Historie podcastů

Mince Portrét Berenice II

Mince Portrét Berenice II


Starověké NGC: bronzová ražba ptolemaiovského Egypta, část 1

Sběratelé dychtivě hledají výběr a vzácné „bronzy“ starověkého Egypta.

Egypt za vlády řeckých králů a královen „Ptolemaiců“ produkoval značné ražení mincí. Ve všech kovech existuje mnoho designů, označení mincovny a odrůd, díky nimž je série náročná a fascinující.

Ve dvou předchozích sloupcích jsme nabídli přehledy zlatých a stříbrných mincí tohoto řeckého království a v dalších dvou sloupcích prozkoumáme „bronzy“ Ptolemaiovců. Tato první splátka nás provede od Ptolemaia I přes Ptolemaia IV, pokrývající asi prvních 120 let království. Druhý (příští měsíc) pokryje zbývajících přibližně 175 let.

Začneme 11 mm bronzem zakladatele dynastie Ptolemaia I., který vládl v letech 323-305/4 B.C. jako satrap a od 305/4-282 B.C. jako král. Bylo to udeřeno v hlavní mincovně Alexandrie někdy od c. 311 do 306 př. N. L., Krátce předtím, než se prohlásil králem.

Není překvapením, že představuje portrét jeho zbožněného předchůdce Alexandra III. „Velikého“ (336–323 př. N. L.). Je spárován s orlem na blesku, což je design, který sloužil jako „dynastický odznak“ Ptolemaiovců. Stojí za zmínku, že rubová strana nese spíše jméno Alexander než Ptolemaios.

I když je tento 17 mm bronz stylisticky odlišný od předchozí mince, byl vydán kolem roku 306–294 př. N. L. v Alexandrijské mincovně byl pravděpodobně vydán poté, co Ptolemaios I. převzal titul krále. Má stejné základní typy jako předchozí mince, ale na rubu jsou nyní spíše Ptolemaios než Alexander.

Tento 20 mm bronz Ptolemaia I., ražený v Alexandrii po c.294 př. N. L., Představuje portrét Alexandra III., Který měl sloní pokožku hlavy. Na zadní straně je odznak Ptolemaia.

Tento nádherný 16 mm bronz Ptolemaia I. byl ražen do Paphosu na ostrově Kypr. Ukazující poprsí bohyně Afrodity a ptolemaiovského orlího odznaku bylo vyraženo po roce 294 př. N. L.

Tento 22 mm bronz, vydaný ve stejnou dobu a na stejné kyperské mincovně jako předchozí mince, představuje zcela odlišnou vizi Afrodity, která je korunována ozdobenými póly.

Nyní přejdeme k Ptolemaiovi II (285/4-246 př. N. L.), Synovi a nástupci Ptolemaia I. Tento 23 mm bronz Ptolemaia II., Zasažený v Alexandrii někdy po roce asi 265 př. N. L., Vypadá hodně jako typy zavedené jeho otcem asi před třemi desetiletími, protože obsahuje portrét Alexandra III. ve sloní temeni a odznak ptolemaiovské dynastie.

Pro Ptolemaia II je také zasažen 40 mm bronz výše, který patří k velmi velké sérii, kterou král zahájil asi v roce 265 př. N. L. nebo brzy poté. Nese to, co by se stalo ikonickým averzním designem ptolemaiovských bronzů, a představí hlavu synkretického boha Dia-Ammona, ozdobeného diadémem a beránčím rohem. V tomto případě má také v horní části diadému designový prvek, který je považován za stylizovanou korunu Ammonu.

Na rubu jsou dva ptolemaiovští orli stojící na hromových blescích, bok po boku. Ačkoli v některých pozdějších případech dva orli naznačují společnou vládu dvou panovníků, v této době byl Ptolemaios II jediným vládnoucím králem, takže musíme předpokládat, že představují krále i Zeuse-Ammona.

Je zajímavé, že tato mince také nese další „ochrannou známku“ rysu většiny ptolemaických bronzů ražených od tohoto bodu dále: centrální dutinu na líci i na rubu. Často jsou také silné stopy po vyříznutých liniích vyzařujících ven ze středu kruhovým způsobem. Oba jsou spíše diagnostikou jejich produkce než poškození oběhu.

Bylo navrženo, aby tyto nové produkční funkce byly spojeny s měnovou reformou dvacátých let př. N. L. v nichž byly démonizovány dřívější ptolemaiovské bronzy. To mohlo souviset s většími ekonomickými reformami, které změnily egyptský daňový systém.

Tento 31 mm bronz Ptolemaia II z c.265 B.C. nebo později nese laureátní hlavu Dia a odznak ptolemaiovské dynastie. Na rozdíl od ptolemaiovských bronzů, které jsme dosud viděli, nebyly vydány v Egyptě, ale v Ake-Ptolemais ve Fénicii, prosperujícím regionu, o který se v helénistické době žhavě bojovalo mezi Ptolemaiovci a jejich sousedními králi, Seleukovci.

Dva výše uvedené bronzy, které mají průměr od 26 mm do 27 mm, také v Egyptě nebyly raženy. Věří se, že byly zasaženy asi v letech 264/3 př. N. L. na Sicílii jménem Ptolemaia II. Stejně jako mince z Ake-Ptolemais nesou laureátovou hlavu Dia a ptolemaiovský odznak.

Pokračujeme v průzkumu bronzů Ptolemaia II s touto 21 mm mincí raženou v Kyréně, oblasti severní Afriky na západ od Egypta. Bylo to udeřeno kolem roku 270-611 př. N. L. vládce této oblasti, Magas. Je na něm hlava Ptolemaia I. a blesk Dia, nad nímž se ve formě monogramu objevuje jméno krále Magase.

Ptolemaios II také zasáhl výše uvedený kus, 10 mm bronz zobrazující jeho sestru-manželku královnu Arsinoe II (zemřel 270/68 př. N. L.). Se stojícím orlem na zadní straně je připisována mincovně Byzance, kde se setkávají kontinenty Asie a Evropy.

Nyní přejdeme k otázkám krále Ptolemaia III. (246-222 př. N. L.), Syna Ptolemaia II. A vnuka Ptolemaia I. Nahoře jsou dvě velké a těžké mince 33 mm až 35 mm od Alexandrijské mincovny se známým Zeusem- Návrhy odznaků Ammon/Ptolemaic.

30 mm bronz Ptolemaia III výše má stejné typy jako předchozí dvě mince. Nicméně, to bylo udeřeno na fénickou mincovnu Tire, jak naznačil klub před orlem.

Další běžný typ Ptolemaia III ilustrují dva výše uvedené exempláře, které nabízejí variantu normálního reverzu s orly ohlížejícími se zpět na roh hojnosti zasazený na ramena. Jsou z mincovny Alexandrie a jsou to velké kusy o průměru od 37 mm do 39 mm.

Na 16 mm minci výše se objevuje neobvyklý reverzní typ pro Zeus-Ammonovy bronzy Ptolemaia III. Byl zasažen v Paphosu na ostrově Kypr a ukazuje sochu bohyně Afrodity.

Náš průzkum bronzů Ptolemaia III završíme spíše portréty živých a mdash nebo kdysi žijících a mdash vládců než Zeus-Ammon. Nahoře je zobrazena 12 mm mince, která vzkřísila typ používaný jeho otcem a dědečkem, který spároval hlavu Alexandra III. Se sloní pokožkou hlavy s ptolemaiovským odznakem.

Zakladatel dynastie Ptolemaios I je oceněn na 22 mm a 26 mm bronzech uvedených výše. Portrét zakladatele je spárován s hlavou Libye, protože tyto mince byly vyrazeny v sousední Kyréně, kde byla uznána jako zosobnění regionu.

Podobně zajímavé jsou výše uvedené bronzy 19 mm a 20 mm, které nesou výrazný portrét Ptolemaia III. A ptolemaiovský odznak. Tyto problémy jsou přičítány mincovně v Korintu ve středním Řecku, kde měli Ptolemaiovci vojenské zájmy.

Na tomto vzácném 16 mm bronzu z iónského města Lebedus, které bylo v té době přejmenováno na Ptolemais, se vyskytuje zcela odlišný portrét, který měl také představovat Ptolemaia III. Rubová strana zobrazuje stojící postavu Athény.

Naše poslední bronzy Ptolemaia III. Nesou portréty jeho manželky Berenice II., Dcery Magase, který vládl sousední Kyréně. Zemřela v roce 221 př. N. L., Nedlouho po svém manželovi. První z našich tří příkladů, vzácný 16 mm bronz výše, je připisován mincovně Lebedus (Ptolemais).

Další portrét Berenice II. Se objevuje na tomto 25 mm bronzu, který razil její manžel do mincovny v severní Sýrii. Jeho zadní strana ukazuje filetovaný roh hojnosti a nese orlí kontrapunkt.

Portrétní bronz Berenice II výše, vydaný Ptolemaiem III. V mincovně v severní Sýrii, má jiný reverzní typ, ikonický ptolemaiovský odznak.

První část našeho Ptolemaiovského bronzového průzkumu zakončíme dvěma čísly Ptolemaia IV (222-205/4 B.C.), syna Ptolemaia III a Berenice II. První, mince ražená do Alexandrijské mincovny, má známý design odznaku Zeus-Ammon/Ptolemaic a je velkým kusem s průměrem více než 40 mm a převýšením váhy na více než 68 gramů.

Ze stejného čísla je tento 33 mm bronz Ptolemaia IV. Ačkoli (jak již bylo uvedeno dříve) centrální dutiny byly součástí výrobního procesu většiny ptolemaických bronzů ražených po c.265/0 B.C., ty v tomto příkladu jsou obzvláště výrazné.

Máte zájem přečíst si další články o starověkých mincích? Klikněte zde

Obrázky s laskavým svolením Classical Numismatic Group.

Zůstaňte informováni

Chcete takové zprávy doručovat do vaší schránky jednou za měsíc? Přihlaste se k odběru bezplatného e -zpravodaje NGC ještě dnes!

Dík!

Byli jste přihlášeni k odběru novinek NGC eNewsletter.

Nelze se přihlásit k odběru našeho e -zpravodaje. Prosím zkuste to znovu později.


Úvod

Berenice (c. 267-221 př. N. L.), Dcera makedonského dynastie Magase a jeho seleukovské manželky Apame, se narodila v Kyréně, řeckém městě v Libyi. Ptolemaios I dosadil Magas, syna jeho čtvrté manželky Berenice I z předchozího manželství, jako guvernér Cyrenaica (severní pobřežní oblast Libye). Magas nakonec zápasil s mírou nezávislosti na ptolemaiovské suverenitě, ale přesto musel uznat jejich nadvládu - a zasnoubil svou dceru se synem a dědicem Ptolemaia II. Jako diplomatické a dynastické ujištění. Jeho napůl perská manželka Apame byla dcerou Antiocha I. a Stratonic. Po jeho smrti (asi 252/1 př. N. L.) Se Magasova vdova provdala za Berenici za makedonského knížete Demetria Velkého - ten však urazil vojáky cyrenské armády a byl zavražděn v ložnici Apame. Ať už toto zachycení in flagrante delicto byl spiknutí, které Berenice vytvořila v tandemu se svou matkou, nebo ne, zůstává záhadou. Cyrene se krátce pokusila založit republiku (c. 250/49-249/8 BCE).


Octadrachm z Berenice II

Pulzní para ampliar

Octadrachm z Berenice II Egypta, jménem Arsinoe II

Inv. 2016/31/1

Zlato Salto de línea Berytos (dnešní Bejrút, Libanon) Salto de línea 246-221 př. N. L

Tato pozoruhodná zlatá mince byla vydána na jméno Arsinoe II Egypta, v jedné z nejslavnějších a nejokázalejších sérií starověkého světa. Tváří je však jiná královna: Berenice II., Manželka Ptolemaia III.

Původně vydané mince Arsinoe razil po její smrti Ptolemaios II., Její manžel. 270 př. N. L., Ve zlatě a stříbře, s jejím portrétem v závoji a diadému a na zadní straně, dvojitým kornoutem spojeným s královským diadémem, přenášející zprávu, že královna a potažmo vládnoucí dynastie byla zdrojem bohatství a život. Egyptské království vydávalo mince s vyobrazením a jménem Arsinoe po celá desetiletí po její smrti, jakousi ikonografickou dlouhověkost, kterou lze v historii najít v mincích s velkou obchodní, populární a politickou prestiží. Tento portrét Arsinoe se ve středomořském světě rozšířil natolik, že se stal referenčním modelem pro zobrazení žen v mocných pozicích.

V této minci, velmi pravděpodobně vydané v prvních letech její vlády, je Berenice zobrazena se standardizovanými detaily obrazu Arsinoe, ale její tvář, i když je idealizovaná, je snadno identifikovatelná. Později se na mincích objevila pod svým vlastním jménem a titulem & ldquoQueen Berenice & rdquo, takže tuto sérii lze interpretovat jako mezistupeň v procesu přechodu, strategii, jak prosadit její autoritu tím, že ji nabije prestiž pozdní královny.

Berenice nebyla jen manželkou Ptolemaia III., Ale byla královnou s efektivní mocí v Egyptě, protože Arsinoe byla jejich ražbou mincí je důležitým historickým dokumentem o veřejném obrazu vládkyň žen ve starověkém světě.


Královna Chalcis Sestra krále Chalcis

Berenice už byla královnou Chalcis, když byla vdaná za svého strýce Herodese V. a byla od narození judskou princeznou. Tyto pozice aktivně obnovovala, sloužila jako spoluvládkyně Chalcis se svým bratrem Agrippou II. A když tam trávil čas, jela s ním do Judeje, a to jak když se k němu nastěhovala po smrti svého strýce a rsquos, tak i když se přestěhovala zpět s ním poté, co opustila svého třetího manžela Polemona. [5]

Ve Skutcích apoštolů (26: 28–31 NRSV) například Berenice přijímá apoštola Pavla po boku Agrippy II. [6]

Římský historik Cassius Dio (Římská historie 65:15) podobně líčí Berenici, jak vládne po boku jejího bratra Agrippy a cestuje s ním na oficiální cesty.


Druhy portrétů mincí císařovny Sabiny

Fae Amiro je doktorandem na McMaster University v Hamiltonu, Ontario. Její výzkumné zaměření je římské portrétování a v současné době píše disertační práci o portrétování císařského domu za vlády císaře Hadriána, která se zabývá širšími otázkami tvorby portrétního typu a šíření sochařství v celé římské říši. Byla účastnicí 2017 Eric P. Newman Graduate Seminar.

Císařovna Sabina není postavou, které se často věnuje velká pozornost, částečně kvůli jejímu nedostatku prominentnosti v literárním záznamu. Byla manželkou císaře Hadriána a údajně měli nešťastné manželství, ale nic jiného se neví. Její ražbě se však dostalo větší vědecké pozornosti, protože byla vydána ve větším počtu než jakákoli předchozí císařovna a při portrétu se vyznačuje velkou rozmanitostí. O otázce skutečné chronologie jejího ražení mincí se debatuje devadesát let. Málokdo však řešil důvody změn pozorovatelných v ražení mincí, zejména impuls za datem zahájení a zaváděním nových typů.

Obr. 1: Sabina aureus s typem turbanového portrétu, ca. 128–131 (ANS 1960.175.30).

Abych tyto problémy vyřešil, provedl jsem studii aurei které zobrazují portrét císařovny Sabiny. To dosud nebylo provedeno a je to nejlepší způsob, jak vytvořit relativní chronologickou sekvenci pro ražení mincí. Sekvence die-link potvrzuje následující chronologii pro typy portrétů, které se objevují na aurei. První je typ zvaný turban z roku 128 n. L. (Obr. 1). Dalším typem je Sabinin hlavní portrétní typ, fronta, která byla pravděpodobně zavedena v roce 131 C. E. (obr. 3). Na řadu přichází typ Aphrodite, kolem roku 133/134, a používal se až do své smrti a krátce poté. Po její smrti v roce 136/7 byla vysvěcena jako a diva a na památku toho bylo vytvořeno posmrtné vydání.

Takže to odpovídá na otázku skutečné posloupnosti typů. Důvody vzniku posledních dvou typů, afroditského a posmrtného typu, jsou dobře známy. Afrodita je reprezentována klasicizujícím stylem, který je spojen s Hadriánovým návratem do Říma po jeho cestách na východ. Posmrtný typ byl vytvořen na památku jejího zasvěcení.

Obr. 3: Sabina aureus s typem frontového portrétu, ca. 131–136 (ANS 1960.175.29).

Těžko se řeší impuls vzniku dalších typů. Motivace začátku ražení mincí pro císařovnu v roce 128, jedenáct let do Hadriánovy vlády, je nejasná. Dříve učenci věřili, že to bylo proto, že Sabina v tomto roce získala titul Augusta, ale to bylo prokázáno nesprávným Eckem a výsledky studie kostek. S největší pravděpodobností se ve správnou dobu sešla řada faktorů, aby inspirovala tuto změnu: desetileté výročí vlády bylo společným časem pro reformu ražení mincí, císařský pár se právě vrátil ze zahraniční cesty a chystal se podniknout další , žádné jiné nebyly Augustae v té době naživu a Sabina přítomnost na ražení mincí mohla pomoci propagovat prestiž rodiny, vzhledem k jejímu vztahu k císařské rodině předchozí dynastie. Tento poslední bod je podpořen stylem portrétu, který se podobá stylu její matky Matidie, která byla Trajanovou neteří (obr. 2).

Učenci již dříve věřili, že typ fronty byl zaveden za účelem vytvoření vizuálního spojení mezi Sabinou a její předchůdkyní Plotinou. S tímto hodnocením je však řada problémů. Tato zpráva by byla nadbytečná, protože turban již vykazoval dynastickou kontinuitu, a předčasně, protože Plotina zemřela před osmi lety. Porovnání bok po boku ukazuje, že samotné tvrzení, že vypadají podobně, bylo nadhodnoceno, zejména s ohledem na v současnosti převládající účesy ve stylu culíku mezi ženami (obr. 4). Motivace pro vytvoření typu je spíše opačná, že ve skutečnosti představuje stylistický odklon od předchozí dynastie a zavedení jedinečně hadriánského stylu.

Je třeba udělat více práce, ale dosavadní výsledky ukazují, že Sabininy životní události, zejména ve spojení s Hadriánovými císařskými cestami, měly vliv na vzhled jejích mincových portrétů.


Umění a hodnost ve Spartě 3. století př. N. L.

Cílem tohoto příspěvku je ukázat, že obnova umění ve Spartě ve 3. století př. N. L. byl dlužen hlavně královskému patronátu a že byl inspirován Alexandrovými nástupci, zejména Seleukidy a Ptolemaiovci. Bouřlivý přechod od tradiční sparťanské dyarchie k monarchii v helénistickém stylu a pokusy Sparty znovu získat nadvládu na Peloponésu (ztracené od bitvy u Leuktry v roce 371 př. N. L.) Se odrážejí v podpoře panpeloponézského hrdiny Heraklese jako vzorem pro jediného krále na úkor Dioskouroie, který symbolizoval dvojí království a měl omezenou regionální přitažlivost.

Sparťanský vliv na Peloponésu se dramaticky snížil po bitvě u Leuktry v roce 371 př. N. L. (1) Historie Sparty ve 3. století př. N. L. je poznamenáno přerušovaným úsilím o opětovné uplatnění Lakedaimonovské hegemonie. (2) Tendence k absolutismu jako prostředku k tomuto účelu zintenzivnila latentní boj o moc mezi královskými domy Agiad a Eurypontid, což vedlo k virtuálnímu zrušení tradiční dyarchy za vlády Agiad Kleomenes III (asi 235-222B. c.), který jmenoval svého bratra Eukleidesa spolukrálem, čímž alespoň dočasně vytlačil linii Eurypontid. (3) Tento boj měl dopad na umění a ražení mincí Sparty, což je zvláště patrné za vlády Areus I (309-265 př. N. L.), Kleomenes III a Nabis (207-194 př. N. L.).

HERAKLY VE SPARTANSKÉM MINCE

Dominance jednotlivých sparťanských králů podle vzoru jiných helénistických monarchů se odráží ve zprávách předávaných jejich ražbou. Snaha získat zpět svůj ztracený vliv na Peloponésu vedla krále Sparty k vydávání mincí za účelem financování jejich žoldnéřských armád. Úplně první mince Lakedaimonianů byly stříbrné tetradrachmy zasažené Areusem I. v letech 267-265 př. N. L .: zamýšlenými příjemci byli jeho žoldáci během Chremonideanské války. (4) Legenda, pojmenující krále Areuse jako vydávající autoritu (basileos Areos), jasně napodobovala ražení mincí Alexandrových nástupců, přičemž titul basileus nesl dynastické konotace přesahující místní význam spartského královského majestátu. Nejenže tato ražba byla vydávána výhradně jménem Areus, přičemž ignorovala druhého krále Sparty, Eurypontida Eudamidas II (asi 275-244 př. N. L.), Ale také vtiskla své poselství přijetím typu mince, který používal Alexandr Veliký. mladistvá hlava Herakla na líci a sedící Zeus na reverzích. (5) Alexandrovy posmrtné stříbrné tetradrachmy byly v té době nejspolehlivějším zákonným platidlem a jejich zamýšlenými příjemci byli častěji žoldáci. (6) Chremonidská válka tedy přiměla Areuse ukončit tradiční sparťanský zákaz ražení mincí a zároveň přehlížet lakedaimonskou averzi vůči Alexandrovi. To nepředstavovalo žádný problém, protože příjemci mincí by byli cizí žoldáci.

Herakles a jeho symboly se od nynějška stanou součástí sparťanského ražení mincí až do vlády Nabise na přelomu 2. století př. N. L. (7) Je pozoruhodné, že mince Sparty ze 3. století jsou buď anonymní (nesou legendu AA nebo RAKE), nebo jsou vydávány na jméno jediného krále, a jen málokterý helenistický král Sparty je razil. Anonymská skupina bronzových obolů s hlavou Heraklese v lvíčkové čepici na líci a kyjem lemovaným hvězdami Dioskouroie na rubu (např. Obr. 1) byl ražen buď Areusem kolem roku 265 př. nebo jeho bezprostředními nástupci v dekádě 260–250. (8) Bronzové mince Kleomenese III. Přijaly podobný typ, ale s mladistvým Heraklesem. (9) Jeho kyj zůstal na rubu další série bronzů vydaných Kleomenesem, které na líci představily piloi a hvězdy Dioskouroie. (10)

Dioskouroi byl tradičním symbolem Eurypontid-Agiad dyarchy od archaických a klasických období. (11) I když je jejich přítomnost na lakonské keramice ze 6. století nejistá, (12) přesto byli zastoupeni na trůnu Apollóna v Amyklai (13) a na bronzových reliéfech v chrámu Athény Chalkioikos. (14) Kromě toho byla Castorova hrobka ukázána návštěvníkům poblíž agory ve Spartě. (15) Pokud jde o oficiální umění, nemusíme hledat dál než Lysanderovo zasvěcení bronzové skupiny sochařů jeho námořních velitelů, zřízené v Delfách po jeho vítězství v Aigospotamoi v roce 405. (16) Je důležité, že jeho obraz stál vedle těch Dioskourojů, které byly ozdobeny zlatými hvězdami. Zmizení těchto hvězd před bitvou u Leuktry v roce 371 bylo bráno jako znamení sparťanské porážky. (17)

Ve 3. století před naším letopočtem se však síla Dioskouroie jako modelu spartské královské rodiny par excellence oslabila: jejich symboly na bronzech Kleomenese III a jeho nástupců a později symbolů Nabise a jeho předchůdců (obr.2), (18) se vždy doplňovali s Heraklesovými. Oba královské domy ve Spartě prohlásily Herakla za předka. (19) Byl prominentní v archaickém umění Lakonia, především ve vyobrazeních jeho prací. (21) Na základě lakonské bronzové sošky Herakla v brnění a některých vyobrazení obrněného hrdiny v lakonské keramice John Boardman tvrdil, že Herakles ve Spartě sloužil jako paradigma hrdiny válečníka a krále hoplite0. (21) Pausanias (3.15.3) viděl Heraklův chrám přiléhající k městské hradbě Sparty, nedaleko svatyně Heleny. (22) Poznamenává, že kultovní socha Herakla nosila brnění kvůli svému boji proti Hippokoonu a jeho synům. Že králové brali svůj heraklský původ vážně, naznačuje Plutarchos (Cleom. 13.2,16.4), který uvádí, že Kleomenes III byl Aratosem a dalšími návštěvníky jeho dvora vnímán jako jediný potomek Heraklese. Tuto poznámku lze nejlépe interpretovat v domácím kontextu Kleomenesova boje s druhým královským rodem Sparty, který si také nárokoval Herakleanské předky, než v širším kontextu zahrnujícím soupeřící helénistické monarchy: z Kleomenesových současníků tvrdil pouze jeho spojenec Ptolemaios III Euergetes být potomkem Heraklese. (23) Je zajímavé, že Kleomenesovo vznešené chování přisoudili jeho současníci jeho herakleanské krvi. (24)

Trvalý vzhled herakleanských obrazů na mincích helénistického Lakedaimona naznačuje, že hrdina byl upřednostňován před Dioskouroi jako symbolem sparťanské královské rodiny, a to nejen při vědomém napodobování Alexandra Velikého, který rovněž prohlásil Herakla za předka (25). ) ale také proto, že hrdina pohodlně symbolizoval spíše monarchii než dyarchii. Skutečnost, že Herakles byl také hrdinou filozofů (26), mohla zvláště oslovit Kleomenese III., Který byl žákem stoického filozofa Sphairose. (27)

STAVY OPRAVENÉ ZA A OBLASTI I

Kromě zavedení ražby mincí ve 3. století před naším letopočtem Zdálo se, že sparťanští králové podporovali stavbu soch, především vlastních portrétů, doma i v zahraničí. V tom je očekával Lysander, vítěz peloponéské války, který založil bronzové skupiny s kořistí jeho vítězství v Aigospotamoi ve svatyních Apolla v Delphi (27) a Amyklai. (29) V Delfách stál kromě bronzového portrétu, který byl součástí pomníku námořního vítězství, v portugalské státní pokladně druhý portrét Lysandera z mramoru s dlouhými vlasy a plnovousem spolu s kořistí převzatou od Athéňanů během peloponéské války na Chalkidike. (30) V Olympii byly dvě portrétní sochy Areuse I., první představili Eleanové, druhou Ptolemaios II., Jeho spojenec v chremonidské válce. Ten byl pravděpodobně zřízen v roce 266 př. N. L. A byl strategicky umístěn nedaleko od portrétů Ptolemaia I., Antigonose Jednookého a jeho syna Demetriose Poliorketese. (31) Areus byl také aktivní v Delphi, kde v roce 267 př. N. L. Obdržel promanteia a další vyznamenání. (32)

Za vlády Areuse I. byla ve Spartě zřízena bronzová socha řeky Eurotas od Eutychidesa, žáka Lysipposu. (33) Eutychidova sláva spočívala především na jeho soše Tyche z Antiochie, kterou nechal postavit Seleukos I. kolem roku 300 př. pro nově založené město. (34) Místní personifikace jako symboly měst se staly běžnými v raném helénistickém období a bronzové Euroty můžeme předběžně připsat osobní iniciativě Areus I, jako součást jeho programu občanské obnovy.

MINCOVÉ PORTRÉTY KLEOMENŮ III

Služby Eutychida nebyly jediným rysem helénistické Sparty vypůjčené od Seleukidů. Kromě zavedení rozsáhlých sociálních reforem a rozšíření jeho vlivu na Peloponés silou zbraní, Kleomenes III byl také prvním Lakedaimonianským králem, který na své mince umístil svůj vlastní portrét, i když se zdržel pojmenování v legendě (obr. 3) . (35) Na portrétu, na rozdíl od spartského zvyku, nosí královský diadém nástupců, prvek, který tvoří ostrý kontrast se strohým životním stylem, který mu připisoval Plutarch (Cleom. 13). Portrét mince byl velmi pravděpodobně inspirován portrétem Antiocha I. (281–261 př. N. L.) (Obr. 4). (36)

Vliv Seleukidů na Kleomenes je snadno vysvětlen. Ve Spartě v té době kolovaly nejen mince Seleukid (37), ale Kleomenesův otec Leonidas II. Strávil mnoho let před svým nástupem na seleukidský dvůr, pravděpodobně jako vysoce postavený žoldák, a snažil se napodobit životní styl východní monarchové, čímž se doma stal nepopulárním. (38) Jeho syn se evidentně dobře poučil, ale zachoval si takové aspekty královské okázalosti, které byly užitečné pro předání jeho poselství vnějšímu světu, zejména jeho žoldákům. (39)

Od 226/5 do 223/2 B. c. Kleomenesova žoldácká armáda byla dotována Ptolemaiem III. (40) Tento vztah měl přímý dopad na bronzové ražení mincí vydané Kleomenesem z let 226 až 223, které ukazovalo orla na blesku na líci a okřídlený blesk na rubu (obr. 5): jako orli a blesky byly použitý na rubu ptolemaiovských mincí, design Kleomenesových bronzů může být brán jako pocta typům mincí jeho patrona. (41) Ptolemaios navíc požadoval jako rukojmí Kleomenesovy děti a jejich babičku, což mělo pro dynastii fatální důsledky. (42)

KULTURNÍ SOCHA PTOLEMIE III

Ze stejného období (226/5-223/2 př. N. L.) Musí pocházet mírně portrétovaná hlava Ptolemaia III. V parianském mramoru (obr. 6) v životní velikosti. (43) Jedná se o první sochu z parianského mramoru nalezenou v Lakonii, která pochází z období pozdního archaického období. (44) Obrázek byl pravděpodobně dokončen ze dřeva a sádry podle známé techniky používané při portrétování vládce Ptolemaiců. (45) Takové sochy byly obvykle vyráběny v Alexandrii a často byly vyváženy do různých destinací v ptolemaiovském Egejském moři. Hlava je korunována královským diadémem křídla vyrůstající z vlasů, což naznačuje asimilaci Hermesovi. (46) Zastoupení ptolemaických vládců s božskými vlastnostmi může naznačovat kult vládce, což dokazuje nejen samotný Egypt, ale také egyptské závislosti. (47)

Ptolemaiovci začali převzít Hermovy symboly pravděpodobně za vlády Ptolemaia III: některé bronzové mince z Abdery mohou na líci líčit jeho okřídlenou hlavu. (48) Symbolika Hermese jako patrona obchodníků a komunikací a také předzvěsti míru je zřejmá. (49) Spojení ptolemaiovských vládců s Thothem, egyptským Hermem, dokládá dekret kněží z roku 196 př. N. L. na počest Ptolemaia V zapsaného na Rosettském kameni. (50) V tomto dekretu je Hermes-Thoth vydavatelem spravedlnosti, který vítězí nad svými nepřáteli. Seleukidové ve skutečnosti mohli předpokládat, že Ptolemaiovci asimilují vládce k Hermesovi. Portrét Antiocha II s křídly nad diadémem se objevil na mincích vydaných jeho mincovnami Hellespontine. (51) Antiochos Hierax (242?-227 př. N. L.), Současník Ptolemaia III., Umístil posmrtný portrét Antiocha I. s podobnými atributy na jeho mince vydané v Troadě (obr. 7). (52)

Ptolemaios III může být také asimilován s Hermes-Thothem na hliněném těsnění z Edfu, kde drží caduceus a nosí lotosové listy. (53) Drží také caduceus na mincích Marathos ve Fénicii (obr. 8). (54) Je zajímavé, že tyto mince razilo město, nikoli král, a proto je pravděpodobné, že se Ptolemaiovci rozhodli zdůraznit asimilaci na Hermese za účelem zahraničních vztahů. Malá bronzová skupina zápasníků v Istanbulském muzeu, zobrazující vítěze s křídly a lotosovým listem na hlavě, byla interpretována jako triumf Ptolemaia III. Nad barbarskými nepřátelskými variantami skupiny, které ukazují vítěze s egyptskou čelenkou. (55) Bronzová figurka sedícího Hermese v Paříži s křídly na hlavě a lotosovým listem byla také interpretována jako Ptolemaios III. (56)

Hlava Ptolemaia III ve Spartě (obr. 6) je obvykle považována za soukromé zasvěcení, nikoli za oficiální portrét. Co ale představuje oficiální portrét? A jaký je význam božských vlastností, pokud hlava nepatřila kultovní soše? Ptolemaiova finanční podpora obvykle přišla za cenu, jak ukazují rukojmí požadovaní od Kleomenese. V roce 224/3 př. N. L., Asi dva roky poté, co uzavřel svou finanční dohodu s Kleomenesem, byl Ptolemaios jmenován stejnojmenným hrdinou Athén a získal kult výměnou za jeho podporu proti hrozící hrozbě Antigonose Dosona. (57) Sochy Ptolemaia III. Jako stejnojmenného hrdiny Athén byly vztyčeny jak v aténské Agoře, tak v Delfách. (58) Na důkaz sochy sparťanského portrétu s božskými atributy je zřetelnou možností založení kultu Ptolemaia III ve Spartě po vzoru Athén. Možná to založil jeden z jeho úředníků: paralelu nabízí kult Ptolemaia III a Berenike II, který na Théře založil Artemidoros z Perge. (59)

Akrolitická technika Ptolemaiova portrétu byla použita v téměř současné kolosální vousaté hlavě Herakles, asi půl metru vysoké a také v parianském mramoru, nyní v muzeu Sparty (obr. 9). (60) In light of Herakles' political significance for the Hellenistic kings of Sparta, a colossal statue of the hero from this period can only be a product of royal patronage. Its findspot is uncertain, as it was donated to the museum in the 19th century by the Manousakis family, which owned land in various parts of Sparta and its suburbs. (61)

The size suggests that the hero was seated. His neck is contoured for insertion. The rear is flat, rough picked, and forms a jagged edge on top for the application of plaster (Fig. 9, right). He did not wear a lionskin cap, however, as his curly hair is modeled at the top and sides. The bottom of his beard, now lost, was made of a separate piece of marble and pinned on. The marble piecing may have been due to a flaw in the stone on the other hand, it may be evidence that a larger piece is missing, perhaps including the hand of Herakles resting on his chin. His upward gaze indicates that the head was tilted toward the sky. The torso would have been completed in plaster and wood, only his head and limbs being made of marble.

Colossal acrolithic heads with a stepped rear surface for the application of plaster are found mainly in the 3rd and 2nd centuries B.C. Two examples, also in Parian marble, may be associated with Ptolemaic ruler portraits and dated to the reign of Ptolemy III: a posthumous head of Ptolemy I Soter, now in Copenhagen, (62) and a head, probably of Berenike II, from the Athenian Agora. (63) The style of the Herakles head in Sparta points to a date in the second half of the 3rd century B.C., but is hard to pin down more closely. It draws on Lysippan prototypes, especially the seated types of Herakles Epitrapezios (64) and Herakles Resting after Cleaning the Augean Stables (in Taranto). (65) The latter supported his head on his hand and gazed up, as does the Herakles in Sparta. (66) This type is now mainly known from miniature copies in which Herakles rests his right cheek on his hand, but there is a variant reproduced on a bronze statuette in Paris and on a gold quarter-stater of Herakleia in Lucania, dated ca. 281-278 B. C., (67) in which Herakles' hand is placed directly on his chin in a gesture similar to the one suggested for the Spartan head.

The Herakles in Sparta, then, probably sat on a rock, looking up, chin resting on his hand. The Lysippan connection does not necessarily mean that the sculptor was a close follower of Lysippos, since the master's Her akles types were popular all over the Greek world. The acrolithic technique, mixing stone with plaster and wood, indicates that the statue stood in a sheltered position, and the colossal size suggests a cult statue. The fact that only the head and limbs were of stone equally suggests that his torso was not naked. He may well be associated with the Herakles in armor seen by Pausanias (3.15.3) in his temple near the city wall.

Because Nabis was thought to be the first Spartan ruler to reproduce a seated Herakles on coinage (Fig. 10), (68) the head in the Sparta Museum has been assigned to his reign. The statue was tentatively reconstructed following the coin type, with the figure seated on a rock, right hand resting on club, left placed on the rock. (69) We have seen, however, that the head of Herakles in the Sparta Museum probably followed the iconographic scheme of the Lysippan Herakles in Taranto, gazing up, chin resting on hand. Moreover, Nabis was not the first to mint coins of the seated Herakles type. A group of tetradrachms with a seated Herakles on the reverse and the head of Athena on the obverse (e.g., Fig. 11), not carrying Nabis's name, is now attributed to his predecessors, Lykourgos and Machanidas (219-207 B.C.). (70) The Athena head was inspired by a gold stater of Alexander with Nike on the reverse it may, in fact, have reached Sparta via an imitation coin type issued by Antiochos 11. (71) A similar coin type with the head of Athena on the obverse and Nike on the reverse was minted by Side in the early 2nd century (Fig. 12). (72) More to the point, the seated Herakles on the Spartan coins is not a statuary type. It was copied after a coin type used in the mints of Antiochos I at Sardis (or Smyrna) and Magnesia ad Sipylum, and in the mints of Antiochos II at Temnos(?), Myrina, Kyme, and Phokaia (Fig. 4). (73) It is interesting that the coin type of seated Herakles issued by Antiochos II was adapted by Euthydemos of Bactria as well (Fig. 13), possibly around the same time as the Spartan coins (ca. 208-206 B.C.). (74)

The dissociation of the Herakles head in Sparta (Fig. 9) from the coin type of Nabis (Fig. 10) allows fresh speculation as to possible patronage. Given the insistence of Kleomenes III that he was the only progeny of Herakles, and his un-Spartan interest in art (as indicated by the plundering of the statues and paintings of Megalopolis), (75) he might well have commissioned a cult statue of Herakles as a paradigm of the soldier king. The fact that he took the unprecedented step of introducing royal portraits to Spartan coinage signifies that he understood well the value of propaganda abroad, while the dedication in Sparta itself of a colossal cult statue of Herakles as his royal ancestor points to a systematic manipulation of the arts to convey domestic political messages as well.

The preceding survey has made clear that, in an effort to reclaim sovereignty over the Peloponnese, a handful of 3rd-century B.C. Spartan kings adopted un-Spartan policies aimed at the outside world, following current political and artistic trends in other Hellenistic kingdoms. Some of these policies had been anticipated by Lysander, victor of the Peloponnesian War. The Hellenistic kings of Sparta imitated Alexander's successors in their patronage of the arts and in the dissemination of royal portraits, both on coins and in statuary erected in Panhellenic sanctuaries. Sculpture from 3rd-century Sparta provides evidence of ruler cult (albeit imported) and the promotion of Herakles as the divine ancestor of the royal line.

(1.) For the battle of Leuktra and its consequences, see Cartledge 2002, pp. 251-259.

Early versions of this paper were presented at the 106th Annual Meeting of the Archaeological Institute of America held in Boston in January 2005 (under the title "Keeping Up with the Seleucids and the Ptolemies") and at the international conference "Sparta and Laconia from Prehistory to Premodern," held in Sparta in March 2005. I am grateful to Graham Shipley and Ellen Millender for inviting me to participate in their Spartan colloquium at the AIA meeting Andrew Meadows of the British Museum Coin Room for access to the coins discussed in this article and for numismatic advice Catherine Lorber for sharing her views on a possible portrait of Ptolemy III on coins of Abdera Stella Raftopoulou for information on the heads of Herakles and Ptolemy III in the Sparta Museum and Paul Cartledge and Ellen Millender for historical advice. I am also indebted to Charles Watkinson for his encouragement, and to the two anonymous Hesperia reviewers for their constructive criticism.

The coins illustrated in this article are not reproduced to scale.

(2.) On the history of Sparta in the 3rd century B.C., See Oliva 1971, pp. 201-318 Shimron 1972 Cartledge and Spawforth 2002, pp. 28-79.

(3.) Plut. Cleorn. 11.3. The dyarchy officially came to an end under the Eurypontid Lykourgos in 217 B.c.: Cartledge and Spawforth 2002, p. 64.

(4.) On the coinage of Sparta, see Grunauer-von Hoerschelmann 1978 Morkholm 1991, pp. 149-150, pls. 24,25.

(5.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 1, group I. On the significance of Areus's Alexandrine coinage, see Cartledge and Spawforth 2002, p. 35.

(6.) Morkholm 1991, p. 36 Price 1991, pp. 155-166 (Peloponnesian Alexanders) Meadows 2001, p. 56.

(8.) Grunauer-von Hoerschelmann, 1978, pl. 1, group 11 Morkholm 1991, pp.149-150.

(9.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 4, group VI.

(10.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 4, group VII.

(11.) Cartledge and Spawforth 2002, p. 63.

(16.) Plut. Lys.18.1 Mor. 395B, 397F Paus.10.9.7-8 Syll. (3) 115. Jacquemin 1999, p. 338, no. 322. On the naval battle of Aigospotamoi, see Cartledge 2002, p. 225.

(18). Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 4, group VIII, pl. 5, group VIII, and pl.7, group X.

(19.) Huttner 1997, pp. 43-64. The earliest source is Pind. Pyth. 10.1-4. On Herakles as role model for royalty, see huttner 1997, pp.221-323.

(21.) Kassel, Staatliche Museen Br. 17: Boardman 1992. I am grateful to John Boardman for drawing my attention to this publication.

(22.) The location of this temple is unknown.

(23.) Theoc. Id 17.26 OGIS 54 Huttner 1997, pp. 124-129. The Antigonids only assumed a Heraklean persona under Philip V (221-179 B.C.): Huttner 1997, pp. 166-174.

(24.) Plut. Cleom. 13.2, 16.4 Huttner 1997, p. 54.

(25.) Palagia 1986, pp. 138-142 Huttner 1997, pp. 86-123.

(27.) Plut. Cleom. 11.2 Shimron 1972, p. 33. On Kleomenes III and Stoic philosophy, see Erskine 1990, pp. 123-149.

(31.) Paus. 6.12.5,15.8 Syll. (3) 433.

(34.) Overbeck 1868, nos. 1530-1531 Meyer 2000 Andreae 2001, pp. 67-68 Schmalz 2002.

(35.) On the reign of Kleomenes, see Cartledge and Spawforth 2002, pp. 4958. For anonymous silver tetradrachms with a royal portrait attributed to Kleomenes III and dated to the years of his military campaigns in the Peloponnese (227-222 B.C.), see Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pp. 7-16, pl. 2, group III Morkholm 1991, p.149, pl. 34, č. 505. Areus had issued coins in his name but they did not feature his portrait. Nabis was the only king of Sparta who dared to do both: see below, Fig. 10, and Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 6, group IX, no. 17.

(36.) As shown on his own coins and those of Antiochos II (261-246 B.C.): Houghton and Lorber 2002, pls. 18-20,22,23. On the Seleukid overtones of Kleomenes' coin portrait, see Grunauer-von Hoerschelmann 1978, p. 8 Cartledge and Spawforth 2002, p. 55.

(37.) Tetradrachm of Antiochos II found in Sparta (hoard buried ca. 222 B.C.): Thompson, Morkholm, and Kraay 1973, no. 181.

(38.) Plut. Věky. 3.6, 10.2. Cartledge and Spawforth 2002, p. 238, n.10. The date of his exile is uncertain. Plutarch says that he lived in the court of Seleukos I (312-281 B.C.) but Antiochos I (281-261 B.C.) is more likely. Kleonymos, the father of Leonidas II, had acted as regent to Areus I: Paus. 3.6.2 Cartledge and Spawforth 2002, p. 30. His defection to Pyrrhos in 272 may have precipitated his son's exile: Plut. Pyrrh. 26.9 Mor. 219F.

(39.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, p.11 Cartledge and Spawforth 2002, p. 55.

(40.) Cartledge and Spawforth 2002, p. 54 Holbl 2001, pp. 52-53.

(41.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 3, groups IV and V Bringmann and Noeske 2000, pp. 238-240.

(43.) Sparta, Archaeological Museum 5366. Rumpf 1963 Kyrieleis 1975, pp. 34, 145, 169, no. C 8, pl. 24:1.

(44.) On Late Archaic sculpture in Parian marble from Lakonia, see Palagia 1993.

(45.) Kyrieleis 1975, pp. 130-136 Laronde and Queyrel 2001, pp. 757-759.

(46.) The wings were mistaken for bull's horns and Ptolemy was interpreted as a new Dionysos by Rumpf (1963), followed by Kyrieleis (1975, p. 169).

(48.) I am grateful to Catherine Lorber for explaining her reasons for identifying the ruler on the Abdera coins as Ptolemy III. He had previously been identified as Ptolemy II: see Svoronos 1904, p. [sigma]l[sigma][tau],, no. 929, with arguments to the contrary in Ashton 1998. On Ptolemy III assimilated to Hermes, see Svoronos 1904, p. [sigma][xi][gamma] Kyrieleis 1973.

(49.) Cf. Laubscher 1992, p. 320.

(50.) OGIS 90 Kyrieleis 1973, p. 143 Holbl 2001, p. 165, n. 38.

(51.) Houghton and Lorber 2002, p. 177, nos. 490-492, pl. 23. On Seleukid coin portraits with wings, see also Fleischer 1991, pp. 21-22.

(52.) Houghton and Lorber 2002, pp. 306-309, nos. 871, 872, 874-877, pl. 41.

(53.) Milne 1916, p. 91, č. 68, pl. 4.

(54.) Svoronos 1904, p. [sigma][xi][gamma], nos. 1073-1088, pl. 31.

(55.) Istanbul, Archaeological Museum 190. Kyrieleis 1973.

(56.) Paris, Louvre Br 4305. Laubscher 1992.

(57.) Habicht 1997, p. 182 Holbl 2001, p. 52.

(59.) Hiller von Gaertringen 1899, p. 172 1904, pp. 100-101 Bagnall 1976, p.134 Palagia 1992, p. 171, n. 5.

(60.) Sparta, Archaeological Museum 52. LIMC IV, 1988, p. 790, no. 1312, s.v. Herakles (O. Palagia) Damaskos 2002. The head was damaged by fire. The acrolithic technique was also employed in colossal statues of the Roman period from Lakonia: examples include a head of Helen in Taygetos marble (Sparta, Archaeological Museum 571: Palagia 2001, pp. 291-295, fig. 5) and a head of Dionysos (Sparta, Archaeological Museum 728: Damaskos 2002, p. 118, figs. 3-5).

(61.) A findspot on the acropolis of Sparta is proposed by Damaskos (2002, p. 117), whereas Kourinou (2000, p. 205, n. 695) tentatively suggests the area of Psychiko.

(62.) Ny Carlsberg Glyptotek 2300. Kyrieleis 1975, p. 165, no. A 3, pls. 4,5.

(63.) Athens, Agora Museum S 551. Stewart 1998 Palagia, forthcoming.

(64.) LIMC IV, 1988, pp. 774-775, nos. 957-979, s.v. Herakles (O. Palagia) Moreno 1995, pp. 140-147, 347-351.

(65.) LIMC IV, 1988, pp. 773-774, nos. 927-940, s.v. Herakles (O. Palagia) Moreno 1995, pp. 281-288, 374-379. The original was taken to Rome in 209 B. c.: LIMC IV, p. 773.

(66.) The head of Herakles in Sparta is considered a variant of the Taranto type by Moreno (1995, p. 286).

(67.) Bronze statuette: Paris, Cabinet des Medailles 558. LIMC IV, 1988, p. 774, no. 938, s.v. Herakles (O. Palagia). Gold quarter-stater: LIMC IV, 1988, p. 773, no. 930, s.v. Herakles (O. Palagia) Van Keuren 1994, pp. 38-39, 88, pl. 22, č. 124 Moreno 1995, p. 284, fig. 4.41.2.

(68.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 6, group IX, no. 17. A portrait of Nabis is on the obverse, his name on the reverse.

(69.) Damaskos 2002, pp. 119-120.

(70.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, pl. 6, group IX, nos. 1-16 Morkholm 1991, p. 150.

(71.) Gold staters issued by the mints of Antiochos II at Sardis and Tarsos: Houghton and Lorber 2002, p.184, no. 517, pl. 25 p. 198, nos. 559-560, pl. 26. Alexander's Athena type: Morkholm 1991, p. 50, pl. 3, č. 38,47 Price 1991, pls. 1-4.

(72.) Franke, Leschhorn, Muller, and Nolle 1988, pp. 24-31, pl. 1 Morkholm 1991, p. 143, pl. 33, č. 481.

(73.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, p. 27 Houghton and Lorber 2002, pp. 122-123, nos. 313, 318, pp. 178-182, nos. 497, 500-501, 503-505, 509-512, pls. 17-18, 23-25.

(74.) Grunauer-von Hoerschelmann 1978, p. 27 Morkholm 1991, p.121, pl. 25, nos. 383-386 Holt 1999, p. 131, pls. 24-25.

Andreae, B. 2001. Skulptur des Hellenismus, Munich.

Ashton, R. 1998. "Hellenistic Bronze Coins of Abdera with a Male Portrait," in Studies in Greek Numismatics in Memory of Martin jessop Price, ed. R. Ashton and S. Hurter, London, pp. 17-21.

Bagnall, R. 1976. The Administration of the Ptolemaic Possessions outside Egypt, Leiden.

Boardman, J. 1992. "'For You Are the Progeny of Unconquered Herakles," in [PHI]l[lambda]O[lambda][alpha][kappa][omega] v: Lakonian Studies in Honour of Hector Catling, ed. J. M. Sanders, London, pp. 25-29.

Bringmann, K., and H.-C. Noeske. 2000. Schenkungen hellenistischer Herrscher an griechische Stadte und Heiligtumer 2.1: Geben und Nehmen: Monarchische Wohltatigkeit und Selbstdarstellung im Zeitalter des Hellenismus, Berlin.

Cartledge, P 2002. Sparta and Lakonia: A Regional History, 1300-362 RC, 2nd ed., London.

Cartledge, P, and A. Spawforth. 2002. Hellenistic and Roman Sparta: A Tale of Two Cities, 2nd ed., London.

Damaskos, D. 2002. "Ein kolossaler Herakleskopf aus Sparta," AntP 28, pp. 117-124.

Erskine, A. 1990. The Hellenistic Stoa: Political Thought andAction, Ithaca.

Fleischer, R. 1991. Studien zur seleukidischen Kunst 1: Herrscherbildnisse, Mainz.

Franke, P R., W. Leschhorn, B. Muller, and J. Nolle. 1988. Side: Munzpragung, Inschriften, und Geschichte einer antiken Stadt in der Turkei, Saarbrucken.

Grunauer-von Hoerschelmann, S. 1978. Die Munzpragung der Lakedaimonier, Berlin.

Habicht, C. 1997. Athens from, Alexander to Antony, trans. D. L. Schneider, Cambridge, Mass.

Hiller von Gaertringen, R 1899. Thera I: Die Insel Thera in Altertum und Gegenwart, Berlin.

-. 1904. Thera III: Stadtgeschichte von Thera, Berlin.

Holbl, G. 2001- A History of the Ptolemaic Empire, London.

Holt, F. L.1999. Thundering Zeus: The Making of Hellenistic Bactria, Berkeley.

Houghton, A., and C. Lorber. 2002. Seleucid Coins: A Comprehensive Catalogue 1: Seleucus I through Antiochus III, New York.

Huttner, U. 1997. Die politische Rolle der Heraklesgestalt im griechischen Herrschertum, Stuttgart.

Jacquemin, A. 1999. Offrandes monumentales a Delphes, Paris.

Kourinou, E. 2000. [TEXT NOT REPRODUCIBLE IN ASCII] Athens.

Kyrieleis, H. 1973. [TEXT NOT REPRODUCIBLE IN ASCII] AntP 12, pp. 133-147.

-. 1975. Bildnisse der Ptolemaer, Berlin.

Laronde, A., and R Queyrel. 2001. "Un nouveau portrait de Ptolemee III a Apollonia de Cyrenaique," CRAI 2001, pp. 737-782.

Laubscher, H. P 1992. "Ein Ptolemaer als Hermes," in Kotinos: Festschrift fur Erika Simon, ed. H. Froning, T. Holscher, and H. Mielsch, Mainz, pp. 317-322.

Meadows, A. 2001. "Money, Freedom, and Empire in the Hellenistic World," in Money and Its Uses in the Ancient Greek World ed. A. Meadows and K. Shipton, Oxford, pp. 53-63.

Meyer, M. 2000. "Bronzestatuetten im Typus der Tyche von Antiocheia," Kolnjb 33, pp. 185-195.

Milne, J. G. 1916. "Ptolemaic Seal Impressions," JHS 36, pp. 87-101.

Moreno, E 1995. Lisippo: L'arte e la fortuna, Milan.

Morkholm, O. 1991. Early Hellenistic Coinage. From the Accession of Alexander to the Peace of Apamea 336-188 B.C.), Cambridge.

Oliva, P 1971. Sparta and Her Social Problems, trans. I. Urwin-Lewitova, Amsterdam.

Overbeck, J. 1868. Die antiken Schriftquellen zur Geschichte der bildenden Kunste bei den Griechen, Leipzig.

Palagia, O. 1986. "Imitation of Herakles in Ruler Portraiture: A Survey, from Alexander to Maximinus Daza," Boreas 9, pp. 137-151.

--.1992. "Cult and Allegory: The Life Story of Artemidoros of Perge," in [PHI]l[lambda]O[lambda][alpha][kappa][omega]v: Laconian Studies in Honour of Hector Catling, ed. J. M. Sanders, London, pp. 171-177.

-. 1993. "A Marble Athena Promachos from the Acropolis of Sparta," in Sculpture from Arcadia and Laconia. Proceedings of an International Conference Held at the American School of Classical Studies at Athens, April 10-14, 1992, ed. O. Palagia and W. Coulson, Oxford, pp. 167-175.

-. 2001. "Sculptures from Roman Sparta," in [TEXT NOT REPRODUCIBLE IN ASCII] ed. A. Alexandri and I. Leventi, Athens, pp. 285-300.

-. Nadcházející. "Berenice II in Athens," in Early Hellenistic Portraiture: Image, Style, Context, ed. R. von den Hoff and P Schultz, Cambridge.

Pipili, M. 1987. Laconian Iconography of the Sixth Century B.C., Oxford.

Price, M. J. 1991. The Coinage in the Name of Alexander the Great and Philip Arrhidaeus: A British Museum Catalogue, Zurich.

Rumpf, A. 1963. "Ein Kopf im Museum zu Sparta," AM 78, pp. 176-199.

Schmalz, B. 2002. "Zur Tyche von Antiocheia," in [TEXT NOT REPRODUCIBLE IN ASCII] Suppl. 1), ed. D. Damaskos, Athens, pp. 233-240.

Shimron, B. 1972. Late Sparta: The Spartan Revolution, 243-146 B.C., Buffalo.

Stewart, A. 1998. "Goddess or Queen? A Colossal Marble Head in the Athenian Agora," in Regional Schools in Hellenistic Sculpture. Proceedings of an International Conference Held at the American School of Classical Studies at Athens, March 15-17, 1996, ed. O. Palagia and W. Coulson, Oxford, pp. 83-91.

Svoronos, I. N. 1904. [TEXT NOT REPRODUCIBLE IN ASCII] 1, Athens.

Thompson, M., O. Morkholm, and C. M. Kraay. 1973. An Inventory of Greek Coin Hoards, New York.


Coins and Coinage at Euesperides1

The coinage of Euesperides was always minor in comparison with that of Cyrene, or even of Barca. But its sporadic issues do have an interest of their own. At this session we are also concerned with the city, and I wish to suggest what we can learn from the numismatic evidence — not just from the coins struck there, but from the coins of other mints which have been found there.

It is preferable to speak generally of the ‘coinage’ of Euesperides rather than of its ‘mint’, for it seems certain that some of the issues bearing the city's name were actually produced at Cyrene, as indeed were also some issues of Barca. The coinage of Euesperides was always small in comparison with the older and much richer coinage of Cyrene. It is instructive that the catalogue proper of Robinson's BMC Cyrenaica requires 90 pages to list the autonomous and Ptolemaic coins struck at Cyrene, 18 for those of Barca, just 4 for Euesperides.

For Euesperides there are no archaic tetradrachms, the denomination so prominent in a variety of types at Cyrene. The earliest Euesperidean coin in BMC , a drachm of types silphium/dolphin, is assigned by Robinson to before 480 BC.


The Coin Portrait Types of the Empress Sabina

Fae Amiro is a PhD candidate at McMaster University in Hamilton, Ontario. Her research focus is Roman portraiture, and she is currently writing a dissertation on the portraiture of the Imperial house during the reign of the emperor Hadrian, which addresses broader questions of portrait type creation and the dissemination of sculpture throughout the Roman empire. She was a participant in the 2017 Eric P. Newman Graduate Seminar.

The empress Sabina is not a figure who is frequently given much attention, due in part to her lack of prominence in the literary record. She was wife of the emperor Hadrian and they are said to have had an unhappy marriage, but not much else is known. Her coinage, however, has received more scholarly attention, because it was issued in larger numbers than that of any previous empress and features a good deal of variety in its portraiture. The question of the true chronology of her coinage has been debated for ninety years. However, few have addressed the reasons behind the changes observable in the coinage, in particular the impetus behind its start date and the introductions of new types.

Fig. 1: Sabina aureus with turban portrait type, ca. 128–131 (ANS 1960.175.30).

In order to address these problems, I conducted a die study of the aurei which display the portrait of the empress Sabina. This had not previously been done and is the best way to form a relative chronological sequence for coinage. The die-link sequence confirms the following chronology for the portrait types which appear on the aurei. First is a type called the turban, dating to 128 C.E. (Fig. 1). The next type is Sabina’s main portrait type, the queue, which was probably introduced in the year 131 C. E. (Fig. 3). The Aphrodite type comes next, around 133/134, and was in use until her death and shortly thereafter. Following her death in 136/7, she was consecrated as a diva and a posthumous issue was created to commemorate this.

So, this answers the question of the true sequence of the types. The reasons for the creation of the last two types, the Aphrodite and posthumous types, are well understood. The Aphrodite is represented in a classicizing style, which is associated with Hadrian’s return to Rome after his trips in the east. The posthumous type was created to commemorate her consecration.

Fig. 3: Sabina aureus with queue portrait type, ca. 131–136 (ANS 1960.175.29).

The impetus behind the creation of the other types is harder to address. The motivation behind the start of coining for the empress in 128, eleven years into Hadrian’s reign, is unclear. Previously scholars believed that it was because Sabina gained the title of Augusta in that year, but this has been proven incorrect by Eck and the results of the die study. Most likely a number of factors came together at the right time to inspire this change: the ten year anniversary of a reign was a common time for coinage reform, the imperial couple had just returned from a trip abroad and were about to embark on another one, there were no other Augustae alive at the time, and Sabina’s presence on coinage may have helped advertise the family’s prestige, given her relation to the imperial family of the previous dynasty. This last point is supported by the style of the portrait, which resembles that of her mother, Matidia, who was Trajan’s niece (Fig. 2).

Scholars have previously believed that the queue type was introduced to form a visual connection between Sabina and her predecessor, Plotina. However, there are a number of problems with this assessment. This message would have been redundant, since the turban already showed dynastic continuity, and untimely, since Plotina had died eight years previous. A side by side comparison shows that the very assertion that they look alike has been overstated, especially given the prevalence of ponytail-style hairdos among women at this time (Fig. 4). The motivation for the creation of the type is more likely the opposite, that it actually represents a stylistic departure from the previous dynasty and the introduction of a uniquely Hadrianic style.

More work needs to be done, but the results so far show that Sabina’s life events, particularly in association with Hadrian’s imperial travels, had an effect on the appearance of her coin portraits.


Obsah

Cyrenaica had been incorporated into the Ptolemaic realm in 323 BC, by Ptolemy I Soter shortly after the death of Alexander the Great. The region proved difficult to control and around 300 BC, Ptolemy I entrusted the region to Magas, son of his wife Berenice I by an earlier marriage. After Ptolemy I's death, Magas asserted his independence and engaged in warfare with his successor Ptolemy II Philadelphus. Around 275 BC, Magas married Apama, who came from the Seleucid dynasty, which had become enemies of the Ptolemies. [2] Berenice II was their only child. When Ptolemy II renewed his efforts to reach a settlement with Magas of Cyrene in the late 250s BC, it was agreed that Berenice would be married to her cousin, the future Ptolemy III, who was Ptolemy II's heir. [3] [4]

The astronomer Gaius Julius Hyginus claims that when Berenice's father Magas and his troops were routed in battle, Berenice mounted a horse, rallied the remaining forces, killed many of the enemy, and drove the rest to retreat. [5] The veracity of this story is unclear and the battle in question is not otherwise attested, but "it is not on the face of it impossible." [6]

Queen of Cyrene Edit

Around 250 BC, Magas died, making Berenice ruling queen of Cyrene. At this point, Berenice's mother Apame refused to honour the marriage agreement with the Ptolemies and invited an Antigonid prince, Demetrius the Fair to Cyrene to marry Berenice instead. With Apame's help, Demetrius seized control of the city. Allegedly, Demetrius and Apame became lovers. Berenice is said to have discovered them in bed together and had him assassinated. Apame was spared. [7] Control of Cyrene was then entrusted to a republican government, led by two Cyrenaeans named Ecdelus and Demophanes, until Berenice's actual wedding to Ptolemy III in 246 BC after his accession to the throne. [4] [8]

Queen of Egypt Edit

Berenice married Ptolemy III in 246 BC after his accession to the throne. [8] This brought Cyrenaica back into the Ptolemaic realm, where it would remain until her great-great-grandson Ptolemy Apion left it to the Roman Republic in his will in 96 BC.

Ruler cult Edit

In 244 or 243 BC, Berenice and her husband were incorporated into the Ptolemaic state cults and worshipped as the Theoi Euergetai (Benefactor Gods), alongside Alexander the Great and the earlier Ptolemies. [8] [11] Berenice was also worshipped as a goddess on her own, Thea Euergetis (Benefactor Goddess). She was often equated with Aphrodite and Isis and came to be particularly associated with protection against shipwrecks. Most of the evidence for this cult derives from the reign of Ptolemy IV or later, but a cult in her honour is attested in the Fayyum in Ptolemy III's reign. [12] This cult closely parallels that offered to her mother-in-law, Arsinoe II, who was also equated with Aphrodite and Isis, and associated with protection from shipwrecks. The parallelism is also presented on the gold coinage minted posthumously in honour of the two queens. The coinage of Arsinoe II bears a pair of cornucopiae on the reverse side, while that of Berenice bears a single cornucopia.

Berenice's Lock Edit

Berenice's divinity is closely connected with the story of "Berenice's Lock". According to this story, Berenice vowed to sacrifice her long hair as a votive offering if Ptolemy III returned safely from battle during the Third Syrian War. She dedicated her tresses to and placed them in the temple at Cape Zephyrium in Alexandria, where Arsinoe II was worshipped as Aphrodite, but the next morning the tresses had disappeared. Conon of Samos, the court astronomer identified a constellation as the missing hair, claiming that Aphrodite had placed it in the sky as an acknowledgement of Berenice's sacrifice. The constellation is known to this day as Coma Berenices (Latin for 'Berenice's Lock'). [13] It is unclear whether this event took place before or after Ptolemy's return Branko Van Oppen de Ruiter suggests that it happened after Ptolemy's return (around March–June or May 245 BC). [14] This episode served to link Berenice with the goddess Isis in her role as goddess of rebirth, since she was meant to have dedicated a lock of her own hair at Koptos in mourning for her husband Osiris. [15] [12]

The story was widely propagated by the Ptolemaic court. Seals were produced depicting Berenice with a shaved head and the attributes of Isis/Demeter. [16] [12] The poet Callimachus, who was based in the Ptolemaic court, celebrated the event in a poem, The Lock of Berenice, of which only a few lines remain. [17] The first century BC Roman poet Catullus produced a loose translation or adaptation of the poem in Latin, [18] and a prose summary appears in Hyginus' De Astronomica. [5] [13] The story was popular in the early modern period, when it was illustrated by many neoclassical painters.

Panhellenic Games Edit

Berenice entered a chariot team in the Nemean Games of 243 or 241 BC and was victorious. The success is celebrated in another poem by Callimachus' Victory of Berenice. This poem connects Berenice with Io, a lover of Zeus in Greek mythology, who was also connected with Isis by contemporary Greeks. [19] [12] According to Hyginus, she also entered a team in the Olympic games at some unknown date. [5] [8]

Úpravy smrti

Ptolemy III died in late 222 BC and was succeeded by his son by Berenice, Ptolemy IV Philopator. Berenice died soon after, in early 221 BC. Polybius states that she was poisoned, as part of a general purge of the royal family by the new king's regent Sosibius. [20] [8] She continued to be venerated in the state ruler cult. By 211 BC, she had her own priestess, the athlophorus ('prize-bearer'), who marched in processions in Alexandria behind the priest of Alexander the Great and the Ptolemies, and the canephorus of the deified Arsinoe II. [6]

With Ptolemy III she had the following children: [21]

název Image Narození Smrt Poznámky
Arsinoe III 246/5 BC 204 BC Married her brother Ptolemy IV in 220 BC.
Ptolemy IV Philopator May/June 244 BC July/August 204 BC King of Egypt from 222 - 204 BC.
A son July/August 243 BC Perhaps 221 BC Name unknown, possibly 'Lysimachus'. He was probably killed in or before the political purge of 221 BC. [22]
Alexander September/October 242 BC Perhaps 221 BC He was probably killed in or before the political purge of 221 BC. [23]
Magas November/December 241 BC 221 BC Scalded to death in his bath by Theogos or Theodotus, at the orders of Ptolemy IV. [24]
Berenice January/February 239 BC February/March 238 BC Posthumously deified on 7 March 238 BC by the Canopus Decree, as Berenice Anasse Parthenon (Berenice, mistress of virgins). [25]

The city of Euesperides (now the Libyan city of Benghazi) was renamed Berenice in her honour, a name it retained until the Middle Ages.

The asteroid 653 Berenike, discovered in 1907, also is named after Queen Berenice. [26]


Podívejte se na video: The Photography of Berenice Abbott (Leden 2022).