontrolují, co jste odeslali, a určí, zda článek zrevidují.

Malajská lidová protijaponská armáda (MPAJA)partyzánské hnutí vzniklo původně proti japonské okupaci Malajska během druhé světové války. V prosinci 1941 byla zahájena rychlá japonská invaze a během 10 týdnů dobyla Malajsko. Britské vojenské síly se na tuto možnost připravily výcvikem malých malajských partyzánských skupin. Jakmile se válka stala realitou, partyzáni zorganizovali MPAJA. Tato armáda sestávala především z čínských komunistů, s menším počtem Kuomintangských (nacionalistických) Číňanů a několika Malajci. Kvůli čínské většině v armádě byla malajská komunistická strana schopna proniknout a indoktrinovat partyzány a zdůraznit, že poválečná Malajsko se díky jejich úsilí stane komunistickým.

Protože MPAJA byla jediným místním odporem vůči Japoncům, dodávala jí Velká Británie důstojníky a zásoby. Armáda také dostala zásoby a rekruty od Číňanů a Malajců mimo džungli. Počet bojovníků v džungli stoupl z asi 3 000 v roce 1942 na 7 000 mužů a žen v roce 1945. Na britskou radu se MPAJA vyhnula rozsáhlým akcím proti Japoncům, ale po válce se její komunisticky indoktrinovaní členové ukázali jako hrdinové. Tato armáda se pokusila o krátké neúspěšné převzetí politické moci, než se britská armáda vrátila. MPAJA se oficiálně rozpadla, když se většina jejích členů obrátila v náručí k vracejícím se britským silám. Její vedení, organizace a mnoho jejích zbraní zůstalo pod zemí, ale až do povstání malajské komunistické strany v roce 1948.


Japonská armáda - historie

Od Jon Diamond

Jak v Japonsku na počátku 30. let rostl militarismus, branná povinnost začala ve věku 19 let a do vojenské služby vstoupil kadet Imperial Japanese Army (IJA). Po tvrdém a přísném výcviku s jinými kadety z jeho zeměpisného okresu na domovských ostrovech byl nový voják zařazen do konkrétní třídy v závislosti na jeho schopnostech. Důstojníci a poddůstojníci (poddůstojníci) začali indoktrinovat japonský bojový elán do svých branců prostřednictvím výcviku boje zblízka s nepřiměřeným množstvím času stráveného bajonetovým bojem a bojem z ruky do ruky. Výcvikové jednotky jen zřídka prováděly kombinované operace se zbraněmi, protože vojenské diktáty říkaly, že pěchota rozhodne vyhraje uzavřením s nepřítelem bajonetovými útoky. Především by nový pěšák IJA byl prodchnut kombinací poslušnosti císaři a morální podstaty, aby přísně dodržoval rozkazy nadřízeného a válečnický kodex, Bushido, a zároveň odmítal ostudu sebe a své rodiny tím, že se vzdá nepříteli. Japonský voják byl tedy dobře známý svou ignorací smrti. Bushido významně přispěl k nejvyšší oběti vojáka, která prokázala vlastnosti cti, odvahy a morální čistoty. Jeho osobní pěchotní zbraň, puška Arisaka, by mu poskytla prostředky k tomu, aby mohl tyto vlastnosti předvést.

Zbraně pro japonský způsob války

Hodně bylo napsáno, že japonské pěchotní zbraně druhé světové války byly špatně navrženy a vyrobeny a byly v boji neúčinné. Během třicátých let japonské nejvyšší velení falešně věřilo, že armádu založenou na kódu Bushido nebude omezovat nedostatečná japonská průmyslová základna, protože nevyžaduje ani nejmodernější mechanizaci, ani těžkopádný logistický ocas. Spoléhání se na hmotné statky, vyžadující rozsáhlou zásobovací síť, bylo považováno dominujícími silami v rámci japonského nejvyššího velení za moderní zlo, které by mohlo zničit bojového ducha IJA.

Vrchní velení IJA soustavně odolávalo modernizaci zbraní a obávalo se, že by to vedlo k tomu, že pěchota opustila tradici boje z ruky do ruky, aby získala rozhodující vítězství. Generální štáb tedy schválil konstrukci zbraní pěšáka na základě boje zblízka, kde byl naprogramován tak, aby vždy postupoval, přičemž nepřítele znervózňoval a vyvažoval.

Pro ilustraci, postupující pěšáci po překročení řeky Salween v Barmě počátkem roku 1942 zaútočili v noci nejčistším bojovým stylem, tedy pevnými bajonety a vyloženými puškami, ve snaze zastrašit nepřítele. Zjevné rozhodnutí vrchního velení IJA pokračovat v doporučování používání šroubových pušek Arisaka se opravdu nelišilo od ostatních válčících zemí, v nichž německá a britská armáda používala svou starší pušku Mauser Gewehr 98 a Short Magazine Lee-Enfield (SMLE) respektive návrhů po celou dobu války. Nakonec byly japonské pušky robustní a spolehlivé a za většiny okolností si vysloužily obdiv japonského pěšáka.

Japonská armáda vybudovala štíhlou, pěchotě těžkou sílu, která byla nakonfigurována tak, aby získala brzké vítězství rychlým postupem, pronikáním nebo bokem, je-li to možné, a důvěřováním vynikajícímu japonskému válečnickému duchu, který rychle porazí nepřítele. Na důkaz tohoto vojenského pravidla japonští výrobci zbraní nikdy nevyvinuli poloautomatickou pušku, která by odpovídala americkému M1 Garand, ani oni ani IJA nedrželi samopaly ve vysoké hodnotě. Lehké dělostřelectvo bylo užitečné pro udržení nepřátelských hlav sklopených, ale pravděpodobně nezabije v džungli v Malajsku, na Filipínách, v Barmě a na Nové Guineji.

V Evropě na bojišti dominovalo dělostřelectvo a automatická palba. V džungli na střelbě záleželo. Neočekávaná střela pravděpodobně poškodí pouze vegetaci. Mezi zbraněmi krátkého dosahu byl nejvíce ceněn lehký kulomet a granát, ale na delší vzdálenosti byl každý japonský pěšák indoktrinován v používání a údržbě své pušky. Nakonec se japonský voják mohl vždy spolehnout, že pošle svého nepřítele s bajonetem s mečem připevněným k jeho pušce Arisaka.

Podle historika Michaela Haskewa „Japonská císařská armáda postavila během druhé světové války dvě prominentní šroubové pušky, Arisaka [Meiji] Type 38 a Type 99. Ty byly identifikovány podle 38. roku období Meiji a roku 2099. japonského kalendáře, resp. Plukovník Nariakira Arisaka [zemřel v roce 1915] stál v čele komise pro vývoj moderních ramenních ramen pro japonskou armádu a obě pušky jsou běžně známé jako Arisakas. “

Arisaka Typ 38

Poté, co v roce 1894 bojovali s Číňany, Japonci zjistili, že jejich pušky byly výrazně horší než nepřátelský stroj Mannlicher Gewehr 88. Plukovník Arisaka navrhl koncem 90. let 19. století pušku typu 38, aby sloužila jako náhrada zastaralé a drahé výroby pušky Murata. Arisaka Type 38 6,5 mm (1905) byl japonskému vojákovi znám jako sanpachiju a jednalo se o pětihrannou zbraň, která používala vnitřní krabicový zásobník nabitý 6,5 mm náboji pomocí mosazných nebo ocelových stahovacích spon. To mělo šroub-akce systém patentovaný Mauser. Byla to spolehlivá zbraň s hmotností devět liber (prázdná), relativně lehká na svou délku přes čtyři stopy (50,25 palce), která byla delší než buď budoucí puška M-1 Garand nebo model 1903 Springfield používaná Američany pěchota.

Puška Arisaka Type 38 měla neobvykle dlouhou hlaveň, aby získala přijatelnou přesnost, a při 31,4 palcích produkovala malý zpětný ráz. Jeho výroba se datuje do rusko-japonské války v roce 1905 a zůstala nepřetržitě vyráběna až do roku 1945, během které bylo vyrobeno více než tři miliony. Tak, jako mnoho jiných válčících stran, Japonci používali pušky, které byly dříve používány během první světové války.

Puška Arisaka typu 99 byla běžným jevem během bojů v Pacifiku ve druhé světové válce.

Ačkoli to byla robustní zbraň, na něco přes 50 palců, puška Arisaka Type 38 6,5 mm (1905) byla na typickou výšku japonského pěšáka příliš dlouhá. Ve skutečnosti měli mnozí potíže dosáhnout střelu, když byl pažba u ramene v palebné pozici, což zdrobňovalo japonského vojáka, aby zamířil a rychle vystřelil v džungli. I když je lehký na devět liber, tato hmotnost, kromě své délky, by zbraň byla poněkud nevhodná v podmínkách džungle. Vzhledem ke své přesnosti a trestuhodným vstupním a výstupním ranám, které by při letu způsobila padající 6,5mm kulka, to bylo považováno za dobré pro blízké prostory v džungli. Puška Arisaka Type 38 6,5 mm byla také vyrobena v krátké verzi s celkovou délkou 44,5 palce a hmotností menší než 8,5 liber. Některé z těchto šortek typu 38 byly vydány pěchotě, zejména později ve válce, ale většina šla k vojákům podpůrných zbraní a logistických služeb. To bylo také populární pro boj v džungli, hlavně kvůli jeho kratší celkové délce.

Karabina typu 44

Po rusko-japonské válce v roce 1905 potřebovala japonská kavalerie praktičtější karabinu. Jedna byla rychle navržena se stejnými specifikacemi jako delší 6,5 mm puška Arisaka Type 38, nicméně byla pouze 38,25 palce dlouhá a vážila 8,8 liber. I když jezdectvo začalo používat tuto modifikaci, potřeba specifické zbraně pro nasazené jednotky byla brzy evidentní. Tak byla vyrobena jezdecká šroubová karabina Arisaka Type 44 (1911), která vystřelila 6,5 ​​mm kazetu. Ve skutečnosti to bylo stejné jako u dřívějšího modelu karabiny typu 38, kromě toho, že měl skládací bajonet, který byl trvale připevněn ke zbrani, aby jezdec mohl upevnit, když byl namontován. Měla stejnou celkovou délku jen něco málo přes 38 palců a hmotnost jen něco málo přes 8,8 liber,
ale nyní už kavalerista nebude muset jezdit se svým bajonetem připevněným k opasku. Největší nevýhodou byla nadměrná hmotnost ústí, která ztěžovala míření, čímž se snížila přesnost zbraně.

Díky kompaktnější konstrukci byla jezdecká šroubová karabina Arisaka Type 44 (1911) zbraní první volby pro vojáky určené do džungle, místo, kde střelba na velkou vzdálenost byla téměř zbytečná a její kratší délka usnadnila Rukojeť. Vysoké výrobní náklady ukončily výrobu této pušky v roce 1942.

Arisaka jako střelec a puška#8217s

Pro ostřelování byl na levou stranu přijímače za porušením zásobníku na pušce typu 38 namontován 2,5x teleskopický dalekohled Tokia. Vyvinutý v roce 1937, toto bylo označováno jako odstřelovací puška typu 97 a používalo menší 6,5 mm kazetu. Výkon této zbraně pro střelbu na dlouhou vzdálenost však zanechal mnoho požadavků. Byl to výsledek vývojového programu, který trval více než 10 let a v podstatě produkoval pouze pušku Arisaka Type 38 s přidaným teleskopickým zaměřovačem. Mířidlo bylo namontováno tak nízko nad akcí, že páka šroubu musela být prodloužena a skloněna dolů, zatímco zaměřovač byl odsazen doleva, aby střelec mohl stále ovládat šroub a používat nabíječku munice.

Díky sníženému výkonu typu 97 jako zbraně střelce se japonská doktrína odstřelovače pěchoty přizpůsobila nedostatkům zbraně a soustředila se na své odstřelovače, kteří zdokonalovali maskování a skrývání. Nízký úsťový záblesk ostřelovací pušky typu 97 a bezdýmný pohon byly účinné při odstřelovačských akcích středního dosahu, kde by palebné pozice byly méně nápadné. Odstřelovací verze pušky Arisaka Type 99 7,7 mm byla vydána v roce 1942 a byla vybavena buď 2,5x nebo 4x teleskopem Tokia, ale tato zbraň nedostala vlastní označení.

Typ 99 je jezdecká karabina typu 44, varianta pušky Arisaka pro jízdu, která byla vybavena skládacím bajonetem.

7,7 mm typ 99

Během konfliktu s Čínou bylo také poznamenáno, že puška typu 38 a její 6,5 mm munice již nejsou dostačující. Zkušenosti z boje na asijské pevnině během třicátých let minulého století říkaly, že je zapotřebí pěchotní puška vyššího kalibru. Těžší německá munice 7,92 mm používaná některými čínskými vojáky byla účinnější než 6,5 mm standard Japonců. Z pragmatického balistického hlediska neměla puška Arisaka 6,5 ​​mm stejný dosah ani brzdnou sílu jako britská 0,303 palcová nebo americká 0,30 palcová náboje. Rozhodnutí změnit standardní kolo ze 6,5 mm polorámovaného na výkonnější 7,7 mm bez ráfku si proto vyžádalo výrobu nové pušky. Zpočátku nebyl japonský průmysl schopen vyrobit zbraň, která by odolala šoku z těžšího náboje o průměru 7,7 mm, avšak po několika různých konstrukčních zkouškách armáda přijala jak nový náboj 7,7 mm, tak pušku, která měla silnější zpětný ráz, ale byla efektivní s kazetami jako pušky vypálené čínskými silami.

Nová zbraň, označovaná jako puška Arisaka Type 99 7,7 mm, byla původně vyrobena v roce 1938 ve dvou délkách. Dřívější prototyp měl o něco delší hlaveň a byl těžší. Druhý prototyp zbraně pro použití nové 7,7 mm kazety byl dokončen v roce 1939. Tento model byl kratší (44 palců) a lehčí (8,25 liber) než Arisaka Type 38. Konstrukce Type 99 byla nakonec přijata pro široké použití. Delší puška byla pro pěchotu a kratší pro jezdectvo, inženýry a další speciální jednotky. Bylo však vyrobeno jen několik tisíc delších pušek typu 99 a do roku 1940 bylo rozhodnuto vydat všem jednotkám pouze kratší pušku, přestože delší model zůstal v provozu.

Kromě toho, že byl typ 99 vybaven dopředu sklopným monopodem, měl stejnou konstrukci a provoz jako puška Arisaka typu 38. Protože však byly současně používány pušky typu 99 a starší pušky typu 38, musela tato komplikovaná logistika v tom, že proviantníci nyní distribuovat dva různé druhy munice pro téměř identické zbraně. Puška typu 99 měla chromovaný vývrt, aby prodloužila životnost hlavně, obstála v drsnějším podnebí tropů a usnadnila čištění.

Varianta pušky Arisaka Type 99 7,7 mm byla vybavena dvojnožkou a protiletadlovým zaměřovačem, který střílel na útočící letadla ze zákopů, ačkoli ten byl hlavně posilovačem morálky, protože bylo velmi nepravděpodobné sestřelit rychlé letadlo druhé světové války . V roce 1943, když válka probíhala špatně a domácí továrny zažívaly nedostatek surovin, se do výroby dostal revidovaný typ 99. Tato verze měla v sudu ocel nižší jakosti a byly odstraněny některé různé předměty, jako je posuvný kryt šroubu a otočný závěs. Byl vyroben také karabinový model Arisaka Type 99, ale tato konkrétní zbraň měla příliš velký zpětný ráz.

Prodloužená délka pušky Arisaka byla problémem japonských pěšáků, kteří bojovali ve stísněných prostorách, a na této fotografii je zřejmá relativní délka pušky k výšce vojáka, který ji nesl. Tato vojska se řítí ulicemi Šanghaje během bojů v říjnu 1937.

Granáty a munice pro Arisaka

Jako odpalovače granátů mohly být použity pušky Arisaka Type 38 6,5 mm a Type 99 7,7 mm. V zásadě existovaly dva druhy granátometů, jeden se jmenoval pohár a druhý čep. Buď mohly být připojeny k typu 38 nebo typu 99 a byly silně ovlivněny západními designy, zejména ve Spojených státech a Německu. Japonské granáty byly často připevněny k žebrovaným adaptérům, aby zajistily stabilitu za letu. Japonský pěšák stále upřednostňoval 50mm hlavně bez granátometu granátometu typu 89, který byl uveden do provozu v roce 1929 a díky své zakřivené základní desce získal nesprávné pojmenování „kolenní malty“. Vybíječ granátu typu 89 mohl poslat granát mnohem dál, než by ho voják vrhl nebo vystřelil ze své pušky Arisaka.

Japonští vojáci, vybaveni puškami Arisaka, vyskočí z bezpečí zákopové linie a postupují proti britským pozicím.

Munice do obou pušek Arisaka byla uložena v lepených lepenkových krabicích nebo sáčcích. Ty obsahovaly tři mosazné nebo ocelové spony z pěti nábojů o průměru 6,5 nebo 7,7 mm, jasně vyznačené na vnějších štítcích krabic. Druhy munice byly kuličkové, stopovací nebo průbojné, každá barevně odlišená.

The Bayonet: a Japanese Infantryman ’s “Officer ’s Sword ”

Japonští pěšáci se považovali za moderní ašigaru neboli lehce ozbrojené rolnické válečníky. Japonská doktrína pro ně zdůraznila, že bajonet byl nejdůležitější zbraní vojáka. Byla dlouhá 20 palců a byla téměř vždy fixována, než aby byla nesena, protože její hmotnost pomohla vyvážit pušku Arisaka Type 38 s dlouhou hlavní. Japonští pěšáci byli tak velkými věřícími v hodnotu bajonetu, že i lehké kulometčíci měli své bajonety upevněné v bitvě, i když se nezabývali skutečným bojem z ruky do ruky.

Bajonet nebo juken, který byl vyroben tak, aby se vešel do vyvíjející se pušky Arisaka na konci 19. století, byl označen jako bajonet pěchoty Meiji 30 (1897). Bajonet byl pro pěšáka stejně důležitý jako meč pro samurajského válečníka. Každému vojákovi bylo vydáno, bez ohledu na to, zda použil nebo nepoužil pušku. Pro poníženého vojáka byl jeho bajonet jeho vlastním „důstojnickým mečem“.

Během tichomořského konfliktu nebyl japonský bajonet nikdy zkrácen, zatímco například Britové opustili svůj bajonet s mečem. Bajonet zůstal 20 palců dlouhý až do roku 1945. Konstrukce a kvalita bajonetu se od roku 1943 zhoršovala. Ačkoli jeho oficiální označení bylo Type 30, v designu bylo mnoho variací hlavně kvůli nižším výrobním nákladům. Pěšák
také odkazoval se na jeho bajonet jako jeho gonbo-ken nebo lopuchový meč kvůli jeho podobnému vzhledu k listové architektuře rostliny toho jména. Tyto listy mohou dorůst velikosti až 500 mm a jejich zužující se vzhled je podobný meči.

Klasický bajonet s mečem, kterým byla vybavena puška Arisaka Type 99, se snadno pozná podle výrazného háčku jeho záštity.

Japonští pěšáci dostali časté a přísné instrukce v oboru používání bajonetu na pušce Arisaka. Bajonet byl upevněn pomocí křížové smyčky a pojistného čepu, oba umístěné na hlavici typu 30. Aby se zabránilo odrazu, čepele byly před bojovými operacemi často pokryty blátem, ačkoli mnoho amerických veteránů z války v Pacifiku hlásilo, že bliká bajonetová ocel během nabíjení banzai.

Brutalita a divokost některých japonských vojáků byla bohužel evidentní, když byli nepřátelé zraněni nebo vězni přivázáni ke stromům kvůli bajonetové praxi. Toto zvěrstvo bylo ověřeno v Číně a Malajsku.

Vyrobeno více než 10 milionů arisak

Odhaduje se, že během přibližně 40 let výroby bylo vyrobeno více než 10 milionů pušek Arisaka. Chryzantéma se 16 okvětními lístky na sudu naznačovala, že puška je majetkem císaře. Pokud by se puška prodávala, demolovala nebo se vzdávala, chryzantéma se obvykle brousila.

Oba typy pušek Arisaka vyrobené před a během války byly dobré kvality. Byly stejně spolehlivé a robustní jako jakákoli pětinásobná šroubová puška používaná japonskými západními protějšky. V posledních letech války v Pacifiku se kvůli nedostatku kvalitních materiálů a bombardování domovských ostrovů, které znemožnilo tovární výrobu, celková kvalita zbraní zhoršila. Vzhledem k tomu, že nikdy nebyl vyroben dostatečný počet pušky typu 99, zůstal typ 38 v provozu až do roku 1945.

Komentáře

Mám pušku Arisaka 6,5. K nabití nepotřebuji stahovací klipy. Je to jako běžná šroubová puška. Proč je to?? Myron Mokris

Jak nebo kde mohu zjistit skutečnou hodnotu své pušky arasaki 44 palců s bajonetem


Japonská armáda - historie

442. plukovní bojový tým. Camp Shelby, Mississippi. Červen 1943. S laskavým svolením amerického ministerstva války. Members of the 442nd Regimental Combat Team, playing "galloping dominoes" upon the bed of a GI truck. Camp Shelby, Mississippi. June 1943. Courtesy of the United States War Department.

"Go For Broke" was the motto of the 442nd Regimental Combat Team, an Army unit comprised of Japanese Americans from Hawaii and the mainland United States. The motto was derived from a gambler's slang used in Hawaii to "go for broke," which meant that the player was risking it all in one effort to win big. 1 The player would put everything on the line.

It was an apt motto for the soldiers of the 442nd. As Nisei, or second-generation Japanese Americans, and American-born sons of Japanese immigrants during World War II, they needed to put everything on the line to "win big." For these Nisei, they were fighting to win two wars: the war against the Germans in Europe and the war against racial prejudice in America.

The Japanese represented the largest ethnic group in the small island community of Hawaii. When Pearl Harbor was attacked, the Nisei, like everyone else on the islands, responded to the emergency. They pitched in with other locals to aid the wounded, sort through the rubble, give blood, and bury the dead. Members of the Hawaii Territorial Guard, the Nisei cadets in the University of Hawaii's Reserve Officers' Training Corps (ROTC), stood watch over Iolani Palace, Hawaii's government center, and utility installations. 2

But on January 19, 1942, the Army disbanded the Hawaii Territorial Guard - only to reform the unit the following day without the Nisei. By the end of March, all Japanese American men of draft age were redesignated as "IV-C" or "enemy aliens." As enemy aliens, they could not enlist in the armed forces.

The Nisei cadets felt deep despair when confronted with such racism. But community leaders convinced the demoralized students to persevere. The students then petitioned the military governor: "Hawaii is our home the United States is our country. We know but one loyalty and that is to the Stars and Stripes. We wish to do our part as loyal Americans in every way possible, and we hereby offer ourselves for whatever service you may see fit to use us." 3

The students gave up their books and their chance for the education that would afford them opportunities beyond their plantation and construction jobs. Instead, they became the "Varsity Victory Volunteers," or "Triple V" - a manual labor support group for the US Army. They picked up shovels and hammers. Under the supervision of the US Army Corps of Engineers, they built barracks, dug ditches, quarried rock and surfaced roads from January to December 1942.

Their dedication and willingness to serve their country in whatever way possible made a significant impression on military officials. The Varsity Victory Volunteers finally got their chance to fight. On January 28, 1943, the War Department announced that it was forming an all-Nisei combat team and called for 1,500 volunteers from Hawaii. An overwhelming 10,000 men volunteered, including many men from the VVV. 4

On the mainland, the reception was much less enthusiastic. The War Department set a goal of 3,000 recruits, and came away with just 1,182. 5 The difference clearly stemmed from the drastically different treatment faced by mainland Japanese Americans, who were subject to intense fear and suspicion in their everyday lives.

Immediately after the attack on Pearl Harbor, officials began plans to "evacuate" the Japanese American community. Any thoughts of moving the more than 150,000 Japanese Americans in the Hawaiian Islands were quickly abandoned given the logistics and the economics of a territory heavily reliant on the Japanese community, which made up nearly 40% of the population there. But on the mainland, the "relocation" of the Japanese American community was quickly becoming a reality.

On February 19, 1942, President Franklin Roosevelt signed Executive Order 9066, which laid the groundwork for the mass relocation of more than 110,000 persons of Japanese ancestry to remote "camps." As early as February 25, officials began moving families away from military areas along the West Coast, beginning with Bainbridge Island in Puget Sound, Washington, and then Terminal Island in Los Angeles Harbor. Whole families were incarcerated in crowded, tar paper barracks, in the desolate wind-swept desert.

Yet even from behind the barbed wire, and despite the fact that many of their own rights had been taken away, some 1,100 American-born Japanese men volunteered to fight for their homeland, America.

On February 1, 1943, President Roosevelt activated the 442nd RCT. Hawaii-born Nisei made up about two-thirds of the regiment. The remaining one-third were Nisei from the mainland. The islanders were nicknamed "Buddhaheads." While some theorized the nickname stemmed from "buta," the Japanese word for pig, others claimed it was a reference to Buddhist monks who shaved their heads. The mainlanders were "Katonks" (or "Kotonks"), which for some represented the hollow sound their heads made when they hit the floor in a fistfight. In April 1943, the Buddhaheads and the Katonks arrived for training at Camp Shelby, Mississippi. Immediately, the two groups clashed with each other.

The Buddhaheads thought the mainlanders were sullen and unfriendly. The Katonks found the islanders to be impulsive and crude. While the Katonks spoke formal, standard English, the Buddhaheads spoke Pidgin, or Hawaiian vernacular, a mixture of Hawaiian, Japanese, Portuguese, Chinese and English.

Money was another source of division between the groups. The Buddhaheads gambled heavily and spent freely using the cash sent by their parents who still worked in Hawaii. They thought the Katonks were cheap, because they were less liberal with their money. They didn't realize that many of them sent most of their meager Army pay to their families imprisoned in the incarceration centers. The Katonks hardly discussed their families' situation.

Misunderstandings, often fueled by alcohol, turned into fistfights. The friction between the two groups was so extreme that the military high command considered disbanding the 442nd. They doubted whether the men could ever fight as a unit.

To solve the problem, the Army decided to send a group of Buddhaheads to visit the incarceration centers in nearby Arkansas. The men thought Jerome and Rowher were little towns with Japanese families. But when the trucks rolled past the barbed wire fence, past the guard towers armed with machine guns pointed at the center residents, past the tar paper barracks where whole families crowded in small compartments with no privacy, the Buddhaheads finally understood. Word of the "camps" spread quickly, and the Buddhaheads gained a whole new respect for the Katonks. Immediately, the men in the 442nd became united, like a tightly clenched fist. 6

E Company, 2nd Battalion of the 442nd Regimental Combat Team, in formation. Camp Shelby, Mississippi. May 13, 1943. Courtesy of the National Archives and Records Administration. Members of the 442nd Regimental Combat Team training at Camp Shelby, Mississippi. 1943. Courtesy of the United States Army Signal Corps.

From May 1943 through February 1944 the men trained for combat. During training, many would be sent as replacements for the 100th Infantry Battalion (Separate) fighting in Europe. The men excelled at maneuvers and learned to operate as a team. In April the regiment packed up, and on April 22, 1944, the men left Camp Shelby for their first overseas assignment in Europe.

The 442nd Regimental Combat Team included the 522nd Field Artillery Battalion, 232nd Combat Engineer Company, 206th Army Ground Force Band, Antitank Company, Cannon Company, Service Company, medical detachment, headquarters companies, and three infantry battalions. The 1st Infantry Battalion remained in the States to train new recruits. The 2nd and 3rd Battalions would join the legendary 100th Battalion, which was already fighting in Italy. The 100th would in essence become the new 1st Battalion of the 442nd RCT. However, it was allowed to keep the "100th Battalion" name in recognition of its unparalleled combat record.

Goichi Suehiro, Co. F, 2nd Battalion, 442ndRCT, in the Vosges area of France. Autumn 1944. Courtesy of the National Archives and Records Administration. The Color Guard of the 442nd RCT stands at attention while citations are read following the fierce fighting in the Vosges area of France. November 12, 1944. Courtesy of the United States Army Signal Corps.

The 442nd Regimental Combat Team was the most decorated unit for its size and length of service, in the entire history of the US Military. In total, about 18,000 men served, ultimately earning 9,486 Purple Hearts, 21 Medals of Honor and an unprecedented seven Presidential Unit Citations.

Poznámky pod čarou

1 See the 442nd RCT unit history by Orville C. Shirey, Americans: The Story of the 442nd Combat Team (Washington, DC: Infantry Journal Press, 1946).

2 The HTG was formed in October 1941. "War is Declared," 100th Infantry Battalion Veterans Education Center, accessed on February 2, 2015, http://www.100thbattalion.org/history/battalion-history/war-is-declared/. See also Lyn Crost, Honor by Fire: Japanese Americans at War in Europe and the Pacific (Novato, CA: Presidio Press, 1997), p. 10.

4 "Timeline," 100th Infantry Battalion Veterans Education Center, accessed January 29, 2015, http://www.100thbattalion.org/learn/timeline/

6 Louise Chipley Slavicek, Asian Americans of Achievement: Daniel Inouye (New York: Infobase Publishing, 2007), p. 64.

ORAL HISTORY CLIPS

Please place this oral history clip next to the paragraph that begins To solve the problem, the Army decided to send a group of Buddhaheads to visit the incarceration centers in nearby Arkansas. PLEASE EDIT OUT THE SECTION IN RED, IF POSSIBLE.

137 Daniel Inouye
Starts on Tape Two, between 2 and 4 minute marks
DANIEL INOUYE:
Oh, that was an unusual thing because when we arrived in Mississippi in Camp Shelby, here were two major groups from Hawaii and from the mainland. And within five minutes, you could tell whether that person came from the mainland or that person came from Hawaii. For one thing, we were darker of complexion, and our Japanese and English must have sounded like gibberish to our mainland cousins, because we spoke a unique brand of pidgin, a mixture of English, Portuguese, Hawaiian, Chinese, Japanese, and God knows what else. And on the other hand, the mainland men were rather gentle, fair of skin, spoke the King's language with precision, most of them. And oftentimes they'd be listening into our conversations and they would smile or snicker. And the men from Hawaii resented that, and that, believe it or not, became a major cause of concern.

As a result of this type of misunderstanding, fights became commonplace throughout the whole regiment, to a point where the senior officers of the regiment at one time considered disbanding the regiment. Most people don't know this, but we nearly got disbanded and scattered all over the United States. And so the leadership tried all---they tried everything: discussion groups, social hours, and nothing worked, not with young men like that. Finally, somebody must have had a bright idea. I don't know who it is, but that person really deserves the best medal that we can ever give out, because what happened, all of a sudden each company in the regiment began receiving invitations from Jerome and Rohwer, Arkansas.

edit this out if possible

INTERVIEWER:
You know, Senator, I'm going to stop you right now. Are we changing tapes?

CREW MEMBER:
No, we've changed tapes.

INTERVIEWER:
Oh, you did? Oh, Okay. I'm sorry, go ahead. Continue.

INOUYE:
And we had no idea what Jerome and Rohwer, Arkansas meant, because the invitation did not speak of a camp. And so we thought that this was a Japanese community in Arkansas, and just by coincidence, each company had to select 10 men. The company commander would select 10. And by coincidence, all 10 were men from Hawaii. None from the mainland, at least not in my company. I was a corporal then, and I found myself one of the fortunate ones to be selected as an invitee. And so, the night before we really gussied up. Next morning we had our uniforms were all creased and clean, and all shaven and smelling nice. Haircuts. To spend a lovely weekend hoping to meet the young lovely mainland damsels.

So here we are with our ukuleles and guitars, if you can picture that, quite a riot. And we're singing all the way from Mississippi to Arkansas. Until we---I recall turning the bend and looking out, you could see in the flat land, in the valley, rows of buildings. And we thought, wow, here's a military camp because it looks just like our camp. Wooden barracks. And this one had a tall fence around, barbed wire fence. And unlike our area, there were machine gun towers at certain intervals. And you could see somebody up there handling a gun. But when we got closer and we turned into it, then we began to realize what was happening.

The men who were manning the guns were Caucasian men. They were military people. At that time, the military was in charge, the Army. They had rifles with bayonets, and here we were with ukuleles, you know. We didn't bring our guns. And we were told to get off the cars, and thank God they didn't search us because if they had searched us, I think we would have resented that.

But then we trooped in into the camp, and there you could see men and women and children of Japanese ancestry. And we realized we were in a camp of some sort, a prison camp or something like that, because why else would they have these machine gun towers. It didn't take long to realize what had happened. And then we realized that the people there had set aside one week's ration of food so that they could give us a party. They had an orchestra and all of that. We tried our best to be happy, but how can you be happy in those circumstances? They had set aside several of their barracks so that we could spend the evening there, and the occupants would camp in with other families or in the mess hall. And we said, "No, we can't do that." So we slept in the trucks and in the mess hall and outdoors.

But then when we left there and went back to Mississippi, obviously the mood on the trucks were different. In my truck, for example, no one sang. In fact, there was no conversation. If you can imagine a truck full of GIs leaving an area like this and not a word said. Not a word. Just quiet. Every man, eyes closed or looking out in the open, thinking, whatever it is, to himself. And I believe that what was running through the minds of most, if not all, was a question: would I have volunteered from that camp?

Now that's a very important and profound question. Now we in Hawaii had a pretty good life. We were not sent to camps. Yes, the priests and some of the teachers went, but the rest of us, we carried on in our work as usual, went to school and the teachers were good to us. We had our senior proms, but they were not in the evening. So life was business as usual. But then when this came upon us, that question was a very important one, and immediately our assessment and estimate of our mainland cousins suddenly changed. In our eyes, they were heroes, that they would take that step, in spite of this incarceration, to stand up and defend the country that did that to them.

HEADQUARTERS
355 E. 1st Street, Suite 200
Los Angeles, CA 90012
Phone: (310) 328-0907

Keep tabs on our efforts to preserve and perpetuate this American story of character and values - sign up for our free eTorch newsletter.

OUR MISSION: To educate and inspire character and equality through the virtue and valor of our World War II American veterans of Japanese ancestry.

Copyright © 2021 Go For Broke National Education Center. Všechna práva vyhrazena.


The Suprising Story of Japan’s B-17 Fleet

Two captured Boeing B-17Es fly past Mount Fuji, led by a B-17D.

Courtesy of Robert C. Mikesh

The Japanese rebuilt and tested three captured B-17s, but for the most part were unable to capitalize on the secrets the bombers revealed

In late May 1945, U.S. Army Air Forces intelligence officers were intrigued by the results of a photoreconnaissance sweep over an airfield near Tokyo. Clearly visible in photos of Tachikawa, home base for Japan’s Army Aviation Technical Research Institute, was what seemed to be a new type of Japanese four-engine bomber or transport.

The Tachikawa photos raised a fair number of eyebrows—especially considering that Japan’s aircraft industry was then taking a fearful pounding from B-29 Superfortresses, seriously curtailing production. Analysts reckoned the airplane’s wingspan was about 104 feet, which led to its being code-named “Tachikawa Field 104.” As weeks passed, however, no new information came to light about the mystery plane. None of the American analysts who saw the images suspected the truth—that it was actually one of their own aircraft, a Boeing B-17E Flying Fortress.

By noon on the first day of the war, some three and a half years earlier, most of America’s strategic air power in the southwest Pacific had lain in smoking ruins at Clark Field in the Philippines. In October 1941, 35 B-17Ds of the 19th Bombardment Group, fresh from the factory only a few months earlier, had reached Clark Field. Two squadrons were deployed to Del Monte Field on Mindanao, 600 miles south of Clark, and thus escaped the initial devastation, which took place a few hours after the surprise attack on Pearl Harbor.

Of the 17 Forts at Clark, not one remained flyable after the attack, and most had been reduced to rubble. By scavenging—taking a wing here, a tail there and undamaged engines from elsewhere—resourceful GI mechanics managed to piece together three more or less complete aircraft in the attack’s aftermath. But their valiant efforts were largely in vain, since the Japanese continued their air assault, which was soon followed by troop landings to the north at Lingayen.

By December 10, only 18 B-17s were left in the entire 19th Group, and of those just 12 remained operational. The surviving bombers were ordered south to Australia. Orders were issued for all the unflyable aircraft left at Clark to be destroyed, and on December 26, the field was abandoned to the advancing enemy.


Japanese officials examine the remains of a B-17D at Clark Field in the Philippines. (Národní archiv)

In the wake of the Japanese occupation, a team of experts arrived from the Giken, the Army Aviation Technical Research Institute, hoping to find clues about the latest American equipment. As they set about surveying the wreckage and collecting fragments of planes and weapons, their attention centered on the Flying Fortress. Pictures of the latest model, the B-17E, had already appeared in Japanese publications as early as the previous August (about the same time the American public first saw them). No B-17Es were found at Clark, but the Japanese did make some valuable discoveries, including the turbosuperchargers on the wrecked B-17Ds. In the end, they began collecting all the salvageable parts they could find, in hopes of doing just what the American mechanics had done: put together a flyable B-17.

Their efforts paid off later in 1942, when a pieced-together Fort roared down Clark’s runway and rose majestically into the air, headed for Japan. A special aircrew had been sent from the Home Islands for this important mission. Although the bomber still carried its U.S. serial number, 40-3095, the Army Air Forces insignia had been painted over with the Rising Sun emblem to identify its new owners.


Pieced together from wreckage recovered at Clark Field, a Japanese B-17D takes off on a test hop prior to making a trip to the Home Islands. (Courtesy of Robert C. Mikesh)

In March 1942, the last U.S. bomber escaped from Java ahead of the Japanese onslaught. The Dutch then destroyed the airfield. The wrecked aircraft left behind seemed nothing more than worthless scrap to the Allies, but to the Japanese it was more building material. At Java they found the remains of 15 B-17Es. Encouraged by their success with the D model rebuilt at Clark, they started in on an E model. With the help of captured Dutch and native mechanics who were pressed into service at the airfield, the Japanese technicians faced the challenge of unsnarling the B-17E’s advanced systems.

At Madioen Field the Japanese found a B-17E, serial number 41- 2471, that was in good condition aside from a missing nose and engines. Another E model, nicknamed Pootsie, was found in repairable shape at a nearby field. In fact, Torao Saito, an aviation editor from Asahi Press who toured Java’s captured bases, counted four B-17Es then being readied for flight, one at Malang, another at Cheribon and two more bombers at Bandung.

“The maintenance facilities for the B-17 in Java were excellent for that time and existing conditions,” Saito wrote. “It appeared that Bandung Field was the main maintenance base for the Americans, and it was here that our technicians from the Giken performed their initial flight evaluation tests on these newest of American war birds.”

Asahi’s aviation magazine, Koku-Asahi, ran an article in its May 1942 issue on the B-17 by Mitsubishi engineer Hisanojo Ozawa, designer of two of Japan’s twin-engine army bombers, the Ki-21 and Ki-67. Ozawa seemingly dismissed the latest version of the Flying Fortress, stating: “The B-17E was merely modifications made to an old design that first flew in 1935. Martin B-10s and Handley Page Heyfords of the same vintage as the original design of the Fortress had already been phased out of service.” But Ozawa did admit that the B-17 was based on an extremely good design, and he also said that improvements had made it a first-line combat aircraft.

In a similar article, Shizuo Kikuhara, the designer of the four-engine Kawanishi H8K flying boat, was impressed by the simplicity of the B-17’s cockpit, considering the plane’s size. He wrote: “The American engineers have perfected the subsystems of this bomber to such a degree that a minimum of controls are needed in the cockpit. This feature aids in-flight control simplification and allows the pilot to turn his attention to other tasks that can be critical in combat situations.”

By the end of 1942, two B-17s had been rebuilt and flight-tested in Java. As the two Forts were being readied for the long trip back to Japan, elaborate flight plans were prepared, routing them by way of Singapore and alerting the air defense system so they would not accidentally be shot down en route. Escorted by fighters, and with the Nakajima-built equivalent of a C-47 acting as mother ship, the B-17s reached Tachikawa Air Base in May or June 1943. No sooner had they landed than technicians swarmed over the bombers.

Heading the staff that would test the rebuilt B-17s was aeronautical engineer Major Kazuyuki Saito of the Imperial Japanese Army Air Force, assisted by Lieutenant Shioyama, Lts. 2nd Class Kurusu and Ohara and army assistant engineer Shimamura. This team oversaw the entire evaluation project, which encompassed all systems testing. Major Uno and Captain Yagi served as pilots for a series of test flights, while army engineer Kaneko conducted detailed studies of every engine component and related systems. A number of components were also sent to experts for further study and evaluation.

One of the B-17Es served as test-bed for a captured Norden bombsight, coupled to the Sperry automatic flight control system. Also of great interest was the B-17’s gunnery equipment, especially the Sperry automatic computing gunsight.

In February 1943, Asahi Press published a book, Anatomy of the Enemy’s Aircraft, that included many photographs of captured Allied airplanes, with special attention given to B-17s, both the D and E models. That May Koku-Asahi again devoted almost an entire issue to the captured B-17s. Nearly every major component was shown in photos and drawings. Since the Japanese also had instruction manuals for the aircraft, no detail was overlooked.

Interestingly enough, the extensive B-17 evaluations seem to have had very little impact on Japanese bomber design. Aside from Japan’s near copy of the Douglas DC-4E as a bomber—the Nakajima G5N—its other four-engine land-based bomber, the Nakajima G8N, which entered production toward the end of the war, was more advanced in terms of its structural design and gained nothing from the B-17’s airframe engineering.

There is some evidence, however, that the B-17 influenced components and systems in later Japanese aircraft. Most noteworthy were the unsuccessful attempts to perfect the turbosupercharger. A handful of well-designed airplanes, including the army’s Tachikawa Ki-74, Mitsubishi Ki-83, Nakajima Ki-87, Mitsubishi Ki-109 and others, as well as the navy’s G8N and Mitsubishi J2M, failed to reach their full potential mainly because of Japan’s inability to improve engine performance with turbosuperchargers. The Japanese clearly had the engineering knowhow to produce an efficient turbocharged engine for these aircraft, but they lacked the necessary materials.

By Japanese standards, the B-17’s fire-control system was very advanced. The navy perfected such a system for its G8N. Another improvement based on the B-17 was the development of an automatic computing gunsight for fighter aircraft.

When it came to evaluating the Norden bombsight, both the Imperial Army and Navy found that the stabilization method in their own bombsight was superior to that of the Norden instrument. By combining characteristics of the two, the Japanese came up with a far better bomb-aligning instrument.

In the final analysis, while the B-17 tests did give Japanese engineers a technical advantage, poor production, inadequate materials and, finally, the war’s conclusion prevented any significant combat application of their research.


In a photograph probably taken at Tachikawa, a B-17E is parked with two Curtiss airplanes recovered on Java, an SNC-1 trainer and a CW-21B. (Courtesy of Robert C. Mikesh)

In the fall of 1943, all three Fortresses were moved to Fussa Airfield (now the U.S. Air Force’s Yokota Air Base) near Tachikawa, where the Japanese army tested most of its aircraft. Two of the B-17s also visited Hamamatsu, the main heavy bomber base, in June or July 1944. Their specific mission there is unknown, but it probably involved further comparisons with the Japanese bomber fleet.

In addition to their use in testing, the Forts often appeared in military training films. One such film demonstrated combat tactics used by Nakajima Ki-43 pilots against the American bomber. The B-17D, once again embellished with U.S. insignia, showed up most frequently in these movies, sometimes escorted by a captured Curtiss P-40. The films often played in Japan’s public theaters during the war years.

Early in 1944, while one of the E models was beginning its takeoff roll for an evaluation flight out of Fussa, a sudden crosswind caught the bomber before it reached full rudder-control speed. The pilot lost directional control, and the Fort left the runway, its right wing smashing into a parked Nakajima Ki-49 heavy bomber. The B-17 sustained such severe damage that it never flew again. After the war ended but before Allied occupation forces reached the Home Islands, recon photos showed a B-17 at Irumagawa Airfield (later renamed Johnson Air Base), just north of Fussa. The plane was not on the flight line at the time but parked at a spot that was accessible to student officers attending the Toyooka Shikan Gako, Japan’s air force academy. This aircraft may have been the damaged Fortress.

A second B-17 showed up in recon film of Tachikawa around that same time. But when another survey flight took place nine days later, the Fort had vanished.

The third captured bomber’s location was never pinpointed, but it could have been lost during a hangar fire at Tokorazawa Airfield late in the war. The Japanese had collected a number of airplanes at Tokorazawa, including a German Junkers Ju-87 Stuka, a Mitsubishi Ki-20 (a four-engine bomber dating from the mid-1930s) and others, apparently intending to display them at a museum. One of the B-17s might have been included in that collection, but its presence there has never been confirmed. No Fortresses showed up in recon film of Fussa shot at war’s end.

Of the thousands of aircraft photographs taken during Japan’s occupation, no known photos of the B-17s from that time exist today. Records of the Strategic Bombing Survey make no mention of having located any B-17s, yet they do note that B-17s had been evaluated by the Japanese military.

Why and how did the American bombers disappear at the end of the war? More than six decades after Japan’s surrender, the fate of its little fleet of B-17s remains a mystery.

Robert C. Mikesh is the former senior curator for the National Air and Space Museum. Prior to joining NASM in 1970, he served for 21 years as a U.S. Air Force pilot. He has researched Japanese aviation since the 1950s, and is the author of many books and articles on the subject.

This feature originally appeared in the July 2010 issue of Historie letectví. Chcete -li se přihlásit k odběru, klikněte sem.


Japanese Army - History

One tank platoon (Renault FT17 and Renault NC27 tanks)


When the Manchurian Incident happened, the IJA organized a temporary tank unit and sent it to Manchuria. It paticipated in the battle around Harbin. However, tanks had little chance to fight, because the Chinese forces had withdrawn seeing the Japanese forces heavily armed.

In this battle, the Japanese tank force saw action for the first time.


Renault NC27 tanks in Manchuria

Date : Feb., 1932
Place : Shanghai, China
Opponent : Chinese Army

2nd Independent Tank Company

5 Type 89 Medium Tanks, 10 Renault NC27s


By the influence of the Manchurian Incident, a battle between Japan and China occurred in Shanghai. Japan sent a tank company in order to support the Shanghai SNLF, which were fighting in Shanghai.

In Shanghai there were lots of creek and houses were crowded, so the attacks by the tanks were frequently checked by the Chinese forces.

During this battle, the tank made in Japan had shown a good performance in action. On the other hand, the suspension of the Renault tank was fragile and caused lots of troubles. Renault tanks had been retired after this battle.


Type 89 Medium Tank in Shanghai

Date : Feb., 1933
Place : Jehol Province, China
Opponent : Chinese Army

11 Type 89 Medium Tanks, 2 Type 92 Combat Cars


After the Manchurian Incident, the Renault tanks of the 1st Special Tank Company were replaced with Type 89 Tank. The 1st Tank Company launched the attack from Chaoyang in March 1, and reached at Chengde in March 4. The 1st Tank Company had advanced by 320km in 3 days, fighting with Chinese forces. It was a remarkable performance in those days.

Date : Sep., 1937
Place : Hebei, China
Opponent : Chinese Army

78 Type 89 Medium Tanks, 41 Type 94 Tankettes


By the incident at Lukouchiao (Marco Polo Bridge), the conflict between Japan and China became the overall war. Japan sent two tank battalions to China from Japan proper.

Two tank battalions were assigned to the 1st Army in Hebei. The 1st Army started to attack the Chinese in the south of Peking in Sep. 14, and advanced towards south-west. Tanks were used for infantry support and tank battalions were attached to infantry divisions.

Date : July, 1937
Place : Quhar Province, China
Opponent : Chinese Army

1st Independent Mixed Brigade

12 Type 89 Medium Tanks
13 Type 95 Light Tanks
12 Type 94 Tankettes
4 Armored Engineer Vehicles


When the China Incident happened, the 1st Independent Mixed Brigade stationed in Munchuria moved to Hebei and fought near Peking. Then the Brigade was ordered to participate in the offensive in the Quhar Province. The Brigade marched via Chengde and Dolonnur and reached at Zhangbei in 5 days. The distance of this long march was 700km.

During the battles in Quhar, the brigade was dispersed and not used concentratively. Regarding this usage of the brigade, Commander Sakai was opposed to Major General Tojo, who was the highest commander of the Quhar expeditionary force. Tojo became the highest commander of Japanese forces later.

The Second Shanghai Incident

Date : Aug., 1937
Place : Shanghai, China
Opponent : Chinese Army

32 Type 89 Medium Tanks, 15 Type 94 Tankettes

Tank company of Shanghai SNLF


When the Sino-Japanese war began, the Chinese attacked the Japanese in the settlement of Shanghai. There, the Shanghai SNLF (2,500 men) was defending the settlement, but they were outnumbered by the Chinese (50,000 men). Japan sent two divisions and other units including one tank battalion to Shanghai.

The Japanese forces landed on the north of Shanghai and fought with the Chinese in the suburbs of Shanghai. However, there are many creeks and the Chinese were resisting strongly, so the Japanese fought desperately to raise the siege of the Chinese. After one month fight, the Chinese were driven away from Shanghai.

Date : April, 1938
Place : Taierchwang, China
Opponent : Chinese Army

Special Tank Company/China Stationed Tank Unit

7 Type 89 Medium Tanks, 5 Type 94 Tankettes


Though they are exaggerated in Chinese propaganda, the Japanese at Taierchwang were actually small (about 10,000 men) and there were only a dozen of tanks, which were dispatched from China Stationed Tank Unit. When the Japanese attacked Taierchwang, four tanks were destroyed and abandonned. The Chinese captured these tanks and announced that 40 Japanese tanks were captured at Taierchwang.

Date : May, 1938
Place : Hsuchou, China
Opponent : Chinese Army

24 Type 89 Medium Tanks, 8 Type 94 Tankettes

32 Type 89 Medium Tanks, 15 Type 94 Tankettes


By the pressure of the Japanese forces, more than sixty Chinese divisions were gathering around Hsuchou. Japan intended a siege against Hsuchou and deployed the North-China Expeditionary Army to the north and the Central-China Expeditionary Army to the south. The North-China Expeditionary Army had 4 divisions and the Central-China Expeditionary Army had 3 divisions.

The 1st and 2nd Tank Battalions were ordered to advance to the westen flank of Hsuchou and to prevent the Chinese forces from withdrawing westward. The 5th Tank Battalion was used to support the infantry division.

Japan could win the fierce battle of Hsuchou, but the most of the Chinese troops escaped from the siege and Chinese forces were not annihilated. The Japanese were too small to besiege the large Chinese forces.


Type 89 Medium Tanks of the 2nd Tank Battalion in Hsuchou

Date : March, 1939
Place : Hsuchou, China
Opponent : Chinese Army

76 Type 89 Medium Tanks
59 Type 94 Tankettes

9th Independent Tankette Company


In those days, it was usual that tanks were attached to infantry troops and fought in support of infantry. However, in case of Nanchang battle, tanks were concentrated under one task force commanded by Col. Ishii and the Ishii tank force did a maneuver behind the enemy line.

Due to this maneuver, Chinese forces were routed and the Japanese achieved the occupation of Nanchang with lesser loss than that had been expected. This fact indicates that some of Japanese officers were understanding the thought of Britzkrieg.

Date : June, 1939
Place : Nomonhan, Manchuria
Opponent : Soviet Army

26 Type 89 Medium Tanks
4 Type 97 Medium Tanks
11 Type 94 Tankettes
4 Type 97 Tankettes

8 Type 89 Medium Tanks
36 Type 95 Light Tanks
4 Type 94 Tankettes

After Manchukuo was established, conflicts between the Japanese and the Soviet frequently happened in the border of Munchuria. In 1939, a conflict expanded a battle and both countries deployed large forces including tanks and airplanes along the Khalkhin river in the north of Manchuria. Japan sent a tank group, commanded by Major General Yasuoka, which had two tank regiments, 3rd and 4th Tank Regiment. This battle is called as the Nomonhan Incident in Japan.

In Nomonhan, Japan first experienced the battle of tank vs. tank. The 45mm gun of Soviet tanks could easily penetrate a thin armor of Japanese tanks at a long distance. By the other hand, the short-barreled gun of Japanese tanks was effective againt Soviet tanks only within a short distance. Yasuoka tank group had lost its tanks by 40% in 10 days' battle and was ordered to withdraw.

After that, Soviet took the offensive with large forces and routed Japanese from Nomonhan. Japan was totally defeated in the battle of Nomonhan.


Type 89 Medium Tank(Left) and Type 97 Medium Tank(Center) in Nomonhan

Date : Dec. 1941 to Feb., 1942
Place : The Malaya Peninsula
Opponent : British Army

31 Type 97 Medium Tanks
17 Type 95 Light Tanks

25 Type 97 Medium Tanks
12 Type 95 Light Tanks


As soon as the Pacific War began, Japanese forces landed in the Malaya Peninsula. Japan planned to go down along the Malaya Peninisula and attack Singapore from behind. For this operation, Japan prepared three tank regiments, of which the 1st and 6th Regiment were equipped with Type 97 Medium tanks, the latest model of Japanese tanks. The 14th Tank Regiment was the light tank regiment, equipped with Type 95 Light Tanks.

The Malaya Peninsula is a jungle terrain and only few roads were passable for large forces. The British-Indian forces attempted to delay Japanese forces in some points on their way. However, the smash of Japanese tanks was very keen and the British lines were broken through one by one.

On Feb. 8th, 1942, the final stage of the battle in Malaya began. Three Japanese infantry divisions crossed the Johore Bahru Channel and landed in Singapore. The 1st Tank Regiment and the 14th Tank Regiment followed. After the fierce battles in Singapore, Lieut. General Percival, the highest commander of the British-Indian forces had agreed with a surrender.


Type 97 Medium Tank in Malaya

Date : Dec. 1941 to May, 1942
Place : The Philippines
Opponent : US Army, Philippine Army

34 Type 89 Medium Tanks
14 Type 95 Light Tanks
2 Type 97 Medium Tanks


After the American air forces in the Philippines had been annihilated by the air raid of Japanese air forces, Japanese ground forces landed in Lingayen Gulf of Luzon on Dec. 22, and advanced towards Manila.

On the Philippines, there were two American tank battalions equipped with M3 light tanks. M3 light tank was superior to any Japanese tanks regarding to the armor and firepower. However, the Americans were not prepared for flighting and they were confused with a sudden war. They tried counter-attacks by tanks but they could not stop the Japanese forces.

After abandonned Manila, American forces withdrew to the Bataan Peninsula. The Bataan Peninsula was covered by jungle and the tank could not work in this battlefield. It was the Japanese artillery who played a decisive role in the battle of Bataan. The IJA deployed large artillery forces into Bataan and bombarded heavily. The Americans in Bataan surrendered in April, 1942.

The last stand of the Americans on the Philippines was the Corregidor Island. Japanese artillery and airplanes bombarded the Corregidor fortress for one month and destroyed all coastal guns of the fortress. On May 5, Japanese ground forces attacked the Corregidor and succeeded to land 3 tanks, 2 Shinhoto Chi-Ha tanks and one captured M3 light tank.

At that time, the production of Shinhoto Chi-Ha had just started and few numbers were available. After the encounter with M3 light tank, the Japanese transported Shinhoto Chi-Ha tanks to Philippine in a hurry. It was the first time for Shinhoto Chi-Ha to see action.

The appearance of Japanese tanks panicked the garrisons of the Corregidor. Gen. Wainwright gave up the resistance and surrendered on May 6.


Shinhoto Chi-Ha in Corregidor Island

Date : Dec., 1941 to May, 1942
Place : Burma
Opponent : British Army

1st Company/2nd Tank Regiment


At first, the Japanese tank unit in Burma was only one company, which was sent from the 2nd Tank Regiment in Jan., 1942. The 1st Tank Regiment and the 14th Tank Regiment were reinforced in April.

The British sent the 7th Armored Brigade to Burma, which had been planned to send to Malaya. In Burma, several tank battles happened and Japanese tanks were every time defeated by M3 Light Tanks. Japanese 37mm AT gun was also ineffecive against M3 Light Tanks. After all, the closed infantry attack was only way to destory M3 Light Tanks.

Though Japanese suffered with M3 Light Tanks, Japanese pressed British forces and UK decided to withdraw from Burma. The battle in Burma ended in May, 1942.

Date : March, 1942
Place : Dutch East Indies
Opponent : British Army, Dutch Army, US Army, Australian Army

38 Type 95 Light Tanks*
5 Captured M3 Light Tanks

31 Type 97 Medium Tanks
6 Type 95 Light Tanks

* The number before the battle of the Philippines

In the battle of The Dutch East Indies, the Allied strenghts were 81,000 men and Japanese strenghts were 40,000 men. However, the result of the battle was the hollow victory of Japan. Allied forces were disordered and their morale was low. Japanese tanks drove mostly with slight resistance and the Allied in the Dutch East Indies surrendered.


What kinds of changes can be expected in the near future?

Krauss predicts that the constitution could be changed within five years, particularly if cabinet secretary Shinzo Abe succeeds Koizumi later this year, as is expected. Other experts say that barring an unforeseen catalyst, changes that are other than purely cosmetic could take a longer time coming. Pacifism is still a culturally entrenched ideology, if also weakening, and there is likely to be resistance to rapid change, even if the constitution is amended. So long as the American military safety net remains, the majority of Japanese seem loath to engage what Miller calls "the rough-and-tumble of international power politics."


Podívejte se na video: 2. světová válka: Zapomenutá čínská válka Dokument - 2018 CZ (Prosinec 2021).