Historie podcastů

DeWitt Clinton Poole

DeWitt Clinton Poole


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

DeWitt Clinton Poole Jr., syn DeWitt Clinton Poole, starší, se narodil 28. října 1885 na americkém armádním stanovišti poblíž Vancouveru ve Washingtonu. Jeho otec byl veteránem americké občanské války a siouxských válek v Jižní Dakotě. V roce 1906 navštěvoval University of Wisconsin a v roce 1910 získal magisterský diplom z University George Washingtona.

V roce 1911 našel práci u Úřadu obchodních dohod amerického ministerstva zahraničí. Později téhož roku byl poslán na první zahraniční službu jako vicekonzul v Berlíně, kde pracoval až do roku 1914, kdy byl převezen do Paříže. V roce 1916 byl povýšen na amerického konzula v Paříži. Následující rok byl poslán do Ruska, aby sloužil jako generální konzul v Moskvě.

Poole přijel 1. září 1917 stejným vlakem jako Somerset Maugham. Pracoval s MI6 a byl poslán do Ruska, aby pomohl podpořit prozatímní vládu, která převzala moc po abdikaci cara Mikuláše II. Poté, co Lenin získal moc, se Poole stal vedoucím špionážní sítě, která se snažila odstranit bolševickou administrativu. V květnu 1918 se Poole stal generálním konzulem v Moskvě.

Poolovým hlavním agentem v Rusku byl Xenophon Kalamatiano. Důležité vojenské informace získával od plukovníka Alexandra V. Friedeho, člena ruského generálního štábu. Friede mu také dodal ruský pas vystavený na jméno Sergeje Nikolajeviče Serpukhovského. To mu umožnilo cestovat po Rusku a úspěšně vytvořil špionážní síť na Ukrajině. Podle jedné zprávy zaslané Dewitt Clinton Poole síť zahrnovala sedm agentů a dva kurýry.

Prezident Woodrow Wilson byl původně proti intervenci proti bolševické vládě. Bylo to částečně proto, že nechtěl udělat nic, co by zvýšilo moc britské a francouzské říše. Za druhé, jako demokrat neměl touhu a nechtěl pomoci návratu ruské monarchie. V březnu 1918 zaslal bolševické vládě prostřednictvím amerického konzulátu v Moskvě telegram: „Celé srdce lidu Spojených států je s lidmi v Rusku ve snaze navždy se osvobodit od autokratické vlády a stát se pány svého vlastního osudu. “

V dubnu 1918 poslal Mansfield Smith-Cumming, vedoucí MI6 George Reillyho do Ruska. Připojil se k týmu, který zahrnoval Roberta Bruce Lockharta, vedoucího speciální mise sovětské vlády v hodnosti úřadujícího britského generálního konzula, George Alexandra Hilla, Paula Dukese, Cudberta Thornhilla, Ernesta Boyce, Oswalda Raynera a Stephena Alleye. Hlavním cílem této skupiny bylo dosáhnout svržení Lenina a bolševické vlády. DeWitt Clinton Poole se připojil k tomuto spiknutí.

3. srpna 1918 se archanděla zmocnilo 1500 britských a francouzských vojsk pod velením generálmajora Fredericka Cuthberta Poola. Následujícího rána Cheka shromáždil 200 britských a francouzských obyvatel v Moskvě. Američtí občané jako Kalamatiano zůstali nedotčeni, protože americké síly se k invazi nepřipojily až následující měsíc. Podle Alexandra Orlova, tajného agenta pracujícího pro Cheka: „Lenin dospěl k závěru, že Britové a Francouzi rozhodně chystají svržení sovětské vlády. Navrhl Dzerhinskému, že by bylo dobré, kdyby Cheka mohl chytit cizí plotry při činu a vystavují je světu. “

To léto se Jan Buikis, sovětský voják, spojil s Francisem Cromiem, námořním atašé na britském velvyslanectví, a požádal o schůzku s Robertem Brucem Lockhartem. 14. srpna 1918 se Buikis a plukovník Eduard Berzin setkali s Lockhartem. Berzin Lockhartovi řekl, že mezi lettskými jednotkami došlo k vážné nevoli a požádal o peníze na financování protibolševického převratu. Lockhartovi, který popsal Berzina jako „vysokého mohutného muže s jasnými rysy a tvrdýma ocelovýma očima“, Berzen zapůsobil. Lockhartovi řekl, že je vrchním velitelem lettských (lotyšských) pluků, které od revoluce chránily bolševickou vládu. Berzin trval na tom, že tyto pluky se pro Lenina ukázaly jako nepostradatelné, čímž zachránil svůj režim před několika pokusy o státní převrat.

Lockhart tvrdil, že zpočátku byl vůči Berzinovi podezřelý, ale byl přesvědčen dopisem, který poslal Cromie: „Vždy jsem se střežil před agenty provokatéry a pečlivě jsem dopis prozkoumal. Nepochybně to bylo od Cromie. Rukopis byl jeho ... Dopis byl zakončen doporučením Berzina jako muže, který by nám mohl poskytnout nějakou službu. “ Lockhart také věřil Berzinovu tvrzení, že lotyšské pluky ztratily veškeré nadšení pro ochranu revoluční vlády a chtěly se vrátit do Lotyšska. Další agent zapojený do spiknutí, George Alexander Hill, také věřil, že Berzin mluví pravdu a muži jsou v ideální pozici pro svržení bolševické vlády: „Letty byly základním kamenem a základem sovětské vlády. Strážili Kreml , zásoby zlata a munice. "

Robert Bruce Lockhart zařídil, aby to byla spojenecká operace. Dne 25. srpna 1918 se generální konzul Dewitt Clinton Poole zúčastnil setkání s francouzským generálním konzulem Josephem Fernandem Grenardem, kde byla projednávána zápletka. Xenophon Kalamatiano zařídil, aby na operaci bylo přispěno 200 000 rublů. Peníze na podnik přispěl i plukovník Henri de Vertemont, přední francouzský zpravodajský agent v Rusku. Během příštího týdne se George Reilly, Ernest Boyce a George Alexander Hill pravidelně scházeli s plukovníkem Eduardem Berzinem, kde plánovali svržení bolševiků. Během tohoto období předali 1 200 000 rublů. MI6 neznámé, tyto peníze byly okamžitě předány Felixi Dzeržinskému, vedoucímu Cheka. Stejně tak byly podrobnosti o britském spiknutí.

Berzin řekl agentům, že jeho vojáci měli být přiděleni k ochraně divadla, kde se měl scházet sovětský ústřední výkonný výbor. Byl navržen plán zatčení Lenina a Leona Trockého na schůzce, která se měla konat 28. srpna 1918. Robin Bruce Lockhart, autor knihy Reilly: Ace of Spies (1992) tvrdil: „Reillyho velkým plánem bylo zatknout všechny rudé vůdce jedním úderem 28. srpna, kdy se mělo konat zasedání sovětského ústředního výkonného výboru. Spíše než je popravit, Reilly zamýšlel zbavit pytle Bolševická hierarchie a s Leninem a Trockým vpředu, aby je pochodovali ulicemi Moskvy bez kalhot a spodků, chvostů košil létajících ve větru. Poté by byli uvězněni. Reilly tvrdil, že je lepší zničit jejich moc výsměchem než udělat z mučedníků bolševických vůdců jejich zastřelením “. Reillyho plán byl nakonec zamítnut a bylo rozhodnuto popravit celé vedení bolševické strany.

Reilly později vzpomínal: „Na daný signál měli vojáci zavřít dveře a puškami zakrýt všechny lidi v Divadle, zatímco vybrané oddělení mělo zajistit osoby Lenina a Trockého ... V případě, že by došlo k nějakému zádrhel v řízení, v případě, že by Sověti předvedli boj nebo Lettové byli nervózní ... ostatní spiklenci a já bychom nosili granáty na našem místě skrývání za závěsy. “ Na poslední chvíli však bylo zasedání sovětského ústředního výkonného výboru odloženo na 6. září.

31. srpna 1918 se Dora Kaplan pokusila zavraždit Lenina. Tvrdilo se, že je to součást britského spiknutí s cílem svrhnout bolševickou vládu a Felix Dzeržinskij, šéf Cheky, vydal rozkaz k doplnění agentů se sídlem na britském velvyslanectví v Petrohradě. Námořní atašé, Francis Cromie, byl zabit při odporu. Podle Robina Bruce Lockharta: „Galantní Cromie odolával do posledního; s Browningem v každé ruce zabil komisaře a zranil několik Cheka lumpů, než se propadl rudými kulkami. Kopl a pošlapal, jeho tělo bylo hozeno z okna ve druhém patře. "

Ernest Boyce a Robert Bruce Lockhart byli oba zatčeni, ale George Reilly měl šťastný útěk. Zajistil setkání s Cromie toho rána. Dorazil na britské velvyslanectví krátce poté, co byl Cromie zabit: „Dveře velvyslanectví byly otlučeny z pantů. Vlajka velvyslanectví byla stržena. Velvyslanectví unesla bouře.“ George Alexander Hill a Reilly se oba skryli a nakonec byli propašováni z Ruska.

2. září 1918 bolševické noviny na titulních stránkách objevily objevení anglo-francouzského spiknutí, do kterého byli zapojeni tajní agenti a diplomaté. Jedny noviny trvaly na tom, že „anglo-francouzští kapitalisté prostřednictvím najatých vrahů organizovali teroristické pokusy proti zástupcům Sovětského svazu“. Tito spiklenci byli obviněni z účasti na vraždě Moiseie Uritského a pokusu o atentát na Lenina. Lockhart a Reilly byli v těchto zprávách jmenováni. „Lockhart vstoupil do osobního kontaktu s velitelem velké lettské jednotky ... pokud by se zápletka podařila, slíbil Lockhart ve jménu spojenců okamžitou obnovu svobodného Lotyšska.“

Edice Pravda prohlásil, že Lockhart byl hlavním organizátorem spiknutí a byl označen jako „vrah a spiklenec proti ruské sovětské vládě“. Deník poté pokračoval v argumentaci: „Lockhart ... byl diplomatický zástupce organizující vraždy a povstání na území země, kde je reprezentativní. Tento bandita ve vestě a rukavicích se snaží schovat jako kočka na svobodě, pod úkryt mezinárodního práva a etiky. Ne, pane Lockharte, to vás nezachrání. Dělníci a chudší rolníci Ruska nejsou takoví pitomci, aby bránili vrahy, lupiče a lupiče. “

Následující den byl Robert Bruce Lockhart zatčen a obviněn z vraždy, pokusu o vraždu a plánování státního převratu. Všechny tři zločiny byly odsouzeny k trestu smrti. Zatčeni byli také kurýři využívaní britskými agenty. Do vazby byla vzata i Lockhartova milenka Maria Zakrveskia, která neměla se spiknutím nic společného. Sidney Reilly, George Alexander Hill a Paul Dukes však unikli zajetí a úspěšně se utajili.

DeWitt Clinton Poole a Xenophon Kalamatiano byli na speciální misi na Sibiři a zpět do Moskvy dorazili až 18. září. Okamžitě byl zatčen. Odmítl odpovídat na otázky, ale jeden z Chekových důstojníků si všiml, že se nikdy nerozešel s holí, kterou držel v rukou. Důstojník požádal, aby viděl hůl, a začal ji důkladně zkoumat. Alexander Orlov, později ve svých pamětech vzpomínal: „Kalamatiano zbledl a ztratil klid. Vyšetřování brzy zjistilo, že hůl obsahuje vnitřní trubici a on ji vytáhl. V ní byla ukryta tajná šifra, špionážní zprávy, kódovaný seznam třiceti. -dvě vyzvědači a potvrzení o penězích od některých z nich. " Když slyšel o Kalamatianově zatčení, Poole uprchl do Finska.

2. října 1918 britská vláda zařídila výměnu Roberta Bruce Lockharta za zajaté sovětské úředníky, jako byl Maxim Litvinov. Po jeho propuštění byly zbývající plotry postaveny před soud. Všichni byli shledáni vinnými a Kalamatiano a plukovník Alexander V. Friede byli odsouzeni k smrti. Soud také vynesl rozsudky smrti na Lockharta, Reillyho, Josepha Fernanda Grenarda a plukovníka Henriho de Vertemonta s tím, že „všichni uprchli“. Všichni by byli zastřeleni, kdyby je někdy našli na sovětské půdě. Friede byl popraven 14. prosince, ale Kalamatiano byl poslán do vězení Lubjanka. V prvních týdnech svého uvěznění byl několikrát vyveden na nádvoří k falešné popravě. Felix Dzeržinskij se však rozhodl, že Kalamatiano bude více sloužit živý než mrtvý.

Jednání o vydání Kalamatiana začala hned. Bolševická vláda americké vládě řekla, že „Kalamatiano spáchal nejvyšší zločin proti sovětskému státu, byl řádně souzen podle ruského revolučního zákona a je stále považován za nebezpečný pro sovětské Rusko“. Bylo objasněno, že Kalamatiano zůstane ve vazbě, pokud americká vláda poskytne podporu Bílé armádě.

19. listopadu 1920 se Xenophonovi Kalamatianovi podařilo vyslat zprávu muži, který ho přijal jako agenta rozvědky, profesoru Samuelovi N. Harperovi: „Jen pár slov, které ti řeknu, a ať už narazíš na kteréhokoli z mých přátel, že jsem stále velmi živý - i když hubený ... Včera jsem oslavil svůj 30. měsíc vězení v různých institucích ... Jak se ale konečně děje cokoli venku, domnívám se, že jsem dostal místo v boxu, abych mohl sledovat revoluci, a nestěžuji si. Několik vašich známých tu bylo v různých časech. Věřím, že vám někdy o nich všem povím více. V současné době jsou jména na papíře odporné věci ... Pokud vytáhnu živý a já všechny naděje, že tak učiníme nyní - i když se najednou zdálo, že šance jsou spíše na straně pohřebního ústavu - doufám, že budeme mít šanci si o všem promluvit. “

V létě 1921 v zemi zuřil hladomor a více než 25 milionů Rusů čelilo hladovění. 27. července americký ministr zahraničí Charles Evans Hughes varoval sovětského ministra zahraničí Maxima Gorkého písemně: „Je zjevně nemožné, aby americké úřady uznaly opatření úlevy v případě nouze v Rusku, zatímco naši občané jsou podrobně informováni. . " O tři dny později bolševici souhlasili s propuštěním svých amerických vězňů výměnou za mimořádnou pomoc Americké humanitární správy. Kalamatiano a pět dalších Američanů bylo propuštěno 10. srpna 1921.

Xenophon Kalamatiano byl varován Dewittem Clintonem Pooleem, že nesmí nikomu říkat o svých aktivitách v Rusku. V prosinci 1921 byl propuštěn z ministerstva zahraničí a dostal práci instruktora cizího jazyka na vojenské akademii v Calveru. Navzdory oficiálnímu odrazování napsal své paměti, ale žádný vydavatel nebyl ochoten přijmout jeho rukopis.

DeWitt Clinton Poole se stal ředitelem divize ruských záležitostí ministerstva zahraničí a brzy byl povýšen do hodnosti generálního konzula. V roce 1923 pokračoval ve své zahraniční službě jako generální konzul v Capetownu v Jižní Africe a od roku 1926 sloužil na velvyslanectví v Berlíně, dokud v roce 1930 rezignoval na ministerstvo zahraničí a stal se předsedou poradního sboru školy pro veřejné a mezinárodní záležitosti. , která byla toho roku založena na Princetonské univerzitě a v letech 1933 až 1939 sloužila jako její ředitelka.

V roce 1941 byl Poole vybrán pro řízení každodenních operací na pobočce zahraničních národností (FNB) v rámci Úřadu koordinátora informací (COI), později přejmenovaného na Úřad strategických služeb (OSS) a stal se hlavním americkým zpravodajská agentura. Po druhé světové válce se Poole stal zvláštním zástupcem ministra zahraničí USA a zasazoval se o trvalé rozdělení Německa podél řeky Labe. Poole varoval, že ze sjednoceného Německa se vyvine „nebezpečné“ Německo.

DeWitt Clinton Poole zemřel v roce 1952.

Západní tajné služby se stejně jako jejich vlády snažily odstranit rozpaky z neúspěšné výzvy z roku 1918 a bolševici se příležitostně zavázali, kdykoli to bylo možné. Nejlepším příkladem je případ Kalamatiano. Master-špión ministerstva zahraničí (je nečinné mu říkat jinak) nebyl v Moskvě, když čeští nájezdy na západní mise a jejich zpravodajské základny probíhaly. Opustil hlavní město jen několik hodin před jejich vypuštěním, na speciální misi na Sibiři dohodnutou s Poolem. Americký konzul sdílel obecné přesvědčení spojenců, že režim lze svrhnout vojensky pouze tehdy, pokud se různé protibolševické síly působící na východě, severu a jihu země nějakým způsobem spojí. Samara, klíčové město ve střední Sibiři, kde velká železnice překračovala Volhu, mohla sloužit jako toto strategické spojení a byla již sídlem impozantní regionální vlády. Když tam Kalamatiano po týdenním náročném cestování dorazil, poprvé slyšel o chaosu v Moskvě a Petrohradu; ani potom netušil, jak vážné věci jsou, dokud se 18. září nedostal zpět do hlavního města.

Kalamatiano popsal své zatčení v dlouhém memorandu, které byl schopen dodat do Washingtonu později, a americké i sovětské zdroje dodaly potvrzující podrobnosti. Jakmile se vrátil do hlavního města, uvědomil si, že hra skončila, a od těch svých kontaktů, kteří byli stále na útěku, se dozvěděl o evakuaci západních diplomatů, zmizení jejich klíčových agentů a uvěznění Lockharta. Zatčení, které ho nejvíce trápilo, bylo plukovník Friede z moskevského komunikačního centra Rudé armády. Kromě dalších důležitých služeb v síti mu Friede dodal skutečný ruský pas vystavený na jméno Sergeje Nikolajeviče Serpukhovského, pod kterým nyní cestoval. Plukovník byl pravděpodobně stvořen, aby to řekl všem. Alias ​​nebyl jen zbytečný; bylo to zatracující.

Před několika hodinami odjezdu do Finska Poole umístil americký generální konzulát pod ochranu Norska, jehož vztahy se jeví jako zrcadlový obraz. a její vlajka nyní vlála nad budovou. Dokonce i Cheka by se určitě neodvážil vpadnout do těchto prostor a Kalamatianovy naděje vzrostly, když opatrně prozkoumal oblast za denního světla. Kolem budovy byly rozmístěny hlídky Rudé gardy, ale vše se zdálo dostatečně mírumilovné a dokonce viděl některé ze spojeneckých uprchlíků, kteří se již dostali do tohoto bezpečného útočiště a hráli v zahradách fotbal, jako by jejich starosti skončily. K jejich připojení stačila jen padesáti yardová pomlčka přilehlým areálem britské církve a poté šplhání přes vysoký obvodový plot kolem samotného konzulátu. Rozhodl se počkat na soumrak, než se pokusí. Déšť, ve kterém byla země kluzká, ale jak doufal, hlídky před hlavní branou se začaly choulit nad dřevěným ohněm, aby se zahřály. Počkal, až budou soudruzi stále na hlídce na druhé straně obvodu, a pak se vrhl k plotu - elegantně oblečený v tmavém kabátě a klobouku se šedými límci přes své dobře vyleštěné boty a v levé ruce svíral svou drahocennou vycházkovou hůl . Tato ozdobná hůl prokázala jeho pád ve více smyslech než v jednom. Odmítl ji opustit a zůstala mu jen pravá paže, aby se zmocnil horní části plotu a přepálil se nad ním. Nestačilo to. Když jeho sevření začalo na mokrém horním zábradlí povolovat, ucítil, jak ho dvojice paží zespodu popadla za pas a slyšel, jak majitel dvojice paží křičel o pomoc. Byl to domovník, který měl svou chatu u brány, kterou Kalamatiano přehlédl.

Druhý smutný důsledek zavěšení na hůl přišel později v noci, když nejvyšší Cheka úředník, I.K. Peters (kterého jsme již potkali při výslechu Lockharta), se připojil k výslechu falešného „Serpukhovského“. Cheka už přepadl Kalamatianův byt a nic nenašel; prohlídka těla vězně, který odmítal mluvit, byla stejně bezvýsledná. Chekisté vypadali ve slepé uličce, když se oči začaly soustředit na tu těžkou vycházkovou hůl, kterou Američan odmítal odložit, i když se pohyboval po místnosti. Důvod proč byl odhalen, když to od něj vzali na vyšetření. Ukázalo se, že je prázdný a prostor uvnitř byl nacpaný svazky rublů, zašifrovanými zprávami a ze všeho nejškodlivějšími byly potvrzení o penězích od více než třiceti kódovaných informátorů. Kalamatiano prokázal jeho případ beze slova ...

On (Kalamatiano) se držel svého příběhu, ale za cenu. Norští konzulární úředníci byli nyní jeho jediným spojením s vnějším světem a také pro zastoupení jeho moskevským žalářníkům. Norům se podařilo prostřednictvím ruského červeného kříže zajistit, aby jeho zásoby jídla byly více než únosné. Třikrát týdně posílali balík obsahující libru masa, libru brambor, trochu chleba, čaje, cukru a cigaret. Speciálně pro něj byly na bývalém britském konzulátu připraveny také tři týdenní dodávky velmi britského jízdného (například roastbeef, skopové kotlety a telecí kotlety). Navíc jeho dávka cigaret byla nakonec zvýšena na příspěvek pro těžkého kuřáka na padesát denně. Ale navzdory tomuto pohodlí tvorů se jeho zdravotní stav stále špatně zhoršoval, protože měsíce ubíhaly v roce 1919 bez zjevné vyhlídky na jeho propuštění - a to natolik, že se jeho norští konzulární návštěvníci v jednu chvíli obávali, že by se mohl dokonce zbláznit.

1. září, č. 5, byla jeho sestra, matka, další sestra a bratr zatčeni, když jeho sestra nesla hlášení na Reillyho místo, kde byla zatčena, a hlášení bylo přijato ... Všichni ostatní, tj. 24, 10, 11, 8 byli chyceni hodinkami v domě č. 5. Č. 12 byl zatčen poté, co jsem prošel účtenkou, kterou jsem našel. 7 byl zatčen kvůli vydíracímu dopisu, který napsal a který jsem měl uložený ve svém starém domě ... 28, 2 a 4 jsou v bezpečí. Dalo by se s někým komunikovat. Ukrajinská organizace je v bezpečí a můžete se s ní spojit prostřednictvím č. 2 na Charkově. Máme tam č. 2, 3, 16, 17, 18, 21, 23 a dva kurýry.


Seznamte se se starostou DeWittem Clintonem, mužem, který postavil budoucnost New Yorku a#8217s

Dewitt Clinton byl samozřejmě mnohem víc než starosta New Yorku.

Působil také jako dvouletý guvernér, kandidoval na prezidenta proti James Madison a pomohl dohlížet na jeden z největších inženýrských projektů v americké historii.

Obratně vyjednával trhané vody rané americké politiky a stavěl na pověsti svého příjmení, aby podpořil ekonomický a kulturní růst ve státě, který nazýval domovem.

Jeho největším úspěchem bylo Erie kanál, křížový státní kanál, který spojoval řeku Hudson a přístav New York s vnitrozemím USA.

Žádný jiný občanský projekt — s možnou výjimkou, na začátku 20. století, systému metra —, by tak dramaticky a jednoznačně neovlivnil osudy New Yorku.

Clinton na portrétu od Rembrandta Peala

Takže ano, mnoho úspěchů v Clintonově legendární kariéře obvykle zastiňuje jeho práci starosty New Yorku.

Přesto ho většina historiků řadí mezi největší starosty, jaké kdy město zaměstnávalo. Možná dokonce je the největší z hlediska jeho dlouhodobého dopadu.

Clintonová sloužila deset jednoleté funkční období nespojitě — 1803-1807, 1808-1810 a 1811-1815 — splétání mimořádného období růstu města v bouřlivých politických časech a potenciálně smrtelné zahraniční válce. (Proč ne po sobě jdoucí termíny? Vysvětlím v dalším sloupci Poznej své starosty.)

Clinton na vzestupu

Dewitt Clinton se narodil v Little Britain v New Yorku 2. března 1769 v jedné z politicky nejvýznamnějších rodin v Americe.

Generálmajor James Clinton, Otec DeWitta, bojoval vedle George Washington během revoluční války (a brutálně zabil stovky Irokézů během expedice Sullivana v roce 1779). Strýček DeWitt a#8217 George Clinton po válce zvýšil politické hodnosti, aby se stal guvernérem New Yorku (od 1777-1795 a znovu od 1801-1804).

V devadesátých letech 19. století podle autora Evana Cornoga “ tři rodiny předsedaly politice státu New York — Schuylers, Clintonovi a Livingston. ”

DeWitt Clinton měl tedy snadný přístup do koridorů moci — strýc George z něj dokonce udělal svého tajemníka v odvážném gestu nepotismu —, ale na této výsadě stavěl, místo aby na ní spočíval. A co je důležitější, často se domníval, že při akumulaci moci měl na mysli skutečné potřeby Newyorčanů, protože věřil, že kulturní a ekonomická prosperita města může být nosena jako čestný odznak pro něj samotného.

Jeho nejvlivnější zaměstnání v tomto období bylo jako člen Rada jmenování, orgán pověřený jmenováním všech vládních funkcí, které nebyly zvoleny. To zahrnovalo starostu New Yorku. Ve skutečnosti pomohl jmenovat posledního starostu v naší sérii Know Your Mayors — Edward Livingston.

Zatímco Clintonovi byli zarovnáni s Thomas Jefferson a demokratičtí republikáni, DeWitt držel osobní animus vůči své straně ’s Aaron Burr“Viceprezident, kterému mnozí věřili, že se pokusil ukrást volby 1800 předem určenému Jeffersonovi. Když Burr zabil Alexandr Hamilton v roce 1804 jej Jefferson nahradil — Georgem Clintonem, strýcem DeWitta a#8217.

Do té doby DeWitt sám fušoval do federální kanceláře a sloužil jako senátor z New Yorku téměř dva roky od roku 1802 do roku 1803. Ale nenáviděl Washington DC —, což byla tehdy nepříjemná a sotva vyvinutá bažina — a chtěl návrat do pohodlí New Yorku.

Odstoupil tedy a vzal si novou práci, která mu byla poté nabídnuta — starostovi New Yorku.

New York City Hall, věnovaný v roce 1811 a otevřen pro vládní podnikání do roku 1812

Nastavení základů

Zpočátku se zdálo, že to byl jen další krok v politickém žebříčku pro DeWitta. Podle GothamClinton řekl svému strýci, že “ být starostou byla lepší práce [než být americkým senátorem], protože jeho vliv v prezidentských volbách z něj učinil ‘ mezi nejdůležitější pozice ve Spojených státech ’. ”

Rychle však překvapivě rozvinul roli starosty a měl jedinečná politická spojení, která mu umožnila rozšířit roli místní vlády. V pozdějších letech by tyto rozšířené pravomoci byly omezeny vlivem politických strojů, jako je Tammany Hall.

Mezi rodícími se organizacemi, které během svého působení ve funkci buď založil, nebo je energicky podporoval:

New York Board of Health: Clinton vstoupil do úřadu se žlutou horečkou, největším nepřítelem města. Podle NYC zdraví„“ Vedeno starostou De Wittem Clintonem, správní rada evakuovala zasažené čtvrti a začala sbírat statistiky úmrtnosti, aby ‘ poskytla data pro zamyšlení a výpočet.“ ”

Z tohoto oddělení vzešla nově vytvořená role — městský inspektor —, která se rozšířila a shromažďovala data (narození, manželství a úmrtí) o obyvatelích města.

Newyorská historická společnost: Clinton věřil v modernizaci městského kulturního života a Historická společnost, v podstatě první newyorské muzeum, umožnila městu oslavit svou roli v nové americké věci a vyzdvihnout Newyorčany, kteří bojovali za nezávislost (což přirozeně zahrnovalo Clintonova rodina#8217).

Clinton byl v roce 1804 zakládajícím členem výboru a dokonce dal instituci určitý prostor na radnici (tehdy na Wall Street aka Federal Hall).

Také oběma předsedal Americká akademie umění a Literární a filozofická společnost v jejich raných létech.

Free School Society: Clintonová prosazovala model sociálního vzdělávání, který se nakonec stal systém státních škol v New Yorku.

Podle Evana Cornoga, “V roce 1805 dvě opatření transformovala základní vzdělání v New Yorku. Prvním z nich bylo, že zákonodárce přidělil 500 000 akrů státních pozemků a tři tisíce akcií bankovního fondu ve prospěch státní školy. Druhým bylo založení New York Free School Society, jejímž prezidentem byl od jejího vzniku až do své smrti DeWitt Clinton.”

Mřížkový plán: Společná rada města, která viděla potřebu naplánovat růst města v době, kdy tryskem stoupala na ostrov Manhattan, vytvořila na popud DeWitta Clintona výbor — “doubtless ” —, který by vypracoval návrhy možných mřížka ulic a tříd.

V roce 1811 Clinton podepsal Plán komisaře do provozu.

Systém opevnění: Clintonová navíc čelila hrozící krizi nové války s Velkou Británií. Ačkoliv Válka 1812 nikdy nepřišel do New Yorku, Clinton dohlížel na stavbu nového opevnění ve městě, včetně nové pevnosti na baterii, která nakonec nesla jeho jméno — Hrad Clinton.

Castle Garden (ve starém Castle Clinton) s laskavým svolením Museum of the City of New York

Složitý záznam

Clinton inovoval formu vládnutí, kterou lze vnímat buď jako myšlení vpřed, nebo jako neuvěřitelně oportunistické (a dost možná obojí) — vylepšená práva imigrantů.

Christian LuswangerČlen městské noční hlídky se stal prvním důstojníkem zabitým při výkonu služby v New Yorku během protikatolické vzpoury na Štědrý den v roce 1806, nejnásilnější ze série potyček zaměřených na imigranty. Nově příchozí Irové čelili odporu nativistů v silně protestantském městě.

/> DeWitt Clinton. Knihovna Kongresu

Starosta však byl zastáncem Irů a položil základy pro jednu z nejúspěšnějších spoluprácí v newyorské politice 19. století.

Jako americký senátor Clinton podporoval liberální imigrační zákony. Jako starosta také podpořil odstranění přísahy na občanství pro katolíky. Výsledkem bylo, že jeho odpůrci rychle vykreslili Clintonovou jako loutku cizího vlivu.

Clinton však nebyl vzorem reformy lidských práv. Zatímco dříve podporoval Zákon o postupné emancipaci z roku 1799 — a druhý zákon o emancipaci prošel v jeho prvním roce jako guvernér v roce 1817 — jeho rodina udržovala zotročené lidi po celá desetiletí. A sám DeWitt během svých let ve funkci starosty vlastnil alespoň pár lidí kočí jménem Henry.

A mnohá rozhodnutí, která Clinton učinil, vypadala otevřeněji oportunisticky.

Nařídil, aby městské fondy byly drženy bankami Manhattan Company, vytvořený v roce 1799 a#8212 jeho nepřítelem Aaronem Burrem, neméně — na vybudování vodního systému pro město. Společnost však nikdy nefinancovala skutečně adekvátní systém, existující pouze jako banka. (Clinton, mimochodem, byl také ředitelem společnosti. Vypadá to jako střet zájmů!)

Clinton slavnostně nalévá vodu z jezera Erie do Atlantského oceánu, 1825

Myšlenka miliardy dolarů

Po celá desetiletí prominentní Newyorčané přemýšleli o myšlence upstate systému kanálů, a dokonce Clinton zvažoval schémata vytváření kanálů roky předtím, než dosáhl nějakého významného postavení, sahající až do jeho dnů jako student na Columbia College.

Jeho zájem o rozsáhlý projekt kanálu byl obnoven během jeho působení ve funkci starosty (a těch let mezi jeho non-po sobě jdoucích období). V době, kdy se v roce 1817 stal guvernérem New Yorku, byl s projektem kanálu spojen natolik, že se mezi kritiky stal známým jako Clintonová a#8217s Folly.

Vůbec žádná hloupost. Když se v roce 1825 konečně otevřel Erie kanál, technický zázrak — jeden z největších počátků Ameriky ’s#8212 prokázal genialitu. Nejenže to vytvořilo nové bohatství New Yorku, ale také to posílilo ekonomickou sílu celé země.

Clinton vytvořil pro New York nové příležitosti. Vzestup města jako ekonomické a kulturní velmoci začíná u něj.

Park DeWitta Clintona v pekle a kuchyni#8217s, fotografie Greg Young

For more information on DeWitt Clinton, we have an older show in our catalog on Clinton and his role in creating the Erie Canal:


Assassination in Vichy: Marx Dormoy and the Struggle for the Soul of France

Gayle Brunelle and Annette Finley-Croswhite

During the night of 25 July 1941, assassins planted a time bomb in the bed of the former French Interior Minister, Marx Dormoy. The explosion on the following morning launched a two-year investigation that traced Dormoy’s murder to the highest echelons of the Vichy regime. Dormoy, who had led a 1937 investigation into the “Cagoule,” a violent right-wing terrorist organization, was the victim of a captivating revenge plot. Based on the meticulous examination of thousands of documents, Assassination in Vichy tells the story of Dormoy’s murder and the investigation that followed.

At the heart of this book lies a true crime that was sensational in its day. A microhistory that tells a larger and more significant story about the development of far-right political movements, domestic terrorism, and the importance of courage, Assassination in Vichy explores the impact of France’s deep political divisions, wartime choices, and post-war memory. [From the publisher]


An American Diplomat in Bolshevik Russia

The Bolshevik Revolution and the Russian Civil War which followed are two of the most momentous events of the 20th century. This book - whose author was an eyewitness to both events in his capacity as a U.S. diplomat of consular rank - is an absolute gem. It is a memoir that Poole (the author) had crafted in a series of oral interviews he gave months before his death at age 67 in September 1952. Any scholar of the Cold War and U.S.-Russian history will find much to admire about this book, which The Bolshevik Revolution and the Russian Civil War which followed are two of the most momentous events of the 20th century. This book - whose author was an eyewitness to both events in his capacity as a U.S. diplomat of consular rank - is an absolute gem. It is a memoir that Poole (the author) had crafted in a series of oral interviews he gave months before his death at age 67 in September 1952. Any scholar of the Cold War and U.S.-Russian history will find much to admire about this book, which has been introduced and annotated by the historians Lorraine M. Lees and William S. Rodner. Footnotes populate this book, which for me, as a laymen, I found especially useful in enhancing my understanding of the history and personalities of these long ago events.

Poole arrived in Russia in September 1917 during the last months of the Provisional Government, which had assumed power there in March 1917 after the abdication of Czar Nicholas II. It kept Russia in the war on the Allied side. But this government proved unsustainable as the Russian Army failed to defeat German forces in a last gasp offensive, while contending with the Bolsheviks yapping at its heels.

Two months after Poole's arrival, the Bolsheviks seized control of the government and over the next 2 years sought to consolidate its power in Russia while fighting for its very survival against counter-revolutionary and Allied forces. Poole played an active part "in implementing U.S. policy, negotiating with the Bolshevik authorities, and supervising American intelligence operations that gathered information about conditions throughout Russia" inclusive of "monitoring anti-Bolshevik elements and areas of German influence" prior to the armistice that ended the First World War in November 1918. By this time, Poole was no longer residing in Moscow because it had become increasingly dangerous for him to remain there. He left the city the previous September for Petrograd (St. Petersburg). From there, he crossed the frontier to Finland, where he spent a short time before going on to Norway.

Poole returned to Russia early in 1919. He was now a Special Assistant to the U.S. Ambassador in Archangel, a city in the north (not far from the Arctic Circle) which was under Allied control. Both British and U.S. forces had been in Northern Russia since June 1918 to act as a possible buffer against German efforts from Finland (which was newly independent and host to a German division) to seize the nearby Murmansk-Petrograd railway, the port of Murmansk, and Archangel itself which had stockpiles of Allied war material. Now, with Germany defeated, there seemed to be little purpose in maintaining an Allied presence in Northern Russia -- unless a decision was made to align with anti-Bolshevik forces and overthrow Lenin's government. Poole shares with the reader the challenges he had to face, not just from the Bolsheviks, but also in curbing dissension among soldiers in the U.S. force who felt like they had been put on a fool's errand by Washington and simply wanted to go home. Indeed, he goes on to state that "[n]early all the American troops were evacuated in June [1919] in two transports. I had hoped to have leave when I came out from central Russia in September, 1918. The winter at Archangel hadn’t been too strenuous, in one sense, but it had been a strain, and now I asked for leave which was granted. I went to England on one of the troop ships, turning over the embassy to my very able colleague, Felix Cole."

There is more to this story. But I will leave it to any curious reader of this review to find out for him/herself by reading this truly remarkable eyewitness account of 2 historical events that rocked the world.
. více


Obsah

Clinton was born on March 2, 1769, the second son born to Major-General James Clinton and his wife Mary De Witt (1737–1795), who was a descendant of the Dutch patrician De Witt family. [4] He was born in Little Britain, New York, now a hamlet in the west of New Windsor. He attended Kingston Academy and began his college studies at the College of New Jersey before he transferred to King's College. [5] Kings was renamed Columbia College, and Clinton was the first to graduate under the school's new name. [6] He was the brother of U.S. Representative George Clinton Jr., the half-brother of U.S. Representative James G. Clinton, and the cousin of Simeon De Witt. He became the secretary to his uncle George Clinton, who was then governor of New York. [5] Soon after, he became a member of the Democratic-Republican Party. [5]

New York Legislature and U.S. Senate Edit

Clinton was a member of the New York State Assembly in 1798, and of the New York State Senate from the Southern District in 1798–1802 and 1806–1811 [5] He was a delegate to the New York State Constitutional Convention in 1801. He was a member of the Council of Appointments in 1801–1802 and 1806–1807. [5] He won election by the New York State Legislature to the U.S. Senate seat left vacant by the resignation of John Armstrong Jr. and served from February 9, 1802 to November 4, 1803. [5] He resigned over unhappiness with living conditions in the newly built Washington, DC, and was appointed Mayor of New York City. [5]

Mayor of New York City Edit

He served as Mayor of New York from 1803 to 1807, from 1808 to 1810, and 1811 to 1815. He organized the New-York Historical Society in 1804 and was its president, and he was a leader in launching the Erie Canal. He also helped to reorganize the American Academy of the Fine Arts in 1808 and served as its president between 1813 and 1817. He was a Regent of the University of the State of New York from 1808 to 1825. Clinton was also elected a member of the American Antiquarian Society in 1814 [7] and served as its vice president from 1821 to 1828. [8] In 1816, he was elected a Fellow of the American Academy of Arts and Sciences. [9]

Lieutenant Governor of New York Edit

In 1811, the death of John Broome left a vacancy in the office of Lieutenant Governor of New York. In a special election, Clinton defeated the Federalist Nicholas Fish and the Tammany Hall candidate Marinus Willett to become Lieutenant Governor until the end of the term, in June 1813. [5]

Presidential campaign Edit

Clinton's uncle, George Clinton, had attempted to challenge James Madison for the presidency in 1808 but was chosen as the party's vice presidential nominee instead. In 1812, after George Clinton's death, the elder Clinton's supporters gravitated towards DeWitt Clinton. Clinton ran for president as candidate for both the Federalist Party and a small group of antiwar Democratic-Republicans. In the close election of 1812, Clinton was defeated by President Madison. Clinton received 89 electoral votes to Madison's 128. It was the strongest showing of any Federalist candidate for the Presidency since 1800, and the change of the votes of one or two states would have given Clinton the victory. [10]

Governor of New York Edit

After the resignation of Daniel D. Tompkins, who had been elected vice president, he won a special gubernatorial election in which he was the only candidate 1,479 votes were cast for Peter Buell Porter against Clinton's 43,310, because the Tammany organization, which fiercely hated Clinton, had printed ballots with Porter's name on them and distributed them among the Tammany followers in New York City. On July 1, 1817, Clinton took office as Governor of New York. He was re-elected in 1820, defeating Vice President Tompkins in a narrow race DeWitt Clinton received 47,447 votes, as opposed to Tompkins's 45,900, and served until December 31, 1822. [5]

During his second term, the New York State Constitutional Convention of 1821 shortened the gubernatorial term to two years and moved the beginning of the term from July 1 to January 1, which actually cut off the last six months of his three-year term. The gubernatorial election was also moved from April to November, but Clinton was not renominated by his party to run for re-election in November 1822. Even so, he kept his post as President of the Erie Canal Commission. In April 1824, most of his political opponents, the Bucktails, voted in the New York State Legislature for his removal from the Canal Commission, which caused such a wave of indignation among the electorate that he was nominated for governor by the People's Party and was re-elected governor against the official candidate of the Democratic-Republican Party, fellow Canal Commissioner Samuel Young. He served another two terms until his sudden death in office. [5]

Freemasonry Edit

Clinton was a York Rite Freemason. [11] He was initiated in the "Holland" Lodge No. 16 (now No 8), NY on September 3, 1790, [12] [13] and, in 1806, he was elected Grand Master of the Grand Lodge of New York. Clinton was essential in establishing the Grand Encampment of Knights Templar in the United States and served as its first, second, and third grand master from 1816 to 1828. [12] [14] He retained the title until his death in 1828. [12]

In 1826, the William Morgan Affair occurred in Batavia. Morgan, who threatened to publish an exposé of the rituals of Freemasonry, disappeared and was apparently kidnapped and supposedly murdered by Masons. Clinton issued three proclamations, each increasing the reward for information and conviction of the perpetrators until it reached $2,000. [15] Clinton's proclamations had no effect, however, and the Masonic fraternity underwent a period of severe decline in many regions of the United States because of criticism set off by the scandal. [16]

The Grand Lodge of New York has established the DeWitt Clinton Award, which recognizes distinguished or outstanding community service by non-Masonic organizations or individuals whose actions exemplify a shared concern for the well-being of Mankind and a belief in the worldwide brotherhood of Man. [17]

From 1810 to 1824, Clinton was a member of the Erie Canal Commission. He was among the first members, who were appointed in 1810 and planned and surveyed the route to be taken.

As governor, Clinton was largely responsible for the construction of the Erie Canal. He was persuaded by Canal proponent Jesse Hawley to support construction of a canal from the eastern shore of Lake Erie to the upper Hudson River. Many thought the project to be impracticable, and opponents mocked it as "Clinton's Folly" and "DeWitt's Ditch." [18] But in 1817, he got the legislature to appropriate $7 million for construction.

When the canal was finished in 1825, Clinton opened it and traveled in the packet boat Seneca Chief along the canal to Buffalo. After riding from the mouth of Lake Erie to New York City, he emptied two casks of water from Lake Erie into New York Harbor to celebrate the first connection of waters from the East to the West. The canal was an immense success, carrying huge amounts of passenger and freight traffic. The cost of freight between Buffalo and Albany fell from $100 to $10 per ton, and the state was able to quickly recoup the funds that it had spent on the project through tolls along the canal. The completion of the canal brought about a significant shift in public opinion on Clinton, who was now hailed for completing the canal.

That change in public opinion was reflected in the newspapers of the time. Previously being filled with harsh criticisms of Clinton and the canal, they now celebrated his accomplishment. For example, an article in the New Hampshire Sentinel began saying, "The efforts of Gov. Clinton to advance the best interest of the State over which he presides are very generally acknowledged both by his constituents and the public abroad. His exertions in favor of the great canal have identified his name with that noble enterprise, and he will be remembered while its benefits are experienced" It ended, "Yield credit to Clinton, and hail him by name".

Together with financier Thomas Eddy, he was a director of New York's earliest savings bank established to serve laborers and the poor, The Bank for Savings in the City of New-York. [19]

Clinton was married twice. On February 13, 1796, he married Maria Franklin, daughter of the prominent New York Quaker merchant Walter Franklin and descendant of John Bowne and Elizabeth Fones. With her, he had ten children, and four sons and three daughters had survived at the time of her death in 1818. Among his children with Franklin was George William Clinton, who served as mayor of Buffalo, New York from 1842 to 1843.

On May 8, 1819, Clinton married Catharine Jones, the daughter of a New York physician, Thomas Jones and his wife, Margaret (née Livingston) Jones (a daughter of Edward Livingston). Catharine's sister, Mary (née Jones) Gelston, was the wife of Deacon Maltby Gelston of Southampton, and the mother of David Gelston, Collector of the Port of New York. Catharine outlived her husband. [20]

In 1813, Clinton became a hereditary member of the New York Society of the Cincinnati in succession to his brother, Lieutenant Alexander Clinton, who was an original member of the society. [21] In that same year, he was elected as a member to the American Philosophical Society. [22]

When Clinton died suddenly in Albany on February 11, 1828, he left his family in poor financial condition. While he was a fine administrator in government, he had handled his own financial affairs rather poorly. As a result, the Clinton family was badly in debt and had no means of support after the governor's death. One creditor alone put in a claim for $6,000. Fearing that he might not get his money, the creditor obtained a judgment that resulted in a public sale of most of the Clinton family possessions. Enough money was realized from the sale of the property to satisfy the judgment, but nothing was left to help the Clinton family through the difficult years ahead. The governor received the grandest of state funerals, but when it was all over, the family had no place to bury him. His widow was completely without funds to purchase a suitable grave site. As a result, Clinton's remains were placed in the family vault of Dr. Samuel Stringer (1735-1817), an old friend and fellow Mason from Albany, in the old Swan Street Cemetery.

Sixteen years later, enough money was collected to provide a suitable burial. On June 21, 1844, a newspaper in Albany printed this small announcement: "The remains of DeWitt Clinton, which had been deposited in the cemetery in Swan Street, were removed to New York for interment under a monument created by the family." Clinton was reinterred at the Green-Wood Cemetery in Brooklyn, New York.

Clinton accomplished much as a leader in civic and state affairs, such as improving the New York public school system, encouraging steam navigation, and modifying the laws governing criminals and debtors. The 1831 DeWitt Clinton locomotive was named in his honor. The community of Whitestone, New York, was for several decades after his death known as Clintonville, but reverted to its traditional name however, the governor is memorialized by Clintonville street, a major local road.

  • An engraved portrait of Clinton appeared on the Legal Tender (United States Note) issue of 1880 in the $1,000.00 denomination. An illustrated example can be found on the website of Federal Reserve Bank of San Francisco's "American Currency Exhibit".
  • In 1926 the DeWitt Clinton Professorship of American History was established at Columbia University the first to hold the chair was Evarts Boutell Greene. [23]
  • DeWitt Clinton became a focus of public attention related to the Erie Canal's bicentennial, which began in 2017 (the 200th anniversary of the original canal's groundbreaking) and will continue through 2025 (the 200th anniversary of the canal's opening). In a New York City event on July 4, 2017, actor Kyle Jenks read Clinton's 1815 canal manifesto on the steps of Federal Hall in lower Manhattan. In December 2017, the Museum of the City of New York completed a renovation of a statue of Clinton, along with one of Alexander Hamilton, located on the museum's exterior. Also that year, a book featuring descendants of DeWitt Clinton exploring ruins of the original canal, titled In DeWitt's Footsteps, was published by journalist Kenneth Silber.
  • March 2, 2019 was the 250th anniversary, or semiquincentennial, of DeWitt Clinton's birth. The milestone was marked by events at the Erie Canal Museum in Syracuse and the Buffalo Maritime Center.
  • Following his New York Governorship, DeWitt became a popular given name - see DeWitt (name).
  • Clintonia, a genus of flowering plants described by Rafinesque in 1818, [24] was named in honor of DeWitt Clinton. [25]

His portrait appears on many tobacco tax stamps of the late 1800s to early 1900s. [26]


Obsah

Originál DeWitt Clinton was a 0-4-0 locomotive which measured 12 feet 10 inches in length and weighed 6,758 pounds, while its 1893 replica was heavier at a weight of 9,420 pounds. [3] The locomotive had a design very similar to future locomotive designs with a horizontal boiler and a smokestack at the front. [1] The top of the smokestack rested at about 12 feet off the ground. [4] The locomotive also had an early flatbed tender to store its fuel. [1]

DeWitt Clinton was born on March 2, 1769, in Little Britain, New York. [5] Clinton entered politics in 1790 [5] and for the next five years worked as a secretary for his uncle, Governor George Clinton. [6] DeWitt Clinton served in the New York House of Representatives from 1797 to 1798, [5] [6] the New York Senate from 1798 to 1802, [5] [6] and the United States Senate from 1802-1803. [5] [6] From 1803 to 1815, Clinton was the mayor of New York City. [5] [6]

From 1810 to 1824, Clinton was New York Canal Commissioner. [6] Construction of the Erie Canal under Clinton would begin in 1817 and continue until 1825, when the Canal was officially opened. [6] The Mohawk and Hudson Railroad Company (the owner of the DeWitt Clinton locomotive) would be founded two years later in 1826. [7] During the construction of the Erie Canal, Clinton was governor of New York State. He held from office from 1817 to 1823 and was re-elected in 1825. [6] After 38 years of political service, DeWitt Clinton died on February 11, 1828, at the age of 58. [5] The steam locomotive named in his honor would be completed in 1831 or three years after his death.

Incorporated in 1826 at Albany, the Mohawk and Hudson Railroad Company was the first railroad company in the state of New York. [7] The Mohawk and Hudson Railroad was named after the two rivers the company hoped to connect the Hudson river in Albany and the Mohawk river in Schenectady. [1] The state of New York had a set of waterways between the Atlantic Ocean and the Great Lakes which had been used for transport since before colonization. [7] [8] These waterways would become the basis for the Erie Canal between Albany and Buffalo in 1825. [7] It was during this time that railroads were being considered as a faster, more efficient alternative to waterways. The construction of the M&H was overseen by its two directors, George William Featherstonhaugh and Stephen Van Rensselaer, with no other directors being identified in the charter. [8]

Due to its increasing urban population, a route alongside the Erie Canal was considered the most logical option for the first New York railroad. [7] In order to construct the new railroad, the railroad company had to overcome political opposition fueled by the popularity of the Erie Canal opposition which would only cease by the 1860s, as canals were becoming obsolete in favor of the more efficient railroads. [7] The canal distance between Albany to the south and Schenectady to the north was about 22 or 23 miles. [7] With a railroad, goods and passengers would be able to travel from one city to the other in a straight line, or a distance of only 16 or 17 miles. [7] [8] Featherstonhaugh argued that the railroad would reduce the travel time between Albany and Schenectady from 2 or 3 days to 3 hours. [8] On March 27, 1826 a bill was passed in Congress and Featherstonhaugh and Rensselaer were granted a sum of $300,000-$500,000 for the construction of one of the first chartered railroads in American history. [8] [9]

In 1831, the M&H constructed its first locomotive, the DeWitt Clinton. The locomotive was then delivered by boat on July 25, and given its first test run on July 30. [8] The test showed that the Clintonová was unable to make much heat from its supply of Lackawanna coal, and only reached a top speed 7 miles per hour. [8] To solve this problem, the railroad decided to replace the coal with coke. [8] On August 3, another test was conducted with the substitute fuel. This time, the Clintonová made the run between Albany and Schenectady in an hour and 45 minutes. [8] This equates to an average speed of about 9–10 miles per hour.

August 9, 1831 was the day Clintonová made its first passenger run on the same line. [7] The locomotive was attached to a train of three coaches from Goold works in Albany. [7] These three coaches were part of a collection of six specifically designed by James Goold for the M&H. [2] The so-called “Goold Cars” were built from six stagecoach bodies and sold to the M&H for $310 a piece. [2] Each coach could accommodate between 15 and 18 passengers. [3] During its inaugural run, the locomotive impressed its passengers by completing the run in a record 38 minutes, [1] with an average speed of 25–27 miles per hour. A similar trip on the Erie Canal, by comparison, would have taken hours due to a longer route and boats being slowed down by more than a dozen locks. [1]

The Mohawk and Hudson Railroad was officially opened on September 24, 1831. [10]

After 2–3 years of continued service, the DeWitt Clinton was eventually scrapped by the railroad in 1833. [1]


"DeWitt Clinton" Locomotive

One of the early steam locomotives to ever be used in the United States was the DeWitt Clinton, an 0-4-0 model that was American built.

It is historically recognized as not only one of the first to operate in the country but also the very first to offer regularly scheduled passenger service in New York along the Mohawk & Hudson Railroad.

The locomotive was named after a former state governor, who ironically had championed the building of the Erie Canal (a slow, but the nonetheless, competitor to the railroad) some years earlier between Buffalo and New York City that was to be the future of transportation. 

The Clintonová was built with a now-classic design for a steam locomotive and even operated with a matching set of early passenger cars.

Unfortunately, as was so often the case in those days no one thought to retain it for its historical significance and it was scrapped within a few years. Today, a replica is now available to the public preserved at the Henry Ford Museum.

The "DeWitt Clinton" at the 1933 Chicago World's Fair (also known as "A Century of Progress International Exposition").

The Mohawk & Hudson was New York's first chartered railroad, and upon its creation the M&H was the second such system ever incorporated behind only the private Granite Railway of Massachusetts, formed a month earlier in March to move stone from a small granite quarry.

The railroad received its name for the two tributaries that it hoped to connect the Hudson River at Albany and the Mohawk River at Schenectady. Due to funding issues, however, it took more than four years until construction actually began.

During this time a number of lines would be chartered and operated before the M&H including the B&O and South Carolina Canal & Rail Road based in the port city of Charleston. The line was meant to compete against the recently completed Erie Canal although its original intention was only to haul passengers, not freight.

Other Notable Early Locomotives

Another scene of the "DeWitt Clinton" on display at the Chicago Fair of 1933.

The railroad opened to much fanfare on August 9, 1831 when the DeWitt Clinton pulled the first regularly scheduled passenger train from Albany to Schenectady.

Interestingly, crowds were eager to ride this little 0-4-0 locomotive although tickets were so expensive only the rich were able to afford a the trip on such a futuristic piece of technology.

This was quite the contrary on the nearby Delaware & Hudson Canal Company when it had tested its English-built Stourbridge Lion two years earlier on August 8, 1829.

The locomotive was the first ever operated in the U.S. and it grabbed the intention of a large crowd as well, although many thought it would be a complete disaster (as a result, no one would ride behind it!).

That locomotive operated flawlessly and by 1831 steam technology had been proven to the point that most had a very different opinion, believing that railroads were the future in transportation.

In this scene the "DeWitt Clinton" replica is on display at the 1921 New York State Fair. Note the sign, "The New York Central's First Train."

Most of the early steamers built in America were either constructed by the West Point Foundry in Cold Spring, New York (near NYC) or reassembled there after having been shipped across the Atlantic Ocean from England.

The DeWitt Clinton was no different. It was the third U.S.-built locomotive in the country behind only Peter Cooper's Tom Thumb (which was not built at West Point) and the SCC&RR's Nejlepší přítel Charlestonu.

The steamer had been ordered by the Mohawk & Hudson's then chief engineer, John B. Jervis, who was already very familiar with the new machines.

Prior to coming over to the M&H in 1831 he had worked for the D&H and sent his apprentice, Horatio Allen, to learn more about steam locomotives to ultimately decide if it was worth purchasing one or more for use on the railroad. This led to the D&H acquiring the Stourbridge Lion and three others.

Additionally, it used a somewhat matching set of early passenger cars, which were basically customized horse carriages patrons riding aboard would either be seated inside the cars or on rumble seats placed on the roofs.

The trip transpired without incident and the DeWitt Clinton remained in use on the M&H for only a few years before being scrapped by the railroad in 1833. However, a complete replica, including cars, was built by successor New York Central for the 1893 Columbian Exposition in Chicago which was entirely operational.

It was used by the railroad for on-an-off again promotional purposes until being purchased in 1934 by Henry Ford for his famed museum in Dearborn, Michigan, where it still resides to this day next to the behemoth Chesapeake & Ohio Class H-8 2-6-6-6 "Allegheny".


Among the Sioux of Dakota (1881)

In 1869 DeWitt Clinton Poole (1828-1917), was appointed by General Sherman an "Agent for the Sioux Indians," and was stationed in Whetstone Creek Reservation in Dakota Territory.

In 1881 he published "Among the Sioux of Dakota"---an interesting narrative by an army officer, o An "extremely well written and entertaining account of these Indians." -The Literary World, 1881

In 1869 DeWitt Clinton Poole (1828-1917), was appointed by General Sherman an "Agent for the Sioux Indians," and was stationed in Whetstone Creek Reservation in Dakota Territory.

In 1881 he published "Among the Sioux of Dakota"---an interesting narrative by an army officer, of his experiences among the Sioux he describes their character and mode of life, the difficulties arising from their relations with the white settlers, and the perplexities encountered in the administration of the agency system. Written in a spirit of fairness, and appreciation of the good traits in Indian character.

The author gives a comprehensive account of what he knows, having passed eighteen months among the Sioux as Agent for Indians in the Sioux District, Whetstone Creek, Dakota Territory, and pays a just tribute to the simple form of government of this noted tribe of Indians their patriarchal surroundings their hospitality the bravery and endurance of the men, and the virtue and faithfulness of the women and pictures them when removed from disturbing influences, living in quiet and peaceful contentment, easily persuaded and governed.

Touching upon the various duties of the Indian Agent, beyond the bounds of civilization, isolated from the association and comforts of a home, and tormented by some of the worst specimens of white humanity, the author shows very clearly how the credulity of the Indian is imposed upon, and the good effects of honorable dealing neutralized, often traduced and vilified by these bad white men, whom he (the agent) may have thwarted in some nefarious scheme, and denies the allegation that association with the Indian leads to dishonesty.

His station was at Whetstone, the junction of a creek of that name with the Missouri River. It was under his escort that Spotted Tail and his party made their memorable visit to Washington and New York in 1870, Captain Poole returning with them to Dakota, and completing a term of eighteen months’ service in his capacity of Indian Agent. . více


A Russian Revolution Reading List

AN AMERICAN DIPLOMAT IN BOLSHEVIK RUSSIA
DeWitt Clinton Poole
Edited by Lorraine M. Lees and William S. Rodner

“A fascinating edition of US diplomat DeWitt Clinton Poole’s oral account of his experience in revolutionary Russia from 1917 to 1919. . . . His views of the early Bolshevik government, like those of other Americans who were there, are critical as the centennial of the Russian Revolution approaches. Highly recommended, all levels/libraries.“ —Choice

“A historical treasure trove for an era that will never be short on paradoxes, colorful characters, brutal conflict, and harrowing circumstances. Poole, one of the last American diplomats in Russia after the Bolshevik revolution and before recognition in 1933, was a cool, detached observer of events, and rather prescient in his predictions.” -Russian Life

THE BODY SOVIET
Tricia Starks

The Body Soviet is the first sustained investigation of the Bolshevik government’s early policies on hygiene and health care in general.”—Louise McReynolds, author of Russia at Play: Leisure Activities at the End of the Tsarist Era

“A masterpiece that will thoroughly fascinate and delight readers. Starks’s understanding of propaganda and hygiene in the early Soviet state is second to none. She tells the stories of Soviet efforts in this field with tremendous insight and ingenuity, providing a rich picture of Soviet life as it was actually lived.”—Elizabeth Wood, author of From Baba to Comrade: Gender and Politics in Revolutionary Russia

FAST FORWARD
The Aesthetics and Ideology of Speed in Russian Avant-Garde Culture, 1910–1930
Tim Harte

“The book is well-written and richly illustrated. It is a pleasure to read both in the old-fashioned slow way and to browse in the accelerated fast-forward mode. This highly stimulating study responds to a long-standing need to address speed as an aesthetic category in modern Russian art and constitutes a very welcome and important contribution to the field.”—Nikolai Firtich, Slavic Review

Fast Forward reveals how the Russian avant-garde’s race to establish a new artistic and social reality over a twenty-year span reflected an ambitious metaphysical vision that corresponded closely to the nation’s rapidly changing social parameters.

WHEN PIGS COULD FLY AND BEARS COULD DANCE
A History of the Soviet Circus
Miriam Neirick

“A beautifully written, compact history of the Soviet circus.”—Janet M. Davis, author of The Circus Age: Culture and Society under the American Big Top

For more than seven decades the circuses enjoyed tremendous popularity in the Soviet Union. How did the circus—an institution that dethroned figures of authority and refused any orderly narrative structure—become such a cultural mainstay in a state known for blunt and didactic messages? Miriam Neirick argues that the variety, flexibility, and indeterminacy of the modern circus accounted for its appeal not only to diverse viewers but also to the Soviet state. In a society where government-legitimating myths underwent periodic revision, the circus proved a supple medium of communication.

EPIC REVISIONISM
Russian History and Literature as Stalinist Propaganda
Edited by Kevin M. F. Platt and David Brandenberger

“Platt and Brandenberger have collected first-rate contributors and produced a coherent and powerful volume that amplifies what we know about the uses and abuses of history in the Soviet 1930s.”—Ronald Grigor Suny, University of Chicago

“A boon to graduate students and a delight to aficionados of Soviet culture.”—Jeffrey Brooks, John Hopkins University

RUSSIA’S ROME
Imperial Visions, Messianic Dreams, 1890–1940
Judith E. Kalb

A wide-ranging study of empire, religious prophecy, and nationalism in literature, Russia’s Rome provides the first examination of Russia’s self-identification with Rome during a period that encompassed the revolutions of 1905 and 1917 and the rise of the Soviet state.

“Gives a new and significant context to the work of some of Russia’s major poets and prose writers of the early twentieth century. Kalb’s main contribution is to show that the interest in the Roman Empire was not an incidental part of Russian literature in this period, but a genuine obsession.” —Michael Wachtel, Princeton University


Notes on the Jesse Halsey History Project

An American diplomat and educator who was also a spymaster during the Russian Bolshevik revolution of 1917 and an expert in anti-communist propaganda and psychological and political warfare.

Poole was born on October 28, 1885 at a U.S. Army post near Vancouver, Washington. He was descended from 17 th century English stock in New England and was proud of his heritage. He was particularly proud of his father, DeWitt Clinton Poole, Sr., a veteran of the Civil War and the Sioux wars in South Dakota. Poole received his Bachelor of Arts degree from the University of Wisconsin in 1906 and his Master of Diplomacy from George Washington University in 1910. Later that year, he began his career as a researcher at the U.S. Department of State’s Office of Trade Agreements. In 1911, Poole was sent on his first foreign service assignment as Vice-Consul in Berlin, where he worked until 1914, when he was transferred to Paris. In 1916, he was promoted to American Consul in Paris. He returned to the Department of State in early 1917.

In mid-1917, Poole was sent to Russia to serve as Vice Consul General in Moscow. He took a trip from Vladivostok on the Trans-Siberian Railway in the company of the famed British spy and novelist, Somerset Maugham, arriving in Moscow on September 1, 1917. Soon after the Bolshevik revolution of October 1917, he was drafted into a growing information network, which included the consuls of several Western nations. Its goal was to establish contact with anti-Bolshevik forces and to gather information on the political, economic and military situation in Russia. In December 1917, Poole went on a rather dangerous reconnaissance mission, traveling undercover in South Russia, and returned to Petrograd (modern St. Petersburg, which was then the Russian capital) in mid-January 1917 to report to the U.S. Ambassador. In May 1918, Poole became the Consul General in Moscow. By that time, he was running a clandestine espionage network, which at its height in the summer of 1918 numbered 30 sources in Moscow and various other Russian cities. Poole had also become a self-initiated back channel between the Bolshevik Commissariat of Foreign Affairs and the U.S. Department of State — trying to push for American aid to Russia as a “carrot” to lead the Bolsheviks to cooperate in the face of German advances on military and commercial fronts. However, by early August 1918 his efforts were exhausted, and Poole had to burn his codes, close the American Consulate General in Moscow and arrange for the evacuation of all Americans left in Moscow. He barely managed to escape to Finland in September 1918.

He was soon detailed to the city of Archangel in the Russian north, which was then occupied by Allied expeditionary forces, as Special Assistant to the U.S. Ambassador. He finally left Russia in late 1919 as American chargé d’affaires. 1

Returning to Washington, D.C., Poole became Director of the State Department’s Division of Russian Affairs and was soon promoted to the rank of Consul General. He resumed his foreign service in 1923 as Consul General in Capetown, South Africa, and served at the embassy in Berlin from 1926 until he resigned from the Department of State in 1930. 2

In 1930, Poole became chairman of the advisory board of the School of Public and International Affairs, which was founded at Princeton University that year, and served as its director from 1933 to 1939. In 1937 he co-founded a quarterly publication called Veřejné mínění čtvrtletně (POQ), which was designed to serve as a forum for experts in public opinion surveys. Eventually, the publication also became a forum for the discussion of American experience in psychological warfare in the emerging Cold War. 3

In 1941, Poole was selected to manage the day-to-day operations at the Foreign Nationalities Branch (FNB) within the Office of the Coordinator of Information (COI) — the predecessor of the Office of Strategic Services (OSS), the American wartime strategic intelligence agency. After the COI was replaced by the OSS in July 1942, Poole became the head of the FNB, which served as an important source of political intelligence for the Roosevelt Administration during World War II. After the OSS was terminated in late 1945, Poole became a special representative of the U.S. Secretary of State and was sent to Germany to interview political prisoners. Upon his return to Washington, D.C. he advocated the permanent division of Germany along the Elbe River, warning that a “restored” Germany would develop, in time, into a “dangerous” Germany. 4

In 1949, Poole joined the National Committee for a Free Europe (NCFE), which had been established with his active participation to deploy Eastern European exiles to distribute psychological warfare materials and run covert operations behind the Iron Curtain. Poole soon became the president of the NCFE, which included Radio Free Europe as its most important division, and remained in this position until January 1951. 5 From 1951 until he retired in April 1952, Poole was the president of the Free Europe University in Exile.


Podívejte se na video: BEST MAYORS: #4 DeWitt Clinton (Smět 2022).